Odsouzen k životu

Pomalu a s velkým vypětím otevíral oční víčka a snažil se přizpůsobit zrak ostrému světlu. Nevěděl nic. Absolutně nic. Jediné co cítil byl bodavý pocit v hrudi a hřejivý dotek slunce nad sebou.
Snažil se posadit a až v tu chvíli si uvědomil jak moc ho bolí celé tělo.
Nechápal co se s ním děje, ani kde se ocitl, natožpak kdo je, když v tom ho uchopili dvě statné paže následované kulatým, vystrašeným obličejem.
"Viděl jsem Vás najednou padnout k zemi pane Thorezi, stalo se vám něco?"
zeptal se mladíček ve špinavé zástěře a posadil ho na kovadlinu, která byla poblíž. Thorez byl však ponořen ve svých myšlenkách natolik, že tovaryše nevnímal a jen krátce odsekl "Nic mi není!"

Mraky plující po obloze na chvíli zahalily malou vesnici i s oběma obyvateli kovárny do pochmurného stínu a šumění lesů přerušovalo jen občasné vychvalování zboží místního prodavače proutěných košů.
Z kovárny na návsi bylo opět slyšet dunění kladiva o kovadlinu.

Co může být tajemnějšího, než neznat sám sebe?
Co může být tajemnějšího, než neznat svět kolem sebe a cítit se jako dítě právě do něj vržené?
Tyto věty mu vířily hlavou stejně jako spousta dalších otázek, na které neznal odpovědi.
Snažil se koncentrovat svou mysl, ale zcela bez úspěchu a tak se jen bezmocně procházel po kovárně a po očku sledoval onoho mladíka který urputně bušil kladivem do železa, byl jeho jediným vodítkem které měl..

Thorez zlehka našlapoval a prohlížel si místní malý trh plný obchodníků nabízejících od pečených králíků až po proutěné koše. V mysli mu neustále kolovali tytéž myšlenky. Několik z nich už bylo sice zodpovězeno, avšak ty podstatné mu byli stále skryty.
Zjistil, že je kovářem Thorezem, výrobcem podkov a železných násad pro zdejší dřevorubce, ale i tak stále nevěděl kde a proč se tu ocitl. V hloubi svého srdce tušil, že to co mu říkají je pravda, přesto cítil že není úplná. Pomalu došel ke kovárně, kde tovaryš koval jednu z mnoha podkov, opřel se o sloup a povzdechl si. Z vědra s vodou se ozvalo zasyčení jak tam mladík vložil rozžhavený kov.
Tovaryš pomalu vyjmul železný výrobek z vody a položil ho na kovadlinu, kde si ho chvíli prohlížel ze všech stran. Když byl spokojen odložil podkovu na polici a všiml si Thoreze opírajícího se o sloup.
"Dobré odpoledne pane, kde jste celou dobu byl? Mám tu pár zakázek, které vyžadují vaši zručnost."

Thorez do ruky nejistě uchopil perlík a vyčkával na pomocníka, který mu šel pro suroviny potřebné na výrobu meče. Mezitím si kladivo potěžkával a až nyní si uvědomil, že na jeho pažích hrají svaly, které se napínaly když držel nástroj. Mladík už donesl surový kus železa zhruba metr dlouhý,
který dal mistrovi do výhně. Thorez se bál, že nebude vědět co s ním, ale mýlil se. Jakoby si vzpomínal co už mnohokrát jeho paže dělali, sice to sám sobě nedokázal vysvětlit, ale přesto najednou věděl co má dělat.
Vzal do ruky velké kleště a sevřel v nich železo které se žhavilo v peci. Malí červení ďáblíci běhali po budoucí čepeli následováni horkým žárem, který proudil z otevřené výhně. Když usoudil že už je železo dost žhavé tak přešel opět ke kovadlině, položil na ní svůj nedokončený polotovar a začal do něj bušit a sekat, aby dostal potřebný tvar. Pot se mu řinul po celém těle. Když se mu zdálo že to stačí, otočil jej a stejně pokračoval i z druhé strany. Rozpracovaný, ještě žhnoucí meč ponořil do vědra s vodou, kde prudce zasyčel. Znovu dal kov do výhně a postup opakoval, aby meč konečně dostal potřebný tvar, délku a tloušťku.

Když byl se svou prací spokojen položil nedokončenou čepel na brusný kotouč, přisedl si a začal šlapat. Jiskry odlétaly do všech stran jak kovář dodával meči na ostrosti. Naposledy si nekompletní meč prohlédl a poslal pomocníka pro dřevěný jílec, který potom dvěma hřeby připevnil ke zbrani. Dílo bylo dokonáno a z kusu železa se nyní stal vraždící nástroj.
Poprvé co si pamatoval byl na sebe hrdý. Musel však vyrobit ještě několik takových mečů a tak nebylo divu, že když zakázku dokončil začalo se stmívat. Pomocníka už před nějakou dobou pustil domů takže se nyní mohl v klidu posadit uvnitř kovárny a odpočinout si. Poprvé co si pamatoval se cítil tolik unavený. Posadil se tedy na zem, zády se opřel o stěnu a za chvíli se po místnosti rozléhalo hluboké, pravidelné oddechování..

První co uzřel byla krajina pokrytá červeno-žlutými plameny zahalená jakoby v mlze. Až za okamžik si všiml, že on stojí v jejím středu a po jeho boku leží polorozbořený oltář celý pokryt zvláštní tekutinou. Chvíli se na tu tekutinu díval a připadala mu podvědomě blízká, ale než dokázal určit čím by mohla být, zahalila ho houstnoucí mlha.

Zhluboka se nadechl a otevřel oči.

Celé tělo měl jak v ohni, zkroucené, napjaté, jako by ho bodala stovka včel. Během okamžiku toto vše ustoupilo a pocítil velikou úlevu. Zvedl se, oprášil a přešel k nejbližšímu oknu. Venku byla ještě tma a většina vesnice v klidu spala, jen tu a tam zahlédl siluety těl procházející se kolem vesnických ohňů. Některé vrávoraly, pravděpodobně se vraceli z noční pitky, domyslil si. "co teď?" zamumlal jen tak pro sebe. Nevěděl zda má někde dům, či chatku, pouze že vlastní kovárnu. Nebyla tu postel, ani jídlo, či jiná domácí výbava. Spát se mu již nechtělo, zato v břichu mu začalo hlasitě kručet. Rozhodl se tedy že zajde do nedaleké krčmy, však si za včerejší práci vydělal pěkných pár zlaťáků. "třeba zjistím něco bližšího o sobě" napadlo ho. Vyšel z kovárny a nasál čerstvý ranní, letní vzduch.
Pomalu kráčel po vyšlapané pěšině, která vedla až do středu vesnice kde byl trh a tam se rozvětvovala do všech stran. Vydal se východní cestou až došel ke kovárně, v tichosti ji minul a pokračoval dál, věděl, že krčma je již blízko. Po chvíli zahlédl větší budovu ve které se již svítilo a slyšel její ruch. Nikdy tu nebyl, stejně jako na mnoha místech ale přesto znal její polohu. Nic z toho mu nedávalo smysl. Když byl u dveří do krčmy tak uchopil zrezlou kliku a pořádně zabral.
První co ho praštilo do nosu, byl oblak dýmu. Rozehnal jej prudkým mávnutím ruky a rozhlédl se po místnosti plné oprýskaných jednoduchých lavic přibitých k podlaze velkými hřeby jež byli rozmístěny kolem čtvercových stolů. V krčmě bylo téměř plno a skoro všichni na sebe během rozmluv hulákaly aby je bylo slyšet přes ostatní. Thorez tam stál bez povšimnutí. Kousek dále po pravé straně byl rozložen menší výčep u kterého hostinský pobízel obsluhu k rychlejšímu tempu. Thorez opět pohlédl ke stolům a když uviděl v zadním rohu místnosti jeden stůl volný, spokojeně zabručel, sedl si k němu a začal po něm zlehka bubnovat psrty..