Úsvit měsíce

Byl pozdní večer a Nimerr se vracela domů lesem. Byla už hodně unavená , když v tom zaslechla něco, co připomínalo vití. Cítila, že se k ní něco blíží, ale nevěděla co........dusot tlap, vití, a zkučení připomínalo vlka, ale na něho to bylo moc veliké. Nevěděla co to je a pro jistotu se schovala do houští. Bála se. Netušila, co ji čeká. Ale přesto se nemohla dočkat na to, co se bude dít...Byla právě ponořena ve svých myšlenkách, když v tom tvor doběhl přímo před ni, někde už ho viděla ale nemohla si vzpomenout kde, no jasně blesklo jí hlavou. Vlkodlak. O nich jsme se učili ve škole. Bájní, stateční tvorové noci . Nemohla se na něj vynadívat. Byl udýchaný, spocený a z pravé nohy mu sršelá rudá krev.....v jednom okamžiku se mu rána zacelila a Nimerr s ůžasem vydechla. On si jí všiml a během setiny byl u ní. " Co tu chceš" zachraptěl, "to nevíš že malé holky by se v noci toulat po lese neměly?!" sykl. Ale než stačila říct něco na obranu, zaslechla další vití . " Běž schovej se vše ti potom vysvětlím. Teď na to není čas tak běž!" Jen co se schovala objevil se další vlkodlak, naježil se a zavrčel "Tak se zase setkáváme bratříčku!" Na to odpověděl ten druhý strašlivým řevem " Stebou Sylesy se rád zase setkám, ale aby jsi nelitoval." Po těchto slovech se pustili do obrovského boje. Nimerr tento boj s ůžasem v obličeji sledovala. Přála si, aby její neznámí vlkodlak zahnal zmiňovaného Sylese a ona se mohla dozvědět pravdu. Ale co se nestalo Syles odkopl bratra a vydal se na ůtěk. Na kopci se zastavil, zavil a zařval " Však se ještě setkáme bratříčku!!" a zmizel ve svitu měsíce. Jen co utekl, Nimerr se rozběhla k zraněnému, neznámému "příteli". Když doběhla, rány se mu už začali zotavovat a on se posadil. Najednou Nimerr kousek uskočila. Už tam neseděl vlkodlak, nýbrž nádherný mladý muž. Mohlo mu být tak 17 ne-li více. Pohledem zavadila na jeho vypracované hrudi na které měl bílou roztrhanou košily na níž prosakovaly skvrny krve, ale na těle ani škrábnutí. " Ale copak" řekl "jako vlkodlaka jsi se mě nebála a teď máš ztrach?" Usmál se laškovně a v jeho čokoládových očích se zajiskřilo.Nimerr chvíly zaraženě stála něž se odhodlala něco říct " Ahoj jsem Nimerr a ne, nebojím se tě ani teď, jen mě ta tvá přeměna překvapila. Co jsi zač a jak jse jmenuješ?" "Já jsem Allien a jsem vlkodlak, ve dne člověk v noci vlk." řekl hrdě " a co jsi ty pochybuji že by obyčejnou holku nechali jít rodiče v noci samotnou lesem." Nimerr se nadechla a řekla."Já jsem Elfka, byla jsem přinucena žít mezi lidmi, protože mí rodiče zemřeli když jsem byla hodně malá, nikoho na světě nemám."  " Promiň, to jsem netušil" odvětil.Pozoroval ji svýma čokoládovýma očima. Měla dlouhé bloňďaté vlasy, obličej jí zvýrazňovaly vstouplé lícní kosti, ale jediné co ho na ní opravdu zaujalo byly její velké azurově modré oči. Na elfku byla vysoká, její štíhlou postavu zvýrazňovaly ůzké kalhotu s vusokým pasem a uplé tílko, které jemně vylézalo skrz nezapnutou mikinu. Allienovi se moc líbila a tak se ji rozhodl pozvat na večeři. " Hele Nimerr nechtěla by jsi si zajít někam ? Třeba do kavárny ?" Na elfčiné tváři se rozlil úsměv. "Jo jasně kdy a kde?" odpověděla sťastně." " Tak třeba v pátek ve tři hodiny v kavárně u Willa?" řekl a zmizel ve tmě. Nimerr stála jako přikovaná, přemýšlela jestli to nebyl jen sen, ale nebyl..nemohl být a rozešla se k domovu.