Úsvit měsíce

Crrrrr. Probudil mě ráno zvuk budíku. Konečně pátek! Pomyslela jsem si a vyskočila rychle z postele. "Už jsem se nemohla dočkat. Den kdy se mám sejít s Allianem" řekla jsem si pro sebe. Nejprve jsem nechtěla jít, ale potom jsem se rozhodla, že půjdu přece jen taková šance se už nemusí naskytnout. Rychle jsem se oblékla, vzala batoh a seběhla dolů.

Tam už na mě čekali rodiče se snídaní. "Už jsem si myslel že jsi zaspala" utrousil můj nevlastní táta Fred. Usmála jsem se, hodila batok ke stolu, a s chutí jsem se zakousla do voňavého koláčku. "Tak co jak ti chutná?" zeptala se mě Linyen. "Máš to vyborné jako vždy" usmála jsem se, dopila své teplé kakao, popadla batoh a utíkala se obléct. Přece jen je teprve jaro a jarní počasí bývá zrádné. "Teda, to je spěchu, ať ti nezaskočí. " Řekl Fred a podal mi klíče. "Neboj tati" utrousila jsem a zabouchla za sebou dveře.

Nemám moc kamarádů, pomyslela jsem si, když jsem viděla skupinky dětí mířící ke škole. "No co, vůbec mi to nevadí." zamumlala jsem si pod fousy.

První hodina a rovnou matika. Nejhorší hodiny spolu s dějepisem. Jak já tu školu nesnáším. Nejradši bych byla pořát v lese, to by bylo. No jo, ale 21. století si žádá změny. Bylo by něco strašného, kdyby se lidé dozvěděli o elfech, vlkodlacích, lesních vílách a skřítcích. No, tím se teď nesmím zabývat, teď se musím soustředit na školu, aby mi co nejrychleji utekla."Ano přesně tak, teď žádné rozptylování!" řekla jsem si a pustila se do počítání rovnic.

Zvoní! Konečně! Poslední dnešní hodina teď skončila a já se můžu jít chystat na schůzku s Allianem. Přiběhla jsem domů hodila batoh do kouta a vrhla jsem se ke skříni. Oblékla jsem se a vyrazila.

Kavárna u Willa nebyla obyčejná kavárna. Byla to kavárna pro nadpřirozené bytosti. Když jsem k ní přišla vypadala hrozně. Pobořený malý domeček s rozpadající se střechou, ale jakmile jsem vešla naskytlo se mi něco neuvěřitelného. Obrovská zdobená místnost. Stěny byly pomalované vílými ornamenty, stoly a židle byly vytesané z ebenového dřeva a já jen s úžasem pozorovala celou místnost.. " Aby ti nevypadly oči" uslyšela jsem povědomí hlas. Škubla jsem sebou a rychle se otočila. Allian blesklo mi hlavnou, až se mi málem podlomila kolena. Bez krve na košili vypadal naprosto úžasně. "Ahoj" podařilo se mi ze sebe vysoukat. "Ahoj, už jsem myslel že nepřijdeš." Odpověděl mi a jemně se usmál. " To bych si nenechala ujít, kam si sedneme?" Podívala jsem se do jeho čokoládových očí. Usmál se na mě a jedním pohybem ruky mi ukázal, že už našel stůl. Posadila jsem se a on si sedl naproti mě. "Tak co si dáš?" laškovně se na mě usmál a podal mi jídelní lístek. " Vidím to na horkou čokoládu a ty?" podívala jsem se na něho, usmála se a čekala na odpověď. "Asi taky tu čokoládu." Usmál se, kývl na číšníka a ten během dvou minut donesl dva hrnky horké čokolády.

"Jak jsi to udělal?" zeptala jsem se ho s tázavým výrazem v obličeji.

"Ten číšník je taky vlkodlak a vlkodlaci si umí navzájem číst myšlenky. To jsi nevěděla?"

"Ne, do teď jsem o tom neměla ani tušení."

"Teda máš se toho ještě co učit o kouzelném světě, ale jestli by jsi měla zájem mohl bych tě to vše naučit." usmál se.

"To by bylo super!" vykřikla jsem. Bohužel to bylo moc nahlas a tak se na nás otočila půlka kavárny. Zčervenala jsem a Allien se jenom smál.

"Dobře jsme domluvení." odpověděl, a v jeho čokoládových očích se zablýsklo.

"Mohla bych se tě na něco zeptat?"

"No jasně, jen se ptej."

"V tu středu tam byl i druhý vlkodlak, podle toho co říkal, tak to byl tvůj brácha, tak proč na tebe zaútočil?"

Allien zbledl, ale po chvilce mi začal vše vysvětlovat.

"Je to složité. S mým bratrem jsme byli dřív jako dvojčata. Pořád jsme chodili všude spolu, měli jsme se vážně rádi. Ale přece jen všechno krásné jednou skončí. Jednoho dne jsme byli na lovu, jenže nám zastoupil cestu Kardes. To je to zlý čaroděj, který ovlivňuje kouzelné bytosti a nutí je konat zlo. Mému bratru začal slibovat bohatství, slávu a obrovskou moc. Syles, zaslepen všemi těmi lži, mu na to kývl. Kardes ví, že na celém světě existuje pět opravdu silných a mocných vkodlaků. Patří mezi ně i můj bratr Syles a já zbytek bohužel neznám. Od té doby nakázal mému bratrovi mě pronásledovat, chytit a dovést do Gradaru, to je jeho sídlo, aby ze mě mohl udělat stejné monstrum jako je Syles. Zatím se mu to nedaří, ale jeho moc začíná sílit. Ještě něco chceš vědět?"

"Páni, tomu ani nejde věřit." odpověděla jsem s úžasem v obličeji. "Asi bych ti tom měla říct, ale nerada bych ti přidělávala starosti." sklopila jsem oči a schutí si usrkla své čokolády.

"Co se stalo? Nejde o starosti, jde o to aby jsi byla v bezpečí tak rychle mluv."

" Nevím jak mám začít...asi takhle ve čtvrtek jsem večer přišla domů. Odemkla jsem, svlékla jsem si kabát a zavolala na mámu, že už jsem doma. Nikdo neodpověděl. Což mi bylo divné, rychle jsem si sundala boty a s váháním vkročila do obýváku........" všechno jsem mu řekla a vysvětlila a znovu jsem se napila své horké čokolády.

"Syles" šeptl, zazkřípal zubama.

"Tvůj brácha? Proč by to dělal, vždyť mě ani nezná..."

"Víš možná jsem se ti měl zmínit o tom že jsme se Sylesem propojeni, Vždy když se narodí vlkodlačí dvojčata tak mají mezi sebou propojení, mohou si číst myšlenky i na velkou zdálednoust. A proto se asi dozvěděl o tobě. Moc mě to mrzí musím si na své myšlenky dávat větší pozor, ale teď promiň, budu muset jít začíná se stmívat. Mrzí mě to moc jsem si to s tebou užil jestli budeš chtít, tak tu budu i zítra touto dobou."

"Dobře budu tu taky. Děkuju že jsi mi to všechno řekl."

"Ahoj, usmál se, objal mě a odešel."

"Ahoj" odvětila jsem a ještě chvíli přemýšlela o všem co se dnes stalo.

Přišla jsem domů nemohla jsem tomu uvěřit. Vážně jsem byla na rande s vlkodlakem. A objal mě. Připadala jsem si jako v sedmém nebi. Lehla jsem si do postela. A v tu chvíli jsem usla....