Poutník

Kapitola první: Propast

Na jaře je úžasný pohled do dáli a sranda s klukama. Zvláště na starém útesu. Začínal ve velkém údolí a pokračoval daleko po úbočí moře. Byl snad 10 metrů vysoký a neskutečně dlouhý. Vím, že tam nemáme moc chodit, je to prý moc nebezpečné a naše rodiny nemohli postrádat pár pracujících rukou. Vždy když tam jdeme, cítíme takový zvláštní pocit vzrušení, malinkého vzdoru v našich životech. Tenkrát nás bylo pět. Pět chlapců, vesnických, rybářských synků. Útes je vysoko a je tam spousta místa na šplhání. Úplně volal po zdolání. Už tenkrát jsem si říkal, kdy ho zdoláme, kdy jeden z nás vysloví ten nápad. Vyplížili jsme se, jednoho krásného dne, z domovů a sešli jsme se u kopce. Jim povídá: "Co si takhle jít zašplhat? Jsem v tom nejlepší!". Jim byl tak trošku domýšlivec, ale obvykle mu to vycházelo. Byl to chlapec štěstěny, jak by řekla moje babička. Kdykoliv jsme si dávali závody, byl vždy druhý a vyhrál jen proto, že to buď tomu předním buď uklouzlo, jelikož špatně došlápnul, či se mu povedlo do jisté míry podvádět.
"Jasně!" Zařvali jsme sborem. Těšili jsme se že budem první, zvlášť já. Máme totiž takovou dohodu. Každý chlapec si dopředu vybral den a když v tom dni vyhrál, ostatní ho museli půl hodiny poslouchat na slovo. Měl jsem pro ně už dlouho připravené zábavné kousky. A líbila se mi Jimova střenka. Vyhrál jí od Olafa, tak co.
Šli jsme k útesu, každý si hledal místo na šplhání a když jsme se o nějaké přeli, losovalo se o něj. Kdyby to nestačilo, padlo by určitě pár pohlavků a pěstí, ale nechtěli jsme se vysilovat na náročný šplh. Já si vybral místo hodně blízko moře, s tím že když spadnu, spadnu do vody a nic si nezlomím.
Byly jsme tedy připraveni: Já u moře, Jim vedle mě, také nechtěl spadnou na zem. A ostatní chlapci rozmístění porůznu po útesu. Každý tam, kde mu to připadalo nejschůdnější. Moc jsem se o ně nebál, někdy jsme byly pěkný darebové, ale vždy s mírou, nic lehkovážného.
Olaf zařval z druhého konce útesu "Pozor! Teď!".
Začali jsme lézt, jak nejrychleji jsme mohli a málo kdo z nás neměl namále, aby nesletěl. Šplhám, nohu přes nohu, úchyt za úchytem. Byl jsem tak v polovině a síly mi už začali pomalu docházet. Když náhle zjistím, že jsem první! S nově nalezenou silou jsem vyrazil vpřed.
KŘÁÁCH. Kousek skály mi prasknul pod nohama. Chvilku padám, slyším jen vzdušný hvizd a slabé volání kluků.
Jednou jsem se zachytil, ale bylo už moc pozdě, nabral jsem moc velkou rychlost. Sedřel jsem si půlku těla a dál už jen propast, temnota.

Kapitola druhá: Poutník

Muž, procházející se po břehu, vzhlédl na chlapce se zvláštním výrazem v očích. Chlapec se pokouší zaostřit, ale zřejmě mu to moc nejde. Rozezná muže, sklánějícího se k zemi, opírajíc se o hůl.
Chlapec se zmateně ptá "Kdo jste?" A zatřepe hlavou.
Muž vydechne překvapením, zvedá zrak ke klukovi. Přemýšlí jestli prostě neodejít. Chvilku na to však zastřeným hlasem odpoví "Já jsem Poutník."
Chlapec se otřese, byla mu zima. "A co děláš?" Chlapec ještě párkrát potřese hlavou.
Muž se narovná, pár chvil pozoruje chlapce a odpoví "Poutním"
Kluk nakloní malinko hlavu, snaží se zaostřit. Už mu to jde líp. Začne se rozhlížet a šmátrat všude kolem. Přitom se zeptá "Kam poutníš?"
Muž k němu vykročil, opírajíc se o starou hůl, dva svítící body pod kápi. "To poznám."
Chlapec se přestane ohledávat, zatváří se překvapeně "Jak to poznáš?"
Muž, sklánějící se nad ním, odpoví. "Ucítím to."
Hoch se zahledí do dvou světlých teček pod kápí, teď už vidí co se pod ní skrývá. Dvě velké šedé oči, napolovic zakalené. Musel si protřít oči, jelikož ho šálili. Oči v sobě měli totiž mraky. Nabere odvahu a zeptá se "Co ucítíš?"
Muž-stařec, chlapec si už není jistý, je mu zase mdlo, odpoví "Pocit.."
Chlapec se zase otřásl, určitě mu byla zima.
Muž-stařec odchází, má před sebou ještě dlouho pouť.