Jakoby nic

Postupně jsem si vymyslela jinou fintu, jak vysvětlit, proč pláču, když do kanceláře někdo vešel a uviděl to. Nejdřív jsem říkala: "Promiňte, zrovna jsem se dozvěděla, že mi umřel bratr v Americe" a pak se nechala nést utěšujícím tónem zmateného zákazníka a přáním upřímné soustrasti.

Když se procento pravděpodobnosti, že přijde někdo z nich podruhé a uvidí mě znovu plakat, zvýšilo na cca 50%, musela jsem změnit důvod na náhlý rozvod dcery a pak na to, že syn někoho zrovna přejel.

Tímto způsobem jsem se postupně probrečela ke dni, kdy k našemu rozchodu a tvé nevěře přibyla nutnost odhlásit tě z trvalého pobytu v mém bytě. Na hlavu jsem si navlékla včelařskou síťku, aby nebylo poznat, jak moc vrásek mi z toho trápení přibylo. Nasadila jsem si čelenku s obrovskou umělou květinou, aby i přesto bylo poznat, že jsem žena.

Stál jsi na chodbě magistrátu otočený k oknu a bubnoval prsty na sklo. Tím jsi způsobil zmatené poletování dvou vysláblých masařek, které již týden toužily po volném prostoru venkovní krajiny, která jim už určitě bude najisto a navěky odepřena. Vztáhla jsem podle zvyku k tobě ruku, ale šlo mi to jen asi tak k rameni a pak moje ruka zoufale klesla zpět. Přece se tě nakonec ještě nebudu dotýkat....

"Luky!" zlomil se mi hlas do nevábného tremola a ty ses ke mně otočil. Na obličeji jsi měl mapu okresu s vyznačenými komunikacemi a jako naschvál všechna vozidla jela po mapě dolů, takže to vypadalo, že pláčeš taky. Srdce mi tlouklo div neprasklo a dělalo se mi střídavě horko a zima.

MUSÍŠ SE TVÁŘIT JAKOBY NIC, prolétlo mi hlavou, co jsem si říkala ráno, než jsem šla na magistrát. S velkým úsilím jsem si vzpomněla, jaké pocity jsem měla, když jsme se brali a vytvořila karikaturu. Ke kanoucím vozům po mé tváři přibyly dva autobusy. Přemýšlela jsem o tom, zda taky vidíš pod mojí síťkou tu zvláštní mapu silnic.

Kdesi startovaly letouny, co měly přinést nad naše hlavy atomovou bombu a svrhnout ji v tom nejvypjatějším okamžiku (horečnatě jsem hledala rudé tlačítko pod svými šaty, abych je vypnula a zabránila konci světa - ale nenašla jsem je).

"Fialovi, prosím!" ozvalo se z úřední místnosti a ty jsi vykročil jako první. Podlaha vrzala a já měla dojem, že neumím chodit, že jsem to nikdy neuměla.

Pak ses v posteli se zavrněním otočil a slastně mě objal. "To už bude ráno, nebo se mi to jen zdá, že se pořád vrtíš?" tiskl se ke mně. A já si uvědomila, že to asi nebyl prášek na spaní, co jsem si večer vzala v pološeru. Zatracenej kluk, co to zase domů dotáhl...?