Příběh Jookanu - Škola Bojovníků, Kapitola 3

Kapitola 3

Yokimota



Nick se další den probudil pozdě s potem na tváři, měl noční můry. Zdálo se mu o onom muži v černém, jak stojí přímo naproti němu a chladně se směje. Pak si sundal kápi a ukázal tak svůj nestvůrný obličej, jakoby ho sežehli tryskou od letadla. Pak zmizel a on padal tmou do neznáma, pak se probudil a našel vedle sebe Kate a všechny ostatní mrtvé.



Pak se probudil doopravdy. Kate byla pryč a na chodbě bylo slyšet hovor a smích ostatních. Nejspíš neměli ani tušení co se v noci stalo, a tak to muselo i zůstat. Většina místních dětí má strach i z bubáků. Rychle tedy vstal, zašel si do koupelny, dal se nějak dohromady a vyrazil dolů do jídelny. Podle hodin na chodbě byl zrovna čas odpolední svačiny. Ještě však ani nedošel ke schodům a už na něj kdosi volal.

„Pane Robertsi!“

To byla ředitelka Falconová, na jednu stranu si oddychl, že je v pořádku, na druhou stranu se děsil toho, co mu řekne. Stála na druhém konci chodby a volala si ho k sobě. Zamířil tedy rozvážným tempem k ní a už si v hlavě vymýšlel všelijaké výmluvy, které by ho z toho vysekaly, neměl však ani ponětí o tom, co všechno ředitelka ví. Nakonec mu mohly být výmluvy naprosto k ničemu. Jak se nakonec ukázalo, bylo to přesně, jak předpokládal.

„Dobrý den, paní ředitelko.“ pozdravil ji Nick jako obvykle.

Probodla ho takovým pohledem, že mu bylo jasné, co přijde. Zelené oči se jí zúžily v ten nejtenčí možný proužek a vzteky se jí třásl spodní ret.

„Máte vůbec ponětí o tom, jaký jsem o vás měla strach? Měl jste čas do půlnoci, a vy nikde. Říkám si, že jste mladý a chcete se bavit, jedna hodina, vy pořád nikde. Pořád ještě věřím v to dobré ve vás. Ale ve tři hodiny ráno jste pořád nebyl na pokoji! JAK SI TO PŘEDSTAVUJETE?!“ poslední větu vykřikla tak nahlas, že se lekli i ostatní po celém patře.

„Velice mě to mrzí, paní Falconová.“ Nick se jí ani nebyl schopný podívat do očí. Měl tak trochu strach, že ho sežehne jedním pohledem a oslepne do konce života.

„NA CO KOUKÁTE? MAZEJTE DO POKOJŮ, NEBO DO JÍDELNY A NEZÍREJTE! TADY NENÍ NIC K VIDĚNÍ!“ křičela na ostatní, kteří se doteď ani nepohnuli, jak zírali na to, jak paní ředitelka křičí na svého oblíbence. Nyní se však rozprchli všemi směry, když viděli, jak je rozzlobená. „Takže,“ otočila se zpátky k němu a on se honem zase zazíral na své boty. „vzhledem k tomu, že je to váš první přestupek, nechala bych to s výstrahou.“ Nick si oddychl, ale to ještě nebylo všechno. „Ovšem, nemohla jsem přehlédnout, že jsme tady měli neohlášenou návštěvu přes noc.“

Srdce mu spadlo až do kalhot, na Kate vůbec nepomyslel od chvíle, co se probudil.

„Je v pořádku?“ vylítlo z něj dřív, než se stačil zarazit.

Chvíli měl pocit, že začne zase křičet, nakonec však celkem jemným tónem odpověděla.

„Ano, pane Robertsi. Vaše přítelkyně odjela dnes ráno se svou matkou, která mi tady ztropila scénu, jak si to dovoluji tady ubytovat její dítě mezi sirotky. A to říkám ještě velmi jemně. Více mě však zajímá, jak jste mohl něco takového udělat?“



Nevěděl, co přesně by jí měl odpovědět. Nakonec si řekl, že pravda je někdy asi to nejmenší zlo. Zvlášť pokud ji trochu upravíte.

„Našel jsem ji, když sem se vracel domů. Byla sama v parku a klečela tam na zemi. Plakala a byla zima. To jsem ji tam měl nechat?“

„To určitě ne, Nicku. Ale nenapadlo tě nějaké jiné řešení? To jsi nevěděl, jaký z toho bude průšvih? Vždycky jsi hledal to správné řešení a pokaždé si ho našel. Proč to bylo tentokrát jinak? Znal jsi tu dívku? Chtěl jsi s ní být? Nebo proč jinak bys jí bral sem? Vysvětli mi to.“

Nicka vždycky děsilo, jak moc ho paní Falconová zná a umí číst jeho myšlenky.

„Vlastně sem ji poznal včera na slavnosti. Byla tam se svou sestrou. Říkala, že se pohádala s matkou. Nechtěla domů, jak ji můžu nutit? Neměl jsem jinou možnost, paní ředitelko. Nemohl sem ji nechat tam venku. Nakonec jsem měl pravdu, že se blíží něco strašného a nejen bouřka, že?“

Paní Falconová znejistěla, důkladně si ho prohlédla a snažila se zjistit, co tím myslí. Nejspíš jí to bylo jasné, ale nechtěla o tom mluvit, dokud si nebyla úplně jistá. Aby jí napověděl, ukázal pohledem ke dvoru.

„To máš jistě pravdu, nakonec to bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsi mohl udělat. Dost možná si té dívce zachránil život. O tom se ale já s tebou bavit nemůžu, nevím o nic víc než ty.“ Nick tak trochu doufal, že mu k tomu něco poví a tak trochu sklesle na ni pohlédl. „Je tu však někdo, kdo by si s tebou chtěl promluvit. Čeká na tebe u mě v pracovně. A Nicku,“ chvíli se odmlčela, jakoby přemýšlela co říct. „Chtěla bych jenom, abys věděl, že ti věřím. Pokud nastane někdy podobná situace, chci jenom, abys mi o tom řekl, a já se o to postarám ano? A pokud jde o toho člověka, který na tebe čeká dole…“ nyní se odmlčela na delší dobu a váhala. „Buď opatrný, co mu řekneš a mluv s ním s patřičnou úctou a respektem. Je to velký muž.“

Paní Falconová se rychle otočila a spěchala pryč. Nechala ho tam stát se spoustou otázek, které nebyly zodpovězeny a s tou nejdůležitější vůbec. Kdo je ten muž, který s ním chce mluvit a proč by někdo důležitý chtěl mluvit zrovna s ním? Podle toho co řekla ředitelka, to byl nějaký vysoce postavený člověk.



Chvíli tam ještě stál a přemýšlel o tom co mu řekla paní Falconová. Nakonec došel k názoru, že to dopadlo mnohem líp než by očekával a byl rád že je pravda venku. Více však přemýšlel nad tím, kdo s ním chce mluvit. Ještě nikdy tady neměl návštěvu, pokud se nepočítal trenér a kamarádi z týmu. A tak mu najednou vysvitla myšlenka na jeho rodiče. Na chvíli opravdu věřil, že by to mohl být někdo z nich. Podle toho co věděl byli naživu a nebyli nijak neúspěšní. Ovšem nikdy o nich nic neslyšel, vypadalo to že toto téma je absolutně tabu. Cestou dolů do pracovny ředitelky ještě stále přemýšlel, jestli je to vůbec možné. Nakonec dospěl k závěru, že kdyby se s ním rodiče chtěli setkat, udělali to dávno. Pořád se ale držel naděje, že na něj čeká někdo, kdo by mu o nich mohl aspoň něco říct. Určitě se na to zeptá, až přijde ta správná chvíle. Pořád netušil co jej za zavřenými dveřmi, před kterými stál, čeká.

Zhluboka se nadechl a zaklepal na dveře.

˛˛Dále`` ozval se zevnitř mužský hlas. Ještě chvíli zaváhal a pak vstoupil.

U okna stál onen muž. Byl vysoký, asi o hlavu vyšší než on sám, a oblečený v nějakém světlém kabátu. S barvou jeho oblečení kontrastovala barva jeho kůže, buď byl silně opálený, nebo měl tmavou pleť. To nebylo v kraji zrovna obvyklé. Takového člověka viděl snad poprvé. Navíc byl plešatý a odraz sluneční záře z jeho hlavy byla i trochu legrační. Na vtip se ale samozřejmě nechystal.

˛˛Prý jste se mnou chtěl mluvit, pane?``

Bylo to zvláštní, jak muž zareagoval, když zjistil kdo přišel. V obličeji se mu rozhostil široký úsměv a zároveň něco, co neuměl popsat. Snad to byla zvědavost, nebo něco podobného. Každopádně měl chvíli pocit, že ho ten cizí člověk snad začne objímat. To se naštěstí nestalo.

˛˛Ano, to bych opravdu rád. Nevadila by ti menší procházka venku?`` jeho hlas byl silný a mužný, ale zněl srdečně. ˛˛Ani jsem se nepředstavil, že? Omlouvám se. Nicku, jmenuji se Yokimota a jsem ředitelem jisté školy, kde bychom tě rádi uvítali. Jistě budeš mít spoustu otázek a nyní nejspíš uvažuješ proč jsem ti jenom neposlal dopis. Nejspíš proto, že v dopisu bych nejspíš nenašel slova, která by vyjádřila to co bych chtěl. Projdeme se tedy?``

Nick nemohl popadnout dech, a tak mu chvíli trvalo než odpověděl. V hlavě však měl spoustu náhlých otázek. Odkdy chodí ředitelé škol za studenty domů. Navíc školy na kterou se zcela jistě nepřihlásil. Všechny ředitele škol, kde si podal přihlášku víceméně znal přinejmenším z fotografií. Dále tady vyvstala otázka, jaký ředitel by na sebe oblékl takové netradiční oblečení? A nejvíc ho pálila otázka, co to vůbec bylo za školu?

˛˛Promiňte, ale já si nevzpomínám, že bych vám posílal přihlášku.``

Yokimota přikývl, jako by čekal na tuto odpověď.

˛˛To si vskutku neposlal. Na naší škole si byl zapsán dříve, než ses narodil, jako většina našich studentů. Jsme úzce výběrová škola a kritéria pro přijetí jsou oproti jiným školám vysoce náročná. Zkrátka, u nás studují jen a pouze ti nejlepší. Teď bych ale rád, kdybychom mohli jít a pokračovat v rozhovoru venku. Potřebuji trochu čerstvého vzduchu.``

Naprosto zmatený a šokovaný jen přikývl a spolu s panem Yokimotou vyšel na chodbu, kde bylo liduprázdno. Všichni byli nejspíš na obědě.

Jen co na to pomyslel, Yokimota promluvil.

˛˛Vypadáš hladově, co se zajít někam najíst? Znám kousek odtud dobrou restauraci. Jídla dělají opravdu výtečná.``

Jako by uměl číct myšlenky, pomyslel si prvně. Až po chvíli mu došlo jak pitomě to zní. Nejspíš to byla jen náhoda, nebo měl taky hlad.

˛˛Ano, dobře. Jenom si skočím do pokoje pro peníze a můžeme ...``

Yokimota ho zarazil v půlce věty a otevřel dveře z budovy.

˛˛Nicku, prosím. Jsi můj host. Jeden oběd si dovolit můžu.`` řekl pobaveně. Podržel mu dveře a vyšli ven.

Nebylo mu to dvakrát příjemné. Nebyl totiž zvyklý odcházet z budovy bez peněz. Připadal si trapně. Nicméně pokračovali dále přes park. Na nádvo-ří si všiml místa kde v noci zahlédl onoho muže s kápí. Měl pocit že i ře-ditel na chvíli pomyslel na totéž. Dokonce se rozhlédl a trochu přidal do kroku. Jemu to na jistotě taky dvakrát nepřidalo.

˛˛Slyšel jsem od paní ředitelky o tvé zálibě ve fotbalu. Baví tě hodně?`` zeptal se jej zrovna když míjeli hřiště, kde občas s ostatními ze sirotčince chodili hrát.

˛˛Ano, samozřejmě. Vždyť se fotbalu věnuju už skoro deset let.`` podotkl jako by to snad bylo jasné.

˛˛Také jsem kdysi hrával, byl jsem křídelní obránce a záložník. Někdy večer tak sedím a přemítám o tom, co by bylo kdybych u toho zůstal.`` pronesl zamyšleně a zahnul směrem k náměstí.

˛˛A proč jste přestal?`` Nicka to ani nijak zvlášť nezajímalo, ale podle rady paní Falconové se snažil být zdvořilý.

˛˛No, řekněme že lidé jako já na takové věci nemají čas ani energii. Roz-hodně si ale nemysli, že bych toho litoval. Nikdy jsem ani na vteřinu nepochyboval o tom, co je pro mě prvořadé. A jsme tady.`` dodal a ukázal na restaruraci U tří kanců. Znal to tady, ale moc často sem nechodil. Na jeho možnosti to tady bylo přece jen příliš drahé. Dostal se sem pouze dvakrát. Jednou při akci města pro děti ze sirotčince a podruhé celkem nedávno při oslavách postupu do vyšší soutěže, tehdy za ně platil samo-zřejmě klub.

Posadili se venku na zahradě, číšník byl jako vždy oblečen podle všech pravidel v bílé košili a nejspíš by měl i motýlka, kdyby nebylo venku takové horko.

Objednali si tedy něco na pití. Nick čaj a Yokimota nějaký nápoj o kterém jakživ neslyšel.

˛˛Nemusíš se nijak uskromňovat, Nicku.`` řekl s úsměvem. ˛˛A také nej-sem tvůj výchovný poradce.`` dodal a pročítal si nápojový lístek z alkoho-lové strany. On si byl naprosto jistý, že po včerejším večeru nebude nic pít dobrých pár týdnů, koneckonců se musel držet ve formě. Čekaly na něj veledůležitě zápasy, a on jako kapitán týmu by měl jít příkladem. Což se mu sice dvakrát nedařilo, ale nic se nemá přehánět.

Po důkladné prohlídce všech dostupných jídel se nakonec rozhodl pro denní menu (zeleninová polévka, kuřecí steak a dezert). Nebylo to jídlo, které by si normálně objednal, ale bylo cenově mnohem dostupnější než ty ostatní. Aspoň nebude mít takový pocit studu. I Yokimota si objednal a číšník odešel.

˛˛Tos vážně nemusel. Jsme tady na účet školy.`` dodal a potichu se pousmál. ˛˛Jistě máš spoustu otázek a teď je ta pravá chvíle na některé z nich. Tak povídej.``

Uvažoval čím by tak měl začít. Nejspíš to vezme pěkně popořadě, aby se v tom nakonec nezamotal.

˛˛O jakou školu se jedná? Co bych se učil? Kde to je?`` to bylo nejspíš to jediné opravdu podstatné.

˛˛Ty opravdu neztrácíš čas. Takže, škola o které mluvíme je výjimečná, jak jsem ti už říkal, není přijat jen tak někdo. V celé říši se nachází pouze tři podobné instituce včetně té naší a troufám si tvrdit, že za poslední roky se právě u nás dosahuje těch nejlepších výsledků. První ze škol je v hlavním městě, Arnulinu. Specializují se tam na bojové stránky a spous-ta jejich studentů, ne-li všichni tak určitě většina se stávají vojáky arnulinských armád. Další škola je v Sorinu, to je město asi pět set kilometrů na jih od Arnulinu. Jejich specializací je výzkum a vývoj tech-nologií jak pro armádu, tak i pro civilní obyvatelstvo. Jejich posledním velkým vynálezem je energetický štít. To je opravdu velice užitečná věc. Nejednou se nám už vyplatila, bohužel energetické nároky na provoz jsou obrovské a nemáme zdroj energie, který by dokázal udržet štít aktiv-ní po delší dobu, na tom zrovna pracují.`` chvíli se odmlčel, napil se svého nápoje a pokračoval. On se ani nepohnul zavalený informacemi, které čekal ze všeho nejmíň. ˛˛No a pak jsme my. Nejsme pod armádou ani pod vládou císařovny a senátu. Zodpovídáme se pouze jedné skupině lidí, o kterých ti více řeknu někdy jindy, pokud k nám nastoupíš. V naší škole kromě toho ostatního děláme hlavně jednu věc, a ta by měla zajímat tebe. U nás hledáme nové jookanské rytíře.``

˛˛Promiňte,`` přerušil Yokimotu. ˛˛cože? Rytíře?``

Pouze přikývl a opět využil přestávky ve své řeči a napil se.

˛˛Ano, samozřejmě v těchto místech se o nás moc nedozvíš. Ale dál na východ jsme celkem známí a mnozí k nám cítí velikou úctu a respekt, o to více k těm několika výjimečným o kterých ti řeknu více později. Jsme ochránci této říše už po tisíciletí. Jak šel čas, bylo nás čím dál méně. Pokrok ve zbrojním průmyslu nás omezuje co se týká velkých bitev, ale nikdy nás nikdo nepodcení v souboji muže proti muži. Každý má svoji schopnost jinou, umějí dokonale používat svůj meč, nebo dokonale ovládají sílu myšlenek. Každý z nás ale dokáže to co ten druhý, pouze v jiné míře. Někteří jsou samozřejmě silnější a mocnější než jiní. Ale doh-romady jsme jeden celek. Někteří lidé pokládají existenci naší školy za zbytečnou, protože náš Řád má v Arnulinu vlastní akademii. Ovšem my víme, jak je důležité dále pokračovat. I přes to, že se u nás již několik let nikdo vhodný neobjevil.``

˛˛Nikdo vhodný?`` nechápal Nick.

Yokimota se zamyslel, nejspíš přemýšlel co říct.

˛˛Nejspíš to zní hloupě. Pro přijetí do Řádu je podstatná jediná věc, umění používání svých myšlenek. Nedá se to naučit, s tím se člověk narodí. Není ovšem způsob, jak zjistit jestli tento dar má dokud se sám nepro-jeví. Vzhledem k tomu jak je nás málo je doslova nutné hledat všude kde se dá.`` dodal s poněkud utrápeným výrazem. ˛˛A je to čím dál obtížnější. Spousta rodičů si nepřeje, aby jejich potomci rostli ve víru boje a války. Mnohem raději své děti posílaji na obchodní školy a další běžné školy, které samozřejmě mají svou důležitost, ale naši úlohu to velice znesnadňuje.``

Odmlčel se, a tak Nick chvíli přemýšlel na kterou z tisíců otázek co měl v hlavě bude chtít znát odpověď. Byly jich opravdu spousty, ale na mysl mu přišla jediná.

˛˛A vy si myslíte, že já ten dar mám?``

Yokimota se pousmál a položil svou ruku na jeho rameno.

˛˛Nicku, nemyslím. Já si tím jsem naprosto jistý. Koneckonců dnes si mi to dokázal.

˛˛Cože?`` nechápal.

˛˛Opravdu sis nevšiml? Pozoruhodné.`` Yokimota se na chvíli zamyslel a svůj pohled upřel na něco za ním. ˛˛Když jsem sem šli Nicku, a já se tě ptal na tvou zálibu v kopané, neřekl jsem ani slovo. Komunikovali jsme pomocí vlastních myšlenek. Pokud tě to někdo nenaučil je opravdu zvláštní, že to dokážeš. Většina z nás tuto schopnost vůbec nemá.`` opět Yokimota nepohnul vůbec rty, a on přesto jeho hlas slyšel naprosto jasně a zřetelně. Teď si ale i všiml, že okolní zvuky jsou jakoby v pozadí.

˛˛To je úžasné.`` odpověděl stejným způsobem a netušil, kde se to v něm vzalo. ˛˛Jak je to ale možné?`` dodal již normálním způsobem.

˛˛To já nevím. Ale jedno vím určitě, Nicku. Takových jako jsi ty je málo. Pokud nejsi nakonec jediný. Rozhodně bys měl jít se mnou. Potom zjistí-me, jaký je tvůj opravdový potenciál. Ředitelka Falconová je se vším seznámena a nejspíš už máš i sbaleno. Vím, že toho nechci málo, ale slibuji, že litovat nebudeš. Samozřejmě se můžeš kdykoli vrátit. Rozhodnutí je na tobě.``

Cože? Dneska? A co jeho povinnosti v klubu? Co všichni jeho přátelé?

˛˛Musím odjet dnes?`` zeptal se a nevěřícně na ředitele civěl. ˛˛Ale co klub? Hrajeme za týden strašně důležité zápasy. A co přátelé? To se s nimi ani nemůžu rozloučit?``

˛˛Ano, vím. Čekali jsme tuto reakci. A samozřejmě nechceme abys měl pocit, že jsi tady někoho zanechal bez rozloučení. Bohužel ale nemáme čas. Pokud ti na tom opravdu záleží, můžu tě odvézt kamkoli si budeš přát. Ale nejpozději v šest hodin musíme vyrazit. Teď se ale pořádně najíme, čeká nás dlouhý den.``

Zrovna jim donesli jídlo, Nick si ještě objednal sklenici dračího likéru. I přes své původní rozhodnutí ohledně pití. Na jídlo absolutně ztratil chuť.

Po celou dobu oběda přemýšlel. Nečekal ani v tom nejodvážnějším snu to, co se právě dělo. Ani nevěděl, jestli vůbec může něco tak úžasného odmítnout. Pravděpodobně nemohl a nejspíš by to nikdy neudělal, přesto v něm ale byly pochybnosti. On přece nebyl žádný voják ani rytíř. Byl sportovec každým kouskem duše a ne někdo, kdo má na denním pořád-ku bojovat a zabíjet. A potom tady byla ještě Scarlett. Včera se dohodli na další schůzce a on teď má odjet pryč? Stačila mu krátká chvíle, aby se rozhodl.

Začal rychle jíst, aby mohli v hovoru pokračovat. Byl pevně rozhodnutý jet a neohlížet se. Protože mu došlo, že sem prostě nepatří. Vždy si byl jistý že může dokázat něco víc, a to by mohla být jediná příležitost. Nakonec, tam kde se chystá vydat bude mít určitě příležitost hrát dál hru, kterou si tak zamiloval a nejspíš tam budou i dívky, s kterými může trávit volný čas. Nemá tady nic, co by mu mohlo chybět, snad až na Toma. Tom ale určitě pochopí, že musí jít. Nejednou to spolu probírali. Snili spolu o cestě za dobrodružstvím. Představovali si, jak společně procestují celý svět. Určitě to pochopí.

˛˛Půjdu s vámi.`` řekl hned jak odložil vidličku a nůž. ˛˛Ale chci se s pár lidmi ještě sejít.``

˛˛Dobře.`` Yokimota zvedl svou sklenici a on udělal totéž. ˛˛Připijme si na to, jak skvělý mladý muž z tebe vyrostl. Tví rodiče by na tebe byli velice pyšní.`` mrkl na něj a připil si s ním. ˛˛A jako tvůj ředitel tě musím požádat, abys v průběhu školného roku nepil alkohol.`` kulišácky se na něj usmál a svoji sklenici vyprázdnil do dna. ˛˛Půjdeme?``





Ten den byl pro Nicka velice složitý. Po návratu do sirotčince už měl opravdu sbaleno a ostatní děti zřejmě také věděly, že odjíždí. Bylo až dojemné kolik jiných dětí, většinu z nich ani neznal jménem, si udělalo čas a práci aby se s ním přišli rozloučit a případně mu dát i nějaký dárek, co sami vyrobili. Ti nejmenší mu dokonce nakreslili pár obrázků. Na jednom z nich byl on, jak střílí branku ve fotbale. Ti starší se spokojili s popřáním štěstí a podáním ruky. Nejtěžší bylo ovšem rozloučení s jeho vrstevníky. Lidé, se kterými vyrostl mu určitě budou velice scházet. Někteří ještě víc. Nejspíš proto pro něj paní Falconová uspořádala rozlučkový kruh v jídelně. Byli tam naprosto všichni včetně vychovatelek. Dokonce nechyběla ani uklízečka z noční směny, která kvůli tomu přišla dříve do práce. Bylo úžasné vidět, jak ho mají ostatní rádi. Někteří do-konce měli ve tvářích slzy. Obešel úplně všechny, i ty s kterými se loučil už předtím. Nakonec přišel k paní Falconové.

˛˛Děkuju vám za vše, paní Falconová.``

Ředitelka měla také ve tváři slzy, byly to však slzy radosti, protože se usmívala.

˛˛Už od začátku jsme věděli, že jsi skvělý a výjimečný člověk. Pevně vě-řím, že se zase uvidíme a já na tebe budu moct být ještě více pyšná, než už vlastně jsem. Díky takovým lidem jako jsi ty je pro mě radost dělat tuhle práci a děkuji ti za to. Mám tě moc ráda.`` ještě jednou ho objala a pak mu dala několik obálek.

˛˛Co to je?`` zeptal se.

˛˛Dopisy.`` odpověděla mu a usmála se na něj. ˛˛A ještě další věci, co jsou jen tvoje. Jeden dopis je od slečny, kterou si tady dnes přivedl. Další je ode mě a poslední-`` na chvíli se zastavila a pozorně si ho prohlížela. ˛˛To je dopis, který jsem ti měla dát v den, kdy odtud budeš odcházet. Je od tvé matky.``

Nick zkameněl, držel v ruce důkaz existence jednoho ze svých rodičů, které až doteď vůbec nepoznal. Nevěděl ani, jak se jmenují nebo co dělají. Ta obálka pro něj znamenala mnohem víc než cokoli jiného.

˛˛Matky?`` to slovo z jeho úst znělo zvláštně, neměl ve zvyku jej vyslovit nahlas. ˛˛Děkuju.``



Pak už se jen zastavili na tréninku, kde oznámil trenérovi svůj odjezd. Stějně jako Nicka ho mrzelo, že odjíždí v tak důležitou dobu pro tým, ale popřál mu hodně štěstí stejně jako ostatní kluci z týmu. Také jim popřál hodně štěstí a předal kapitánskou pásku trenérovi, který vybere nového vůdce mužstva.

To byla poslední zastávka před odjezdem. Tolik se soustředil na rozlouče-ní, až vůbec nepomyslel na to, jak budou cestovat. Odpověď na tuto otázku přišla hned záhy.