Zachráněni

Zachráníš anděla, zachráním anděla

Rozprostírám svá velká bílá křídla do prostoru a volně se nadechnu. Konečně. Nikdy se necítím volněji, dokud je neroztáhnu.
Jsou totiž majestátní. Obrovská. A zároveň krásná. Ty nejkrásnější, jaké kdy kdo mohl dostat. Vždy, když mi začíná být jen jemná zima, můžu se do nich obléct a jen tak v nich být. Kdekoli. Nejsou mi překážkou, jak by si kde kdo mohl myslet. Jsou mou podstatou, jsou mnou a hlavně jsou mojí svobodou. Protože kdo si jen tak může skočit z útesu?


Jsem však taková jediná na světě?
Dřív se mi takové myšlenky neustále prolínaly v mysli.
Otočím hlavu a usměju se na Tebe. Tvé oči nesnesou můj smutek...vždy když mi křídla svážou provazy a já křičím, ty mě vždy osvobodíš, ošetříš.

Do písku písku Ti vzkaz. V duchu si zpívám a Ty čteš.

Čas, radost, song..
Jsi na dosah, když neumím dýchat sama..
Přítel je dotek a stisk teplé dlaně,
je melodií, důvěrou nepopsanou.
Je tady i když je tam ..
Je ve světle i v noci.
Je v radosti i v pláči.
Je vždy.
Děkuji Ti,
Díky Tobě
mé srdce stále hřeje.

Otočíš se zády a ucítím trpkost plíživého strachu, že mě opouštíš. Ty mi však dáváš ruku na svá záda a já konečně cítím...křídla. Teď už vidím, věřím.

Slunce vychází a letíme spolu nad útesem a dál.



Děkuju za Prahu, smích, bezpečí, zemské a nadpozemské rozhovory.