Vše

Když jsme přestali být lidmi, zmizelo vše, co jsme znali. Byla vytvořena jedna dimenze bez času, proto abychom nezanikli. Přeměnili jsme se na jemno hmotné bytosti. Dospěli jsme takové úrovně, že jsme vše zničili až na naše jemno hmotná těla.
Jak asi tento prostor vypadá? Je to bílá hmota, která v sobě vytváří jediný prostor, kde neexistuje čas. A jemno hmotná těla? Ta žila věčně.
Jaký je život v tomto prostoru? V čem se odlišovala prázdnota od slova teď jenž bylo věčné?
Ano, zapříčinili jsme si to sami. Nic nám nebránilo, abychom se navzájem zničili. Zbyli jsme jen my. Nepotřebujeme spát ani jíst. Nejsme ničím vázáni. Není hvězd ani měsíce na obloze.
Ptal jsem se sám sebe „Byla to snad poslední dimenze?“ Neměli jste už ani žádné pocity. Z lidské bytosti zbyly jenom vzpomínky na to, co bylo předtím. Nikdo už po ničem nepátral. Nebylo po čem.
„Je konec?“ ptal jsem se sám sebe. Čerpali jsme z minulosti, ale nikdo už o ní nestál. Všichni jsme dosáhli jednoty, ale ne jednoty se sami sebou. Tu jsme nikdy nenašli. Už jsme neměli domov ani svět.
Rád jsem vzpomínal na dobu strávenou na planetě Zemi než jsme vynalezli stroj měnící čas a prostor dokud ho nenašli lidé, kteří ho zneužili. Bylo tu jen pár stovek duší, kteří utekli sem do poslední dimenze, aby se zachránili. Ano, zachránili jsme se, ale co z toho máme? Nic!

Ano. Bál jsem se zemřít, ale takto jsem zachránil pouze svou mysl. Jsme tedy čekající na jednu událost, kterou zahlídla jedna duše? Má jako jediná z nás schopnost vidět obrazy budoucnosti?
Ani nevím jaké je její jméno. Všichni jsme věděli do čeho jdeme a bylo to naše rozhodnutí, ale neměl jsem to dělat. Lituji svého rozhodnutí. Kdy a kdo nás může zachránit z této propasti? Ano, mluvili jsme spolu, ale málo. Znal jsem se skoro se všemi. Nebylo nic, co bych o nich nevěděl a oni nevěděli o mě. Žili jsme už z jediného času, který pro nás představoval věčnost, z které nevedla cesta zpět. Ztratili jsme, tak sami sebe?
Nebylo žádné dnes ani zítra. Předávali jsme si pouze vzpomínky a myšlenky pomocí telepatie. Z našich úst už nevyšlo žádných slov. Jediný zvuk se odehrával pouze v našich myslích. Přehrávali jsme si své vzpomínky s vědomím, že jsme pouhými pozorovateli.

Tímto, ale vše nekončí nýbrž začíná.
Na Zemi jsem žil jako farmář, ale mým koníčkem byla věda. Zajímal jsem se o kvantovou fyziku a s mnoha dalšími jsem spolupracoval na Space.of.the.time. Byl to přístroj na cestování v čase. Fungovalo to dobře, jen jste nesměli nic v prostoru a čase změnit. Ale někdo se o přístroji dozvěděl a využil to ke svému účelu. Jak jsme to poznali? Prostor se vám občas zavlnil tak, že zmizel na chvíli před vámi prostor a v zrcadle jsem vídal něčí tvář. Byla modrá s velkýma očima. Slyšel jsem vždy hlas, který říkal „Zachraň je.“ Myslel jsem si, že mám z počátku halucinace, ale sdělil jsem to hned svým kolegům z našeho vědeckého týmu. Shodli jsme se, že náš přístroj musel někdo vyzradit. Dali jsme si schůzku, ale jeden z kolegů nedorazil. Tušili jsme proč. Toužil po moci a slávě, a chtěl si vše ponechat. Ale nikdo z kolegů netušil, že Space.of.the.time funguje správně jen za pomocí mého hlasu. Svolali jsme své přátele a oni to řekli zase dalším přátelům, až nás bylo tři sta třicet tři. Uvěřili nám a přišli všichni na dohodnuté místo. Měli jsme sraz o půlnoci na velké louce u nás za městem. Použili jsme Space.of.the.time a přenesli se tam, kde jsme dnes. Bylo těžké všem vysvětlit, co se to vůbec stalo a proč jsme se zde ocitli.

Nevím kolik času uteklo, ale zvykli jsme si na to, v čem jsme žili. Nic nám ani nezbývalo. Vzpomínal jsem na krásy života strávené na Zemi, ale věděl jsem, že je nikdy nevrátím zpět.