Vše 2

Toužil jsem po budoucnosti a tak, jsem si začal vymýšlet příběh, kde vystupovala bytost, která se objevovala v zrcadle. Chtěl jsem vědět odkud je. Povídal jsem si s ní a neuvědomil si, že ji už vidím ve skutečnosti. Když se mi zpříma podívala do očí, lekl jsem se a upadl.
„Vstávej! Není čas na lelkování.“ řekla modrá bytost. „To mluvíš ke mně?“ zeptal jsem se jí svou myšlenkou.
„A ke komu jinému, jsi jediný, kdo mě vidí. Jsem Avarin. Pocházím z planety Terns z nekonečné dimenze.“ odpověděla Avarin.
„A co po mě chceš?“ a pomalu jsem vstal ze země pokud se tomu, tak dalo říct.
„Já vlastně nic, ale naše královna ano, ale to ti sdělím až na Terns. Teď musíš okamžitě se mnou Godaji.“
„Odkud víte mé jméno?“ zajímalo mě, protože už dlouho mi takto nikdo neřekl.
„Máš to ve své duši. Vím, že jsi byl farmář a vynalezl jsi Space.of.the.time, a proto tě potřebujeme. Ty jediný vše dokážeš vrátit zpět.“
„Jak to myslíš vrátit zpět?“ Že by mi přece jenom svitla naděje a vrátilo se vše zpět?
Avarin vytáhla něco ze své kapsy. Byla to stříbrná lesklá koule. Vznesla se do vzduchu a začala se zvětšovat. Čekal jsem, co se bude dít dál.
„Tato koule tě přenese do naší dimenze. Vstup do ní.“ Pomalu jsem se odvážil vkročit do stříbrné koule. Lehce jsem se jí dotknul a prostrčil celou svou dlaň skrz ní. Cítil jsem uvnitř nějakou tekutinu. Koule mě, ale sama začala vtahovat dovnitř. Začal jsem se bránit, jenže koule v tom nepřestávala.
Avarin se začala smát „Godaji, máš strach mi věřit? Už nemáš jinou možnost, koule tě vtáhne dovnitř. Už se z toho nedostaneš.“
Začínal jsem tušit, že něco není v pořádku, ale neměl jsem šanci dostat se zpět. Chybělo ještě pár centimetrů. Bránil jsem se, ale v cuclo mě to celého. Uvnitř koule jsem pocítil své fyzické tělo, ale nemohl jsem dýchat. Tekutina začala pronikat do mého těla a já se pomalu, ale jistě topil. Z té tekutiny vyšlo světlo. Vnímal jsem, jak začíná něco uvnitř mě pálit. Procházel jsem doslova vnitřním ohněm. Netušil jsem, co přijde potom, ale chtěl jsem z podivné koule ven. Docházelo u mě k proměně mého těla. Kůže se zabarvovala do tyrkysové barvy a zprůhlednila. Byly vidět všechny mé vlásečnice a jejich barva se změnila na modrou. Ve vlásečnicích pobíhaly malé světelné energie.

Tekutina se z koule začala vytrácet, tak jako vnitřní pálení. Konečně jsem se mohl nadechnout. Světelná energie z mých vlásečnic vycházela z těla a narážela na povrch koule. Když se jí dotkla vytvořila zvonivý zvuk, až to byla dokonalá melodie. Ta procházela celým mým já. Něco tak krásného jsem už dlouho neslyšel. V poslední dimenzi nebyla možnost vydávat nějaký zvuk. Tady v kouli jsem se cítil jako na koncertě, který byl jenom pro mě. Světelná energie nejen, že vytvářela zvuk, ale vytvářela světelné květiny různých tvarů a barev. Mohl jsem se jich fyzicky i dotknout. Cítil jsem z nich nádherné teplo. Květiny se měnily a rozkvétaly.

Tekutiny už v kouli moc nezbývalo. Nevěděl jsem, kde se nacházím. Ale nelámal jsem si s tím svou hlavu. Pozoroval jsem květiny a byl jsem jimi naprosto okouzlen, až jsem zapomněl na svůj strach z neznáma. Koule se najednou začala točit, ale jako by to mému tělu nedělalo žádný problém. Opíral jsem se o její stěny až mě k nim přimáčkla setrvačnost. Vnímal jsem, jak mé tělo začíná pronikat hmotnou koulí, až jsem z ní vypadl. Kolem mě stály velké světelné bytosti a o něčem diskutovali. Vůbec jsem jim nerozuměl. Hýbaly svýma rukama a vytvářeli z nich různé znaky. „Haló! Slyšíte mě? Jsem Godaj z poslední dimenze, ale žil jsem na Zemi, odkud pocházím. Kde to jsem a kdo jste vy? Kde je Avarin?“ Najednou na mě jedna z bytostí namířila ruce a já se k ní přiblížil, až jsem si s ní hleděl zpříma do očí. Promlouvala ke mně prostřednictvím očí.