Láska: nejsilnější magie

1.
Otevřela jsem oči do slunečného, srpnového rána. Pomalu jsem se oblékla, projela hřebenem své hnědé vlasy a svázala do volného culíku a poprosila jsem našeho domácího skřítka Lukyho o snídani. Nad výbornými palačinkami jsem začala koumat co s načatým dnem. Chtěla jsem se prolétnout na koštěti a trochu se pocvičit. Tento rok bych chtěla znovu zkusit štěstí a dostat se do famfrpálového družstva. Loni mi to bohužel nevyšlo – na konkurzu jsem zvorala, co se dalo, protože jsem strašná trémistka. A taky smolařka…
Také bych se měla pustit do balení, vždyť do Bradavic jedu už zítra. A rozhodně si ještě popovídám s dědečkem a pomohu mu udělat pořádek v jeho laboratoři. Přímo zbožňuju, jakou atmosférou dýchá jeho malá ale skvěle vybavená laboratoř na lektvary. Dědeček lektvarům zasvětil celý život, píše knihy, přednáší na různých kongresech, neustále vymýšlí různá vylepšení a nebo vymýšlí úplně nové lektvary. Myslím, že zrovna teď dělá na něčem novém.
Když si dostatečně vyčístím hlavu létaním na koštěti, zaklepu na dveře jeho pracovny.
„No, pojď dál Evelínko, už jsem myslel, že dneska nepřídeš. Myslel jsem, že si budeš chtít užít zbytek prázdnin a ne tady šaškovat mezi baňkami a kotlíky se starým dědkem!“
„No dědo, neříkej o sobě že jsi starý, jsi kouzelník v těch nejlepších letech !“ říkám a pouštím se do rovnání lahviček, kotlíků, krabiček a pytlíků s přísadami a bylinkami. Děda mezitím přivolá Lukyho a požádá ho o čaj. „bude si slečna přát abych ji zabalil kufr?“ ptá se Luky ještě mne. Pohladím ho po ušaté hlavě: „nemusíš, Luky, já si zabalím sama, odpočiň si!“
„Děkuji slečno, jste tak laskavá!“ a zamrká velkýma očima. Vím, že pro skřítky je to pocta sloužit kouzelníkům, ale stejně nemám ráda rodiny, ve kterých by skřítky pomalu strhali z kůže a v jednom kuse jej honí od jednoho k druhému a ani jim nepoděkují.
Pomalu upíjím ze svého hrníčku. Dědeček mezitím vypráví, že mu Brumbál nabídl místo učitele lektvarů. Prý aby toho nebylo na Snapea hodně. Málem se zakuckám. „Jak jako hodně?“
Dědeček se pousměje. „No, prostě tak….hodně jako na člověka…. řekněme že Snape…no prostě není to jen učitel…. Ale já jsem jeho nabídku nepřijal“
„Ale proč dědo?“ ptám se zklamaně a zvědavě zároveň.
„Mám už svůj věk…nevadí mi občas udělat nějakou přednášku nebo tak něco…ale na děti bych už asi nervy neměl…dejme tomu že už prostě mám rád svůj klid. No myslím že vzhledem k mému věku mám na klid i nárok!“ odpoví děda a hlasitě se zasměje do dlouhých, šedých vousů. Něčím mi občas strašně připomíná Brumbála. Asi těmi vousy a celkově projevem. Taky se s Brumbálem trochu znají již ze studentských let. Ale jen podle vidění. Brumbál byl o tři ročníky výš a byl v Nebelvíru, zatímco dědeček byl v Mrzimoru. U nás v rodině byly všichni buď v Mrzimoru a nebo v Havraspáru. Ani mezi širším příbuzenstvem nemáme nikoho z Nebelvíru nebo Zmijozelu.
Vracíme se k rozhovoru: “ víš, dědo, jak si říkal, že bys už neměl nervy na děti, horší než Snape už bys stejně být nemohl!“ říkám se smíchem.
Děda se maličko zarazí: „Profesor Snape, Evelyn. Není to tak špatný člověk, jak si většina lidí myslí a je to schopný čaroděj. Navíc, i kdybych u vás učil, stejně bych asi nemohl mít tu část studentů, kde jsi ty. Kvůli objektivitě, však to přeci znáš. Takže zrovna u tebe by se nic nezměnilo“
„No jo, to je fakt s tou objektivitou….a jinak k tomu profesorovi Snapeovi- věřím že je schopný čaroděj, nedokážu posoudit jaký je to člověk protože ho osobně vůbec neznám a upřímně po tom ani netoužím, ale jako učitel je naprosto příšerný. Představ si, jeden kluk z Nebelvíru, jmenuje se Neville, prý má z něho noční můry, ale jako fakt.“ říkám.
„Ale ty osobně si s ním nikdy problém nebo konflikt neměla ne?“ ptá se děda
„Ne, to ne, mě si nikdy nevšímá, ani mě nepochválí ale naštěstí ani neponižuje.“ Odpovídám popravdě. Faktem je, že lektvary mi nevadí. Díky dědečkovi mi i docela jdou. Ale kdyby se Snape choval trochu lidštěji tak bych o lektvarech mohla říct, že mě i baví a ne že mi pouze nevadí.
„A dědečku, co jsi vlastně myslel tím že Snape není jen učitel?“ ptám se.
„No, ehmm nic, je to také lektvarista, že jo, má třeba nějaké vlastní výzkumy a tak no….“ Odpoví děda, ale tak nějak zvláštně se mu chvěje hlas. Skoro mám pocit jako by mi něco nechtěl říct, i když je to můj milovaný děda, se kterým jsme si vždycky všechno říkali.
Najednou mi to celé přišlo zvláštní a tak jsem začala tak nějak přemýšlet nahlas: „No jo, vlastně jsem si říkala kolikrát, proč učí v Bradavicích, když učení ho evidentně nebaví a nenaplňuje. A taky jsem přemýšlela proč ho Brumbál nevyrazí, když na něj je plno stížností z řad studentů i jejich rodičů. Přeci by pro Brumbála nemělo být problém sehnat učitele lektvarů i když ty jsi mu dal košem… Ti dva spolu musí kout nějaké pikle! No jasně !“
Děda už se zase začal usmívat: „Teda Evelínko, ty seš detektiv…. Na to že Snapea nemáš ráda, tak o něm docela přemýšlíš a už dobrou půl hodinu o něm mluvíme!“
Pak vstal a šel ke skříňce s tajnýmy šuplíčky a vyndal pár lahviček. „Tak, tohle je lektvar na zlepčení paměti. Bude se hodit při šprtání. Tohle je lektvar posilující magickou sílu. To se hodí vždycky. Tohle je lektvar na zhubnutí. Nedávám ti ho vůbec rád, ale vyškemrala sis ho. Jeden lok ubere až dvě kila. To znamená, že tahle lahvička ti ubere cca 10 – 12 kilo. Ber si ho ale postupně, jinak hrozí vedlejší účinky jako je celková slabost, nevolnost, srdeční problémy a bolesti hlavy. Přecijenom je to věc pro lidi, kteří mají opravdu nadváhu a jsou starší 18 let… A tohle je zlatý hřeb – zneviditělňující lektvar. Jeden lok – jedna hodina neviditelnosti. Je to můj vlastní vynález. Zatím tajný. Poslyš, Evelyn, bylo by dobré, kdyby ty lahvičky u tebe nikdo nenašel. Hlavně tedy tu poslední. A používej je rozumně.“
Nemůžu uvěřit vlastním očím. Lektvar na neviditelnost, to bylo tedy to, na čem dědeček takovou dobu pracoval. A ten lektvar na hubnutí, moc jsem si ho přála. Pokud se mi podaří se dostat do famfrpálového družstva, nějaké kilčo bych potřebovala shodit. No, ono shodit nějaké kilo, bych potřebovala, i když se do družstva nedostanu…
Objímám dědu a s lahvičkami v ruce jdu do svého pokoje zabalit si věci. Napřed učebnice, jasně, kotlík, metličku na míchání, pár knih, hábit, a teď nějaké to normální, volnočasové oblečení…. A taky šaty na Hallowenský ples. Hrabu ve skříni: ty ne – moc malý, ty taky ne – moc pohřební, nee – růžová mi nesluší, sakra nemám co na sebe, …. To je situace….
Mezitím se rodiče vrací domů z práce a slyším jak o něčem diskutují. Jdu se s nimi přivítat. Luky v kuchyni chystá odpolední svačinu. Mamka vyndavá z tašky malý balíček: „To je pro tebe Evelyn, na ten váš ples…vyzkoušej je…..!“
„Maminečko, děkuju, zachránila si mě“ říkám a jdu si je vyzkoušet. Nádhera. Někomu by se třeba zdály obyč ale já mám tenhle nenápadný styl ráda. Šaty přesne pro mě. Šedá barva, délka lehce nad kolena, dlouhý rukáv. Jsou posety malými, stříbrnými motýlky. Stačí se jich dotknout hůlkou a motýlci začnou poletovat. Nádhera. Prohlížím se v zrcadle a mamka se potěšeně usmívá.
Najednou někdo zazvoní, i když návštěvu nečekáme. No co, jdu otevřít. Za dveřmi stojí dva muži. Jeden má kapuci a není mu moc vidět do tváře, druhý je vysoký blonďák s povýšeným pohledem. Ten promluví jako první: „Dobré odpoledne. Jdeme za panem Jeremiasem starším. Je doma?“
„Ano jistě. A o co jde?“ ptám se.
Nevypadají, že mají zájem bavit se na chodbě a ještě se mnou. Ten blonďák se ke mně trochu nakloní. Ucítím drahý, kořeněný parfém. „Máme pro něho, no, řekněme velice zajímavou nabídku.“
Odvedu je k dědečkovi do pracovny a jdu se nasvačit, převléct zpátky do domácího a popovídat s rodiči. Ještě nemáme ani dojedeno a už slyším dědečkův hlas z chodby. „ Nemám o spolupráci s vámi zájem. Zbytečně plýtváte vaším i mým časem. Na shledanou!“ No teda, takhle rázného jsem dědečka už dlouho neslyšela.
Děda už si s klidným výrazem sedá k nám ke stolu a mě to nedá. „ Co to bylo za lidi, dědečku? A o jakou nabídku šlo?“
Mamka se do toho vloží: „Evelyn, nech dědečka nasvačit a nebuď zvědavá, pořád!“
Jenže mě to nedalo. Nevím proč, ale ti dva muži se mi prostě něčím nezdáli. „Byli divní.“
Dědeček už se nadechoval k odpovědi, ale mamka ho předběhla. „Evelyn, nebuď tak zvědavá. Máš už sbaleno? Učebnice? Teplé ponožky?“ mamka se ke mně někdy chová jako bych byla dítě. Jako by mi nebylo 16 pryč.
„Ano mami, všechno“ odpovím ale myšlenkami jsem někde jinde. Nevím proč, ale mám pocit, jako bych toho navoněného blonďáka odněkud znala, jako bych ho už někdy někde viděla, ale nemohla jsem si vybavit kde.
Najednou dědeček promluví. „Ano, Evelínko, byli divní. A jejich nabídka mne skutečně nezajímá.“
Je noc, ale mne se vůbec nedaří usnout. Pořád mi vrtají hlavou ti dva. Co mohli po dědovi chtít? A stejně je škoda, že děda odmítl Brumbálovu nabídku učit v bradavicích….A proč se zastával Snapea? Vím, že se trochu znají, ale jen zběžně a od vidění. Občas se viděli na veletrhu se vzácnými přísadami do lektvarů, ale nepromluvili spolu víc než pár slov. Ale přesto se mi nějak dneska zdálo, jako by děda věděl něco víc…. Ale co to může být? A proč mi to dědeček nechce říct úplně celé?


2.
Na nádraží na nástupišti 9 a ¾ na mě už čeká Kerstie na našem smluveném místě. Už zdálky ji vidím mávat. „Ahoj, tak jak ses na dnešek vyspala?“ ptá se. Popravdě odpovím že moc dobře ne a rozhlížím se po lidech. Pár známých tváří, a najednou se můj zrak zastaví na vysokém blonďákovi. To přeci není možné….. to je on. Ten jak byl včera za dědečkem… Je to otec Draca Malfoye, ano, toho namyšlenýho cápka ze Zmijozelu. Je tam i docela velká podoba. „Kam to koukáš Evelyn?“ ptá se Kerstie. „a sedneme si samy nebo k holkám?“
„Kerstie, je to asi jedno, ale radši bych kdyby samy, musím ti něco říct“ odpovím a dál propaluju pohledem Malfoyovic rodinu. Kerstie jen kývne, však na povídání bude dost času ve vlaku.
Konečně nastupujeme a hledáme nějaké volné kupé. Najednou do Kerstie někdo zezadu nedbale strčí. „Koukej kam šlapeš“ zasyčí povýšeně Draco Malfoy. To snad ne! On ji málem porazí a ještě má kecy?! Občas když na něco myslím, tak se mi stane, že mi to unikne nahlas. Nepraktická vlastnost, já vím. Nejinak tomu bylo i v tomto případě: „Teda jestli je jeho tatínek taky takhle příjemnej, jakože asi i jo, tak se nedivím, že ho děda poslal do háje i se všemi výhodnými nabídkami.“
Kerstie se zarazí: „Jak to myslíš? Jakej Tatínek? Jaký výhodný nabídky?“
„Pojď támhle je volno, všechno ti povím“ chytnu ji za loket a táhnu k volnému kupé, než nám tam někdo vleze, ještě zavřít, zatáhnout a je to. Pouštím se do vyprávění včerejšího dne. Mám ráda na Kerstie, že dokáže naslouchat a neskáče pořád do řeči, jak to mají některé holky ve zvyku.
„Teda, kdoví, co to bylo za nabídku, mohlo to být cokoli“ povídá a otevírá pytlík Bertíkových fazolek. „škoda že se to zamluvilo a nevíš k tomu něco víc….já nevím proč, ale já Malfoye jako myslím mladého moc nemusím….a popravdě si myslím, že jeho tatínek nebude o nic lepší než on“
Pak měníme téma, ptám se, jestli to Kerstie letos taky zkusí do famfrpálového družstva, ale ona jen zavrtí hlavou: „to loňské ztrapnění mi docela stačilo, ale půjdu ti na konkurz fandit jo“
„Seš zlato“ odpovím a mám radost. „Když to vyjde, bude to fajn, a když ne tak ne…pokud se ani letos nedostanu, budu to brát tak že prostě asi nejsem dostatečně famfrpálový tip.“
Obě se zasmějeme. Pomalu se blížíme k Bradavicím. Chjo, zas to převlíkání do uniformy… jako by nestačilo vzít si přes normální oblečení jen ten plášť s odznakem naší koleje….
Vcházíme do velké síně a usedáme k Havraspárskému stolu. Ostatní holky co bydlí s námi už na nás čekají. „Čau…proč jste si ve vlaku nesedly k nám? Měli jsme v kupéčku menší modní přehlídku“ hlaholila se smíchem Arleta.
„Sme vás nějak nenašly…“ odpoví Kerstie milosrdnou lží. Holky to nezaznamenaly ale já si všimla jak se ji trochu zachvěl hlas. Následoval Brumbálův obvyklý proslov a zařazování prváků. Nikoho mezi nimi neznám, ale Lina tam má sestřenici, která si moc přála dostat se do Nebelvíru. Konečně McGonagalová přečte její jméno a posadí ji na hlavu moudrý klobouk.
„Hmmm tak kam s tebou….už to mám….Zmijozel“

Drobná dívka s pečlivě uhlazeným culíkem se napřed zatvářila jako když je ji špatně a pak se schlíplým výrazem se doploužila ke zmijozelskému stolu. Všimla jsem si, jak se Snape pohrdavě zatvářil, když viděl to její nadšení, tedy spíš nenadšení.
„No, špatněj začátek….myslím, že ta to bude mít ve zmijozelu asi hodně těžký…jenže já to věděla od začátku…Nebelvír by pro ni taky nebyl i když nikdo v rodině se to neodvážil říct nahlas “ řekla Lina. Já jsem dál nenápadně pozorovala Snapea. Teda, zdá se mi to nebo má pod levým okem monokl? Působí tak nějak opotřebovaně…. Byly prázdniny tak by měl být přeci odpočatý, ale on vypadá jako by byl nemocný…..
„Evelyn, ty mě vůbec neposloucháš…. Říkám že letos taky zkusím konkurz na famfrpál….kam se to koukáš?“ říká Sandra.
„Snape….je nějak divný…..“ odpovím neurčitě.
„A na to si jako přišla až teď? Bože můj…… Tady je dneska ale zábava…já o famfrpálu a ty o Snapeovi…“ smála se Sandra, na můj vkus až zbytečně moc nahlas.
Já na to nic a radši jsem koukala už jen do talíře.
Po večeři se odebereme do společenky. Už jsou na nástěnce vyvěšené rozvrhy a termíny s konkurzy na famfrpál. Vytahuju tužku a do tabulky píšu své jméno a pozici, na kterou se hlásím.
Tak, to bychom měly… a teď vybalit. Holky jsou celý otrávený z toho, že zítra máme hnet jako první dvouhodinovku lektvarů. Loni jsme měli lektvary společně s Mrzimorem, ale letos je máme s Nebelvírem. Změna je život…Holky dál frfňají… Jsou jak malý…jako kdyby to nebylo jedno, jestli máme lektvary první nebo poslední hodinu….Na lidi z Nebelvíru jsem docela zvědavá. Ne jen na Pottera, ale prostě celkově.



3
Opláchla jsem obličej studenou vodou, svázala vlasy a připravila si pomůcky na lektvary. Po snídani jsme zamířily do sklepení, do učebny lektvarů. Už tam čekalo pár nebelvírských, včetně Pottera, Weaslyho, Grangerové a pár dalších.
Do učebny nakráčel Snape a řekl nám, co budeme dnes připravovat za lektvar: „Cílem naší dvouhodinovky je – kromě zbytečně znehodnocených ingrediencí samozřejmě- zvládnout přípravu lektvaru na hojení zlomenin. Pracovat budete ve dvojicích, a kdo s kým bude ve dvojici se bude losovat.“
Na mě vyšel do dvojice zrovna někdo z Nebelvíru. Proč ne, však jsem si včera říkala, že bych Nebelvířany ráda poznala, že tam nikoho moc neznám…. Kluk s nesmělým pohledem a svěšenými rameny přišel k mé lavici: „Ahoj…. já jsem Neville…popravdě mi lekvary moc nejdou tak snat se nebudeš moc zlobit….“ Moc sebevědomí neměl ale zas furt lepší než takový ti frajírci. Věděla jsem kdo to je, aniž by se představil. Když se chtěl posadit, omylem všechno lektvarové náčiní – včetně kotlíku- shodil se strašným zařinčením z lavice. Třída sebou polekaně škubla a pár lidí z obou kolejí se dalo do smíchu, když Neville lezl po třídě po kolenou a honil řinčící, kutálející se kotlík.
„Postup vám detailněji vysvětlím až si pan Longbotom laskavě sedne na svůj tlustý zadek do lavice“ ozval se Snape. Nevilova pleť získala odstín vařených raků a mě ho bylo najednou strašně líto. Po té Snapeově poznámce se pár machírků a rádoby princezniček začalo znovu smát. Nevím, co to najednou do mě vjelo: „Dost, jste jak malý sakra!“
Snape zvolna přešel k naší lavici: „Slečno Jeremiasová, mám takový dojem že hodinu vedu já….ale protože máme první hodinu po prázdninách tak budu natolik laskavý a můžete si vybrat jestli raději trest, a nebo odečtete koleji 30 bodů za vaše nevhodné chování“
„trest prosím…“ zahučím a Snape pobaveně kývne. „ dnes v pět odpoledne se na vás budu těšit“
Pak jsme se pustili do lektvaru. Neville se mi strašně snažil pomáhat, ale spíš mi překážel, abych byla upřímná. Pořád se jen omlouval: „Promiň, tohle jsem nechtěl…jsem takový nemehlo…“
„nech to plavat“ řeknu na půl pusy a zamyšleně míchám obsah našeho kotlíku. Furt to nějak nechtělo chytit správnou barvu a já nechápala čím to je.
Blížil se konec hodiny, nalila jsem do lahvičky vzorek k oznámkování a lhostejně to nesla Snapeovi na stůl. Znovu jsem se na něj podívala, vážně, jako by měl náznak monoklu….ale od čeho ? Nebo spíš od koho….?
„Odevzdáte mi laskavě vaší práci nebo tady na mě budete dál civět?“ ozval se netrpělivě.
Beze slova jsem položila lahvičku na stůl a odešla za ostatními z učebny.
Další předměty -2 hodiny přeměňování a 2 hodiny bylinkářství- se obešly bez komplikací.
Znovu jsem začala nahlas přemýšlet. „Takže ve tři mám konkurz na famfrpál a v pět abych byla u Snapea…no mám co dělat… tomu se říká nabité odpoledne…“
„To jsem zvědavá, co tam budeš muset dělat. Myslím na tom trestu“ říká Kerstie.
No to já taky….říkám si v duchu….U Snapea jsem ještě nikdy na trestu nebyla.
Šla jsem se na pokoj převléknout do sportovního a pak pro koště. Kerstie šla se mnou, jako psychická podpora.
Snat to stihnu… letos má o místo ve famfrpálovém družstvu zájem víc lidí jak loni…Jsou mezi nimi i tací, do kterých bych to neřekla.
Zatím to nevypadá, že bych trest stihla a tak jdu za kapitánem týmu a s trapností v hlase se ptám, jestli by teď nemohl vyzkoušet mě, že mám být za hodinu u Snapea na trestu.
„Jasný, proč si to neřekla hned?“ odpoví Rick, kapitán Havraspárského týmu. „Tak koště, chrániče a šup“
Sakra, teď hlavně nic nezvorat, soustřeď se Evelyn, nemysli na trest ale na to jak prohodit camrál obručí….říkám si pro sebe.
Vyšlo to !!! Rick mi gratuluje, Kerstie tleská a objímá mě. Ví jak moc jsem o to stála.
Tak a teď honem, rychlou sprchu, převléct a hurá do sklepení…. Z toho létání na koštěti mám úplně nemožně zcuchaný vlasy. Hůlku a honem kouzlo na rychlou úpravu vlasů! Nic! Asi za to může moje únava a nervozita. Kerstie sahá do kapsy pro svou hůlku: „Ukaž…no lepší už to neumím…no co … Nejdeš na mejdan ale na trest s hnusákem“
„Kerstie, neříkej mu tak“ sakra, nejradši bych se plácla přes pusu.
„No tohle, on ti dá trest, a ty se ho ještě zastáváš… to mi hlava nebere“ říká Kerstie a vrtí nade mnou hlavou. Achjo…co blbnu….
Nejspíš jsem se zbláznila, říkám si, když jdu po schodech do sklepení.
Roztřesenou rukou zaklepu na dveře Snapeova kabinetu. Ať už je to za mnou!
Beze slova mi otevře a pokyne mi dál. Následuju ho a nenápadně se tu rozhlížím. Vlastně docela hezká místnost. No fakt, na mne to působí docela útulně. Docela hezky to tu voní, jakoby po bylinkách… Snape mávne hůlkou, do místnosti přiletí nějaká krabice s různými přísadami do lektvarů.
„Vybalit, roztřídit a srovnat do polic“ řekne tiše ale rázně.
Jen kývnu a dám se do toho. Koukám, že to jsou samý docela drahý a ne úplně snadno k sehnání ingredience. Dračí šupiny, strouhaný kopyto z kentaura…. Přemýšlím, do jakých lektvarů se tohle používá. No, 2 měsíce prázdnin udělaly své…
„Zrovna tohle na co teď koukáte se využívá téměř ve všech lektvarech které má madam Pomfreyová na ošetřovně“ ozve se Snape.
Jen sebou polekaně trhnu. On umí číst myšlenky? Jde něco takového vůbec? Kývnu a dál už radši na nic nemyslím a jen koukám, abych byla co nejdřív s prací hotova. Začíná mi být zima a tak lituju, že jsem si nevzala teplejší ponožky a jiný boty. Mám jen obyč bavlněné ponožky a na nohou kroksky… Vím, je to šílený mudlovský vynález z nějaké gumy či co ale když jsou taaak pohodlné…. Další mávnutí hůlkou a v krbu se rozhořel oheň. Tohle už asi nebude náhoda…když jsem tu byla nemyslela jsem na něco…ehmmm?…to je trapné…ale ano, pomyslela jsem si, že kdyby si umyl hlavu, měl by vlastně docela pěkný vlasy. Sakra, co je to dneska se mnou….?
Po půl hodině mám hotovo.
„Tak tohle už mám“ říkám a čekám, co dál si na mě přichystal.
„V pořádku….můžete se vrátit na kolej… a pamatujte, že jakékoli vykřikování v mých hodinách netrpím…“ řekl Snape, ale jeho hlas nějak postrádal obvyklý kousavý ton.
„Ano….děkuji...a nashledanou“ odpovím a jdu na pokoj. Cestou tam přemýtám. To bylo jako vážně všechno? Vždyť někteří lidé o trestech s ním vyprávějí úplné horory. No… asi zrovna nic hrůzostrašného nepotřeboval…. A choval se celkem normálně… Teda ale vážně umí číst myšlenky? Existuje vůbec taková magie? Není nic jednoduššího než se zkusit informovat, půjčit knihu…. Jo to udělám.
Najednou mi málem skočí kolem krku Sandra a popravdě se docela leknu: „tak mi to taky vyšlo, jsme v týmu spolu!“ hlaholí nahlas. Tahle holka je ten nejhalasnější člověk , kterého znám.
„Jé no tak to je paráda“ říkám a mám upřímnou radost.
Vlastně ten dnešek nebyl zas až tak špatný.

4.
Začátek školy utekl jako voda. Byla jsem v knihovně, abych si půjčila nějakou knihu ve které bych se dověděla něco víc o čtení myšlenek. No to je ono: Tajemství nitrozpytu a nitroobrany. Jasně ! beru knihu a jdu se zapsat ke knihovnici. Příjemností neoplývá…. „To budete číst vy ?“
„Ne, to bude číst můj křeček….“ Pomyslím si a jen kývnu.
„Stejně vám to k ničemu nebude… něco takového normální, průměrný čaroděj prostě nezvládne“
„Jen si to chci přečíst“ namítnu, vezmu knihu, raději schovám do kabelky a odcházím. Přeci se ještě nebudu zpovídat v knihovně.
Sedám si do společenské místnosti do pohodlného křesla a dávám se do čtení. Kerstie je na pokoji a píše dopis domů, jo taky to mám v plánu, a ostatní holky jsou kdoví kde. Zajímavá kniha… a zajímavá magie. Věřím tomu, že tohle nedokáže jen tak někdo…. A Snape to zřejmě dokáže…. Však dědeček říkal, že je schopný čaroděj… A dědeček má vždy pravdu.
Ponořím se do knihy a nevnímám čas.
„Jejda! Vždyť za pět minut mi začíná první famfrpálový tréning ! A honem !!!“ mluvím nahlas, ještě že tam nikdo není. Převléct do sportovního, culík – kde je zas nějaká gumička? No sláva tady a teď honem pro koště. Beztak přijdu pozdě, achjo….
Běžím po dlouhé chodbě, jenže nejsem dobrá běžkyně, zadýchám se, zamotá se mi z toho hlava a BUM ! Jau, moje koleno, no tak to je tedy na tréning obzvlášť super….
„Po chodbách se neběhá, mám dojem, že tu snat nejste první den, abych vám musel říkat takto základní pravidlo.“ slyším za sebou hluboký, pronikavý hlas. Snape. No ,čím dál skvělejší… Zvedám se na nohy, ale zraněné koleno protestuje, krev začíná téct a je to dost vidě , protože jsem si na tréning vzala světlé, slabé tepláky, bolestivě syknu. Snape si toho všiml. „Pojďte za mnou.“
Jdu. Tedy spíš pajdám za ním. Má docela široký ramena, toho jsem si nikdy před tím nevšimla… Nebo to dělá ten jeho plášť? Zdá se mi to, nebo si umyl vlasy? To, že mi před minutou začal tréning, jde najednou tak nějak úplně mimo mě….
Vede mě do svého bytu. Hmmm, není to tu špatné, strohá elegance a pořádek, na chlapa až moc velký pořádek. Hezky to tu voní, no fakt. Jasně že jsem nečekala pach zpocených ponožek a cigaretového kouře a rozházený harampádí všude možně, ale tohle tedy předčilo mé očekávání mnohonásobně. „Posaďte se“ ukáže na koženkový gauč. Docela pohodlný, měkký. Snape hledá něco ve skříni a za moment se vrací s malou krabičkou a bílým kapesníkem. Sehne se ke mně. „ukažte…trapná hra tenhle famfrpál…nikdy jsem nechápal, co na tom všichni mají…? No, ještě ani nezačala sezona a už se někdo kvůli tomuhle nesmyslu může málem zmrzačit, že ano…“ Vlastně má docela hezký hlas. Když se ke mně sehnul, nevím proč, ale najednou jsem si strašně přála se ho dotknout, pohladit ho po jeho černých, lesklých vlasech… Kdo ví, kdy ho naposledy někdo pohladil… a jestli někdy někdo vůbec… Má tak jemný, hebký ruce… No tohle, co se to se mnou děje? Je to přeci můj učitel a navíc je neoblíbený! Krom toho jsme spolu tenhle školní rok nezačali úplně dobře! No, jenže říká se: Špatný začátek – dobrý konec! Když se mě dotknul, najednou jsem cítila takový zvláštní pocit, jakoby mnou projela nějaká vlna, nějaké zachvění, vůbec nevím, jak bych to popsala. Najednou jsem tu prostě chtěla být s ním, o samotě, co je mi po tréningu, když tenhle pocit je tak silný, tak hřejivý…..tak…. magický…
„hotovo…už by to nemělo bolet…ale pro jistotu si to ještě večer namažte tímhle, abyste byla úplně v pořádku.“ Podal mi krabičku s tou zázračnou mastí.
„Já..no..děkuji vám“ vykoktám a loudám se na tréning. Je tohle možný?
Na tréningu se mi příliš nedaří. Motám se všem do cesty, vůbec nedokážu udržet pozornost a soustředit se na cokoli. Začínám být z toho všeho zmatená. Ale přitom je mi právě strašně hezky. Tohle jsem nikdy necítila…
Našemu kapitánovi nic neujde: „Evelyn, co je s tebou? Tolik si stála o to být v týmu a zatím tohle! Na tréning přijdeš skoro o půl hodiny pozdě, nesoustředíš se, hraješ prostě jako spící panna. “
Sandra se začne smát. „Spící jo, ale jestli panna….“ Bože, ta holka je démon, a ne čarodějka…
Dívám se na špičky svých tenisek. „Když to je tak trapný“ unikne mi ze rtů.
„Počkej, co je trapný?“ ptá se Rick.
Musím se víc ovládat! „No, prostě jsem cestou na tréning zakopla a udělala si něco s kolenem…“
„Jo tak!“odpoví Rick. „A byla jsi na ošetřovně?“
„Ne! Teda vlastně jakoby jo…“ vyhrknu a cítím se úplně trapně.
„Tak jo nebo ne ?“ ptá se Rick a vypadá lehce zmateně. No, nedivím se mu…
Naštěstí mě zachraňuje Sandra, aniž by si to uvědomila. „nebacila ses spíš do hlavy než do kolena?“
Mám jedinečnou možnost z týhle trapný situace vycouvat . „Příště to bude lepší slibuju! A na tréning dorazím první“
„ To jsem rád! Tak jo, pro dnešek snad radši konec, a za týden se tu zase sejdeme! Zatím čau“ říká Rick.
Beru koště a se Sandrou jdu na pokoj. Už jsou tam i ostatní holky včetně Kerstie. Sandra jde do sprchy, Arleta s Linou si zkoušejí barvící kouzlo na vlasy – moc se jim nedaří – a Kerstie si čte. Nenápadně ji pošeptám, že s ní musím mluvit, nejlíp o samotě. Musíme se nějak šikovně vypařit, naštěstí nám holky moc nevěnují pozornost, tak jdeme na naše oblíbené místo, v jedné odlehlé chodbě, kam nikdo moc nechodí.
Sedáme si do výklenku. Kerstie si narovná čelenku ve vlasech. „Tak povídej… prý ten tréning nic moc jo?“
Pouštím se zmateně do vyprávění „Já vůbec nevím jak začít. Já když jsem šla na tréning tak jsem upadla a udělala si něco s kolenem… a kolem šel Snape… A on mi to koleno ošetřil … a ještě mi dal mastičku, kterou si to mám namazat večer, aby to bylo úplně v pořádku…“
Kerstie nevěří vlastním uším. „jako fakt ? To mi k němu vůbec nepasuje… Víš jako zrovna on že by pro někoho udělal něco navíc, co není vůbec jeho povinnost…. A to na tebe nebyl hnusný? Ani body ti za to běžení po chodbě nesebral?“
„Body mi nesebral….a nebyl nepříjemný právě vůbec…Vlastně má docela jemný ruce…a i to celý bylo takový jako hezký, když se mě dotknul…. Víš, ten pocit prostě byl zvláštní….nikdy jsem nic takovýho nezažila…“ cítím jak se červenám.
„No teda, ten se nezdá… se nedivím že ses pak nemohla na tréning soustředit… hele tobě se líbí !!!“ řekla Kerstie.
„Ale to ne…. I když má hezký ruce ….a vlasy… no když je má umytý.“ říkám a cítím, že se červenám víc a víc.
Kerstie se rozesmála a začala si pobrukovat svatební pochod.
„hele, a dost“ říkám. Obě jsme se rozesmály, že jsme vůbec nepostřehly, že kolem nás prochází ředitel.
„Dobré odpoledne pane řediteli!“ řekneme, tedy spíš vyhrkneme obě najednou.
„Krásné odpoledne dámy! Jsem rád, že máte tak dobrou náladu.“ Odpoví nám Brumbál s úsměvem.
Tedy, vůbec nevím, kde se tam najednou vzal. Vůbec jsme ho neviděly přicházet. A v celých Bradavicích je všude aktivní, protipřemisťovací kouzlo. Takže přemístit se sem nemohl. Takže je to záhada.
Otočím se na Kerstie. „Myslíš, že nás slyšel?“
Ta se začne smát: „No, pokud má ve svém věku potíže se sluchem tak nás možná třeba neslyšel!“
„Ty seš hrozná čarodějnice! “ řeknu a obě dostaneme záchvat smíchu.
Z našeho „tajného místa“ jdeme rovnou do velké síně na večeři. Nenápadně pokukuji po Snapeovi. O něčem se zaujatě baví s profesorem Lupinem. Pak mu podá malou lahvičku. Co v ní asi je? Je to zvláštní, vždycky mi přišlo, že ho moc nemusí… Na mě se ani nepodívá. Vlastně, na nikoho ze studentů se nedívá. Proč taky…. No tak Evelíno, čekala si snad něco jiného? Mluvím v duchu sama k sobě. Přeci jsem nemohla být taková naivka, abych čekala, že se na sebe budeme culit u večeře…. Prostě mi jen ze slušnosti pomohl…Asi nemá cenu vidět v tom něco víc… I když to bylo hezký… fakt nevím proč, ale strašně bych to ještě chtěla zažít, být prostě chvíli s ním sama…Najednou jsem se pohledem setkala s Brumbálem. No tohle – zdálo se mi to, nebo na mě mrknul? No, začíná to být trapný…Kdo ví, co všechno slyšel. Mám ho ráda, jako ostatně všichni, ale tak nějak myslím, že to není takový ten hodný usměvavý stařeček, jak ho spoustu lidí vidí. Totiž jasně že je hodný, ale především to asi musí být hodně silný a schopný čaroděj, jinak by to nemohl být ředitel v Bradavicích.
Večer vyndám z kapsy tu mastičku od Snapea. Znovu si vzpomenu na ten okamžik. Ze vzpomínání mě vytrhne ale Arleta. Málem bych ji v těch nově překouzlených, růžových vlasech nepoznala. „Evelyn, co to máš?“
„Ale nic….“ Odpovím na půl pusy a roztírám chladivý, bylinkový gel. Arleta si mě přestane všímat a začne si prohlížet v zrcadle svou novou image – vlasy a lá cukrová vata. Jako čistokrevná čarodějka bych to neměla říkat, ale někdy je snad opravdu lepší nekouzlit a nechat to na přírodě… No, nic, toť jen můj názor 
V hlavě mi vyvstala otázka. Kdy a hlavně jak mu krabičku se zbytkem mastičky vrátím, pokud možno tak, abych se neztrapnila? Nebo jestli si to můžu nechat? Určitě by se mi to hodilo při mé šikovnosti, o tom žádná. Jenže co když to bude potřebovat? Zapeklitá situace… Kdyby se jednalo třeba o profesorku Prýtovou, nebo třeba i o profesora Lupina, tak by to bylo v pohodě, prostě bych za nimi zašla do kabinetu s bonboškou, poděkovala, trochu by jsme pokecali a bylo by to v pohodě. Jenže nějak mám pocit, že se Snapem to takhle udělat nemůžu. Neumím si představit za ním jít jen tak s bonboniérou do kabinetu, nevím proč, ale přišla bych si jako totální otravná trapka….
Achjo… v některých záležitostech člověku ani kouzla nepomůžou….


5.
Nakonec mi jako nejschůdnější řešení přišlo vrátit mu krabičku s mastičkou nějak nenápadně, po hodině lektvarů, až studenti vyjdou z učebny. Bude to tak nejlepší. Protože on je jeden z těch profesorů, co je obtěžuje, když za ním furt někdo leze s čímkoli. Tedy, pokud to není někdo ze Zmijozelu, pochopitelně. Ne že bych se se Zmijozelskými nějak zvlášť znala, ale jednou před loni když jsem z jednou holčinou ze Zmijozelu dělala na nějaké eseji, tak mi říkala, že k nim se chová celkem dobře – v rámci možností. Minimálně tím, že je neztrapňuje a snaží se jim jejich chyby spíš vysvětlit.
Bonboniéru jsem spolu s mastičkou dala do brašny a šla na dvouhodinovku lektvarů. Doufám, že dneska budu moct být normálně s Kerstie, pokud se bude pracovat ve dvojicích. Doufám, že dneska nebude žádné losování.
Samozřejmě, že moje doufání bylo marné. Ale přecijenom jsem měla víc štěstí, než onehdy s Nevillem. Vyšla na mě Hermiona Grangerová, z Nebelvíru. Měli jsme vytvořit lektvar proti kašli. S Hermionou jsme si rozdělily práci. Vlastně je to docela fajn holka, i když někdy mi připadala trochu přemoudřelá. Ale celkem se nám pracovalo dobře, tak jsem trochu i lelkovala a koukala kolem sebe. Snape procházel mezi lavicemi a na studentech byla vidět notná dávka nervozity. Zadívala jsem se pořádně. Zdá se mi to, nebo kulhá?
Nezdá se mi to. S vrácením bych tedy neměla otálet.
Blížil se konec hodiny. Najednou se ozvala strašná rána, někomu vybuchl kotlík. No jo, Neila, od nás. Lektvary ji nikdy moc nešly. Bohužel nestihla včas uskočit před vařícím lektvarem a má popálenou nohu na stehně. Chudák!
„pro dnešek konec!“ ozval se ostře Snape. „Odvedu slečnu Jonasovou na ošetřovnu.“
Neila se zvedla ale vzhledem k povaze zranění ji chůze dělala potíže.
Snape se zatvářil nasupeně, ale přešel k Neile a vzal ji do náruče, že ji na ošetřovnu donese.
Třída překvapeně zahučela. Pak si všichni pozvolna začali uklízet pomůcky a přesouvat se na další předmět.
Tak tohle mi tedy nevyšlo…
Pak mě napadlo ještě něco jiného. Vrátím mu to tak, že před večeří bonboniéru a mastičku položím na jeho místo u stolu ve velké síni. Samozřejmě přidám kartičku s poděkováním.
Tak, teď ještě nějak sesmolit to poděkování. Hlavně nic sáhodlouhého, pochybuju, že Snape má náladu číst kdoví jak srdceryvný, děkovný román.
Děkuji, pane profesore, moc jste mi pomohl.
Evelyn Jeremiasová
Tak, to by mohlo stačit, pomyslím si.
Schovám bonbošku s mastičkou do malé, příruční kabelky a nenápadně se vyplížím z pokoje. Kerstie ví, kam mám namířeno, Sandra si čte knihu o famfrpálu a okolí nevnímá, Arleta je kdo ví kde a Lina na chodbě utěšuje svou sestřenici, která si stěžuje, že si ve Zmijozelu stále nenašla žádné kamarádky.
Jdu svižným krokem, ale neběžím. Neunikne mi tedy, že na mě kouká Draco Malfoy. Kouká divně. Ale co je mi po něm, říkám si. Nepozorovaně vejdu do velké síně, rychle k učitelskému stolu, a na Snapeovo místo položím krabičku s mastičkou a bonboniéru. Tak a teď zpátky na pokoj abych se sem pak za hodinu a půl znovu trmácela na večeři. Škoda že se tu nemůžeme přemisťovat. Tohle ťapání z jednoho místa na druhé je celkem zdlouhavé, protože Bradavický hrad je opravdu veliký a rozhlehlý. Má to své výhody i nevýhody.
Při večeři se nenápadně podívám na Snapea, ale ve tváři má obvyklý, kamenný výraz. Snat ho to ještě neurazilo…
Po večeři si na pokoji povídám s Kerstie. Najednou do pokoje vlétne pootevřeným oknem očarované, létající psaníčko a přistane mi na ruce.
Není zač.
S. S.
Jakmile to přečtu, text se rozplyne a zmizí a z psaníčka je obyčejný kus pergamenu.
„Jů co to bylo? Nebo spíš od koho?“ ptají se zvědavě holky.
„Nic…nějaký omyl asi… “ říkám a dávám si pozor, abych se nezačala červenat a ukazuju prázdný papír. Šikovné kouzlo, to si musím nastudovat, jak se tohle dělá.
Zamrkám na Kerstie a pomalu se chystám do sprchy a na kutě. Ještě než ulehnu, vyndám z tajné kapsičky mého kufru hubnoucí lektvar. Rychle si dám dva loky a honem lahvičku uklidím. S vidinou příjemného nadcházejícího víkendu usínám.



6.
Sláva, hubnoucí lektvar funguje ! Džíny, které mě ještě včera trochu tlačily, mi jsou dneska příjemně volné. Ale cítím, že se mi trochu motá hlava. Znovu se natáhnu na postel. No, jasně, vedlejší účinek hubnoucího lektvaru, nejspíš.
„Evelyn, tak jdeme na snídani ne?“ říkají holky.
„Však už jdu“ odpovím, ale moc se mi tam nechce. Nějak nemám na nic chuť. Nějak se mi třesou kolena. Nejradši bych se jen tak povalovala. Ale vím, že najíst bych se měla, jinak by to mohlo být horší.
Na chodbě se k nám přidá Neila, bydlí ob jeden pokoj.
„Tak co? Ještě to bolí?“ zeptám se ji.
„Už je to lepší… Madam Pomfreyová je zlatá“ odpoví Neila. „Ale teda Evelyn, ty seš dneska nějak zelená… neleze na tebe něco?“
„Ale snat ne“ odpovím, ale moc dobře se necítím. Měla jsem se napít jen jednou, když jsem nevěděla, jak na tenhle lektvar budu reagovat.
Najednou se na mě podívá Kerstie. „Evelyn, ty si zhubla !!! Za jedinou noc…“
Vcházíme do velké síně a Kerstie se mě zeptá: „Je to tak jak si myslím? Lektvar na zhubnutí?“
Kývu. „Je to ale pořádný driák….dala jsem si včera dva loky a vedlejší účinky jsou docela silný… ještě že je víkend…“
„Ale odkud ho máš? Hubnoucí lektvar je přeci docela drahá legrace a navíc je celkem obtížně k sehnání….Pokud by si ho chtěl člověk namíchat sám tak je to strašně problematický protože je hodně náročný, no a ty přísady taky nejsou nejlevnější a jsou taky obtížně k sehnání… Není to věc, kterou by normální čaroděj, který se nějak víc nezajímá o lektvary, zvládl jen tak na pohodu…“ přemítala Kerstie.
„Dal mi ho dědeček…. Nechtěl… ale já jsem si ho vyškemrala…“ odpovím po pravdě. Je mi špatně. Ani jsem se nepodívala, jestli je u učitelského stolu i Snape. Najednou se mi zvedne žaludek.
„Evelyn, nejseš náhodou v tom?“ vyhrkne Sandra.
„Nebuď vtipná…“odpovím.
„Těhotně nevypadá…. Spiš to vidím…soudě podle těch riflí na huboucí lektvar…“ vloží se do hovoru Arleta.
„Juu ty máš hubnoucí lektvar? Dáš mi napít? Aspoň trochu….“ ptá se Lina a prohlíží si své stehna.
„Jo, aby ti bylo ještě víc blbě, než je tady Evelyn… Vy jste s tím hubnutím jak pitomý holky“ řekne rázně Kerstie. No jo jí se to mluví. Kerstie je prostě takový ten typ špejle, který nepřibere ani o Vánocích.
Strašně se mi zamotá hlava a cítím jak se do mě dává zimnice. „Sakra… to je driák…“
Pomalu se zvedáme. Sandra a Arleta zamíří do knihovny, vypracovat domácí úkol z Obrany proti černé magii. Taky bych se do toho měla pustit…. Ale asi až zítra… Lina má sraz se svojí sestřenicí.
Kerstie mi navrhne, že bychom si mohli jít posedět ven, je docela hezky a čerstvý vzduch by mi mohl prospět. Kývnu a jdeme, tedy spíš se plazíme, směrem ven.
„Co na nás ten Malfoy tak divně kouká…“povídá Kerstie. Upřímně, je mi hůř a hůř a nějaký Malfoy a jeho pohledy jde úplně mimo mě.
Sedáme si na trávu. Bylo opravdu teplo a slunce jenže zimnice se zhoršovala a najednou mi začalo tak divně bušit srdce. Snažila jsem se tomu nepoddávat a řešili jsme s Kerstie ten úkol na Obranu proti černé magii. Mákneme na něm zítra spolu. Jestli se tedy zítřka dožiju…
Potom jsme šly na pokoj. Už tam byla Lina, seděla v křesle s nějakou knihou.
Snažila jsem se na chvíli usnout, myslím že se mi to i podařilo, ale vzbudilo mě to divný bušení srdce…
„Tak a dost…. Jde se na oštřovnu!“ řekla rázně Kerstie.
Snažím se ji vysvětlit, že to není dobrý nápad, vzhledem k tomu, co moje potíže způsobilo.
„Ale prosímtě…. Hubnoucí lektvar není černá magie a ve školním řádu není na seznamu zakázaných věcí….“ Odpoví Kerstie.
„No jo… ale madam Pomfreyová bude naštvaná, že jsem si něco takovýho vzala… vždyť je to doporučeno pro lidi od 18…“ odpovím.
„No jo, ale tak vždyť ji znáš…“ řekne Kerstie. „Tak jdeme!“
No, tak tedy jdeme…
Na dveřích ošetřovny visí cedule:
Z důvodu školení pro lékouzelníky je tento víkend madam Pomfreyová nepřítomna.
V naléhavých případech se obracejte na profesora Snapea.
Tak to jsme tedy nečekaly….
„No tak jdeme za Snapem…“ vzdychne Kerstie.
„Ne… to nejde…“ zaúpím.
„Ale no tak…. Já vím, že se ti líbí….vždyť z něj nespustíš oči… On ti může pomoct a možná líp než madam Pomfreyová…. Vždyť už ti jednou pomohl a není to tak dávno…“ říká Kerstie.
„Jenže tohle je jiný…. Bude si myslet, že jsem úplně pitomá když jsem si ten driák vzala…. Což jsem…“ cítím jak se mi třese hlas. Je to horší a horší.
Blíží se čas oběda a tak se pomalu loudáme do velké síně. Holky z našeho pokoje už sedí u stolu a starostlivě se na mě podívaly, jakmile jsem se posadila.
K obědu jsem si dala jen tři sousta něčeho, ani nevím čeho vlastně. Už ať jsem zase v posteli. Zvedám se od stolu. Zamotá se mi hlava a ucítím strašnou slabost v nohou…. Najednou cítím ránu a pak už mě zahalí milosrdná tma….
Když znovu otevřu oči tak vidím, že se ke mně sklání téměř celý učitelský sbor. Chci umřít! Takový trapas. Profesor Lupin se mě pokouší vzít do náručí…. Ježiši, chudák vždyť si strhne záda…. „Odnesu ji na ošetřovnu…“ říká.
„Odneste ji ke mně.“ řekne zničehonic Snape.
„A proč?“ ptá se Lupin podezíravě.
„nejspíš pro to že se u sebe a ve svých lektvarech vyznám jaksi o trochu lépe než v tom, co je na ošetřovně. Ještě nějaká inteligentní otázka?“ odvětí Snape.
Z velké síně je to do sklepení daleko. Nikdy mě nenapadlo, že má Lupin takovou sílu.
Položí mě na důvěrně známý gauč. „Budete v pořádku, Snape je mizerný pedagog ale na lektvary je machr“ snaží se být Lupin hodný a vtipný. Pořád mě hladí po zádech. Snape zatím něco hledá ve skříni.
„Teď už si poradíme“ řekl Snape. To měl být pro Lupina decentní pokyn Čelem vzad a odchod.
Sedím jak hromádka neštěstí. Celá se třesu a je mi zima. Snape ke mně přistoupí blíž. Položí mi ruku na čelo, pak vezme hůlku a zamumlá nějaké zaklínadlo. Pak se zamyslí.
„Hubnoucí lektvar že…. Učebnicové vedlejší účinky… navíc opravdu silné….“
Jen kývnu. „Zkoušel jste ho někdy?“ Sakra, nejradši bych se pleskla po puse. Teď se nejspíš urazí.
Neurazil. „Mám zkušenosti s nejrůznějšími lektvary. Ale vzhledem k tomu, že mi studenti tak nějak nedávají sladké dárky příliš často, tak zrovna zkušenosti s tímhle driákem jsem díky bohu směl zůstat ušetřen. A tohle teď vypijte!“ podá mi malou lahvičku. Neptám se ani, co to je. Neunikla mi narážka na to, že já mu zrovna sladký dárek dala. To by mě zajímalo, jestli tu bonboniéru snědl a nebo skončí jako putovní dárek, třeba u nějakého lékouzelníka. Však mí rodiče by mohli vyprávět, neuteče týden, aby domů nepřinesli nějakou bonboniéru. Vlastně je to zvláštní představa – Snape u lékouzelníka. To asi ne, že… S jeho znalostmi si se vším poradí sám.
Znovu se mi zamotala hlava a ucítila jsem slabost, ale tentokrát to bylo nějak jiné…. Zavírají se mi oči. Snape mě vzal do náručí. Nevím, jestli se mám stydět nebo si tu chvíli vychutnat. Cítím, jak mě dává na postel….na jeho postel….já se picnu…. Jestlipak tu někdy má nějaké, ehmm, dámské návštěvy? Cítím se nějak omámená, jako bych byla opilá.
Krásně voní.
Cítím, že pomalu usínám…. „ Severusi….Severusi….neodcházej…“ pro boha, já mu řekla jménem… Pak mě zahalí milosrdná tma.


Vůbec nevím, jak dlouho jsem spala. Když jsem se probudila, bylo mi úplně dobře. Ale horší to bylo s tím pocitem trapnosti… Musela jsem být úplně mimo, kdo ví, co jsem všechno blekotala. Navíc, teď se budu stydět chodit na lektvary i na Obranu proti černé magii. Do pokoje vešel Snape. „V pořádku?“ zeptal se. Mlčky kývnu a pomalu se zvedám z postele. „Moc mě mrzí, že jsem vám tak narušila odpoledne.“
Jen pokrčí rameny. „jsem zvyklý…“
„ještě jednou vám moc děkuji…za všechno…“ říkám a cítím že se mi červeň dere do tváří.
„Není zač“
„nashledanou, pane profesore“ říkám a beru za kliku.
„Nashledanou….A Evelyn… už si ten driák nikdy neberte…“ řekne Snape.
„Ano.“
Jdu chodbou na kolej. Holky čekají všechny na pokoji.
„teda holka, tys nám dala“ říkají.
Pokusím se o úsměv, sedám si na postel a snažím se to všechno nějak v sobě zpracovat.

7.
Myslela jsem, že umřu studem, až půjdu na lektvary nebo na Obranu. Naštěstí mi už nikdo nic nepřipomínal, ani se mě na nic neptal. Snape byl při lekvarech odměřený jako vždy a ke všem. Takže v pořádku. Na mě se nedíval jinak než na ostatní, ale to jsem čekala.
Obranu proti černé magii s profesorem Lupinem jsem měla vždycky ráda. Nevím proč, ale myslím si, že to musí být moc fajn člověk, ten Lupin, i když je na něm něco zvláštního. Celý týden se snažil být ke mně ohleduplný, na nic se mě neptal, ani mě nevyvolával k ukázkám když se předvádělo nějaké probírané kouzlo. Skoro mě to až mrzelo. Já vím, jsem pitomá, ale nejsem přeci nemohoucí.
Také jsem se znovu začetla do té knihy o nitrozpytu. Četla jsem a začetla se tak, že jsem nevnímala čas. Bylo už půl jedenácté, když jsem se rozhodla jít spát.
Venku byla pořádná bouřka, ale holky všechny spaly, nikoho to nevzbudilo. Podívala jsem se z okna. Najednou jsem venku zahlédla takový jako záblesk, a pak postavu… Kdo to může být? Projelo mi hlavou a najednou vidím, že ta postava najednou upadla a zůstala ležet…
To není možný… říkám si…Co se to děje? Chvíli přemýšlím, jestli nemám vzbudit holky, ale pak kdo ví, proč navléknu mikinu s kapucí a rozhodnu se jít se podívat sama… Cupitám po noční chodbě, osvětlené loučemi a modlím se, aby mě nikdo neviděl, mohl by z toho být pěkný průšvih… Jakékoli noční manévry se tu moc netolerují… Mám ale štěstí, nikdo mě neviděl. Alespoň doufám.
Konečně se vymotám z hradu ven a běžím k místu, kde vidím ležící, bezvládné tělo.
Málem se mi leknutím zastavilo srdce. V kaluži krve ležel Snape. Byl poraněný a ztrácel vědomí. „Pane… kdo vám to udělal? Kdo vám takhle ublížil?“
„Na tom už nezáleží…“ odpoví ztěžka. No jasně, hloupá otázka, přeci jsem nemohla čekat, že mi to doopravdy řekne…
„Pojďte, pomůžu vám, dostat se na ošetřovnu…“ snažím se ho zvednout, ale moc se mi to nedaří. Proklínám se za to, že jsem se sem vypravila sama. Měla bych pro někoho jít, ale přeci ho tu nemůžu nechat samotného, co kdyby sem někdo přišel….
Pořád krvácí a začíná ztrácet vědomí. „Mě už nikdo nepomůže… tohle je konec“ zašeptá ztěžka a zavírá oči.
„Pane profesore, mluvte se mnou… vy to zvládnete, kdo by nás učil lektvary…“ pak si na něco vzpomenu. Viděla jsem to kouzlo jen jednou, když jsem šla navštívit mamku do práce, ale snat ho svedu. Jde o kouzlo, které dočasně zastaví krvácení a daná osoba neztratí vědomí, kvůli ztrátě krve.
Vytahuju z kapsy hůlku: „sublevare sanguinem“ Nic.
Tak znovu. A zase nic.
„Třese se vám ruka… uklidněte se… nadechněte se… vydechněte… musíte se víc koncentrovat a tolik se nerozmachovat… “ Snape téměř umíral, ale přesto se mi snažil poradit.
Musím to dokázat. Prostě musím. „sublevare sanguinem!“ soustředím se na pohyb hůlkou. Vyšlo to, krev přestala téct. No jo, ale jak se dostane na ošetřovnu… Musím ho tam nějak dotáhnout. Podepřu ho, jenže je strašně těžký, ale prostě se k ošetřovně nějak dobelháme. Vůbec nevím, jak dlouho tohle trvalo. Hlasitě buším na dveře ošetřovny. Otevírá mi madam Pomfreyová. „Proboha…. Co se mu stalo…?“
„Takhle jsem ho našla venku…úplnou náhodou…“ odpovím popravdě všechno, co vím. „Co jste vy dělala v tuhle dobu venku? No, to je teď jedno, to povíte potom Brumbálovi“ říká madam Pomfreyová. Mezitím se mu znovu spouští krvácení ze všech těch ran, ale s tím už si madam Pomferyová poradí. Sedím na židli a dívám se, jak ho ošetřuje. Vím, že má Snape bolesti, ale nedává to najevo. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem ho začala hladit po vlasech. Nebrání se tomu. Najednou se v místnosti objeví Brumbál. Mezitím co madame Pomfreyová dokončuje obvazování hrudníku, pouštím se do vysvětlování, co a jak se seběhlo. Jen smutně přikyvuje a mě je téměř úplně jasné, že on moc dobře ví, kdo mu takhle ublížil. Vytáhne hůlku a sešle na mě čistící kouzlo, měla jsem oblečení celé od krve. Pak jde ke krbu, aby se odletaxoval do své pracovny. „Zastavte se za mnou, Evelyn“ říká ještě. No jasně, s tím jsem počítala… Než půjdu za Brumbálem, chci ještě vidět Snapea. Leží na posteli a je bílej jako stěna. Strašně se třese a ztěžka dýchá. Pohladím ho po ruce.
„Dostane se z toho. Bylo pohotové použít kouzlo na zastavení krvácení… moc jste tím jemu a i mě pomohla…“ usmála se na mě madam Pomfreyová. „A teď běžte za Brumbálem, tady už nejste nic platná…“
Vyjdu z ošetřovny a pomalu se blížím k ředitelně. Brumbál už na mě čeká. Mám co vysvětlovat. Nabízí mí čaj. Přikývnu a dám se do vyprávění. Snažím se znít klidně, ale moc se mi to nedaří. Spíš Vůbec.
Brumbál pokyvuje hlavou a pak řekne něco, co mě srazí na kolena: „Slečno Evelyn…. Možná si to asi úplně neuvědomujete… ale prostě jste dnes v noci viděla příliš mnoho… Musím vám proto, i když to nedělám rád, vymazat tuto vzpomínku… je to konec konců i ve vašem zájmu..“ a už vytahuje z kapsy hábitu hůlku.
„Ne prosím…pane řediteli…nedělejte mi to… nikomu nic neřeknu… neberte mi tuhle vzpomínku…. Já bych raději složila neporušitelný slib o tom, že budu mlčet..“ říkám a mám slzy na krajíčku.
Brumbál se zarazí. „Evelyn…. Věřte mi, že já z toho opravdu nemám radost… ale v sázce je hodně… a vy jste se byť nevědomky zapletla do něčeho co je opravdu tajné…“
Slzy mi stékají po tváři. „To ale není fér… beze mě by pan profesor nejspíš zemřel…a přeci vám nabízím neporušitelný slib…“
„Nemůžu po vás chtít neporušitelný slib…jste ještě dítě…Věřím vám, že třeba i budete chtít mlčet… ale co řeknete vašim kamarádkám… Jistě si některá všimne nebo již všimla, že jste mimo ložnici… a vy se třeba nevědomky podřeknete…“ znovu sáhl po hůlce.
Ne a ne a ne. Budu se bránit! Na tohle nemá nikdo právo. Nikdo nemá právo zasahovat do mých vzpomínek. Sahám po své hůlce.
Brumbál nevypadá naštvaně, ani když jsem na něj namířila hůlku, vypadá spíš hodně unaveně, nedivím se mu…. A já… sakra… pozvedla jsem hůlku proti Brumbálovi… Vždyť je to jeden z nejsilnějších kouzelníků této doby a navíc ředitel školy… Jistěže bych neměla ani minimální šanci. Z očí mi vytryskly slzy. Odkládám hůlku. Brumbál však kupodivu taky. Namísto aby se rozzlobil, na což má jistě právo, jde ke mně, opatrně mě hladí po vlasech a snaží se mě uklidnit. „No tak…klid… já tohle přeci taky nechci… nikdo z nás to takhle nechce…. Přichází doba, kdy budeme muset všichni držet pospolu…Pojďme se tedy nějak dohodnout…“ vyndavá z kapsy kapesník a otírá mi slzy. „Povězte mi tedy ale úplně popravdě, proč nechcete, abych vám tuhle vzpomínku vzal“
Stydím se sama za sebe ale povím mu tedy pravdu: „ Pane řediteli, já vím že je to trapný a hloupý… ale prostě když jsem panu profesorovi pomohla… a pak s ním i byla na té ošetřovně, hladila ho a držela za ruku… já… prostě…nevím… bylo mi v tu chvíli tak hezky… cítila jsem se dobře už jen kvůli tomu, že jsem pro něj mohla něco udělat… já vím, říká se o něm ledacos… ale já si prostě přeze všechno myslím, že on prostě není zlý člověk…jen mu lidi moc nerozumějí…no jasně moc jim to neusnadňuje… ale o to teď nejde…a… taky vím, že vy víte, kdo mu takhle ublížil…“
Brumbál jen smutně přikývl. „Dobrá… teď se vrátíte na pokoj…ostatně za dvě hodiny vstáváte… a nikomu nic nesmíte říct… věřím vám…“
„Pane řediteli… moc si toho že mi věříte, vážím… a ten neporušitelný slib bych klidně- “
„Vraťte se na pokoj… a vše jak jsme si řekli“ přeruší mě rázně Brumbál.
Po špičkách se vkrádám do pokoje… pyžamo už asi nemá cenu si brát a tak se do postele natáhnu jen v riflích a tričku… Je mi jasné, že už neusnu a tak jen doufám, že nás dneska nečeká žádná písemka….




8.
Po tom všem už se mi usnout nepodařilo, vypadám jako mrtvola. Rychle sáhnu po lektvaru na posílení magie, abych mohla jakž takž fungovat při vyučování. Jako na potvoru máme dneska samé předměty, ve kterých se hodně kouzlí: Přeměňování, Obrana a Kouzelné formule.
„Evelyn, od kdy chodíš spát v riflích?“ ptá se mě Kerstie udiveně.
„Ale..začetla jsem se a pak už sem jen tak vlezla do postele tak jak sem byla..“ odpovídám a snažím se znít pohodářsky. Moc se mi to nedaří. Kerstie nejspíš něco tuší.
Když už sedíme v lavici, zeptá se mě: „Kde jsi byla v noci? Vím, že si na pokoj přišla skoro až k ránu…“
„No, ve společence…zabrala jsem se do knihy…“
„Ale vždyť tam jsi nebyla celou dobu…šla jsem tě tam hledat a byla jsi pryč..“ říká Kerstie a mě je jasné, že tohle ještě bude těžké.
„Ale, nějak se mi udělalo špatně, tak jsem šla za madam Pomferyovou…“ odpovím a doufám, že na mě ta lež není poznat.
„Doufám, že sis zase necucla toho hubnoucího driáku?“ ptá se Kerstie.
„Jistě že ne… jednou mi to stačilo… byla to jen nějaká chvilková slabost…ale už je to v poho“
Do učebny vešla Mcgonagalová a začala výuka a pak praktické procvičování. Pokouším se proměnit myš na hrníček. Podaří se mi to až napotřetí a při to m to není zas tak složité kouzlo, achjo! Poprvé byl hrníček chlupatý, po druhé měl ocásek. Na potřetí jakž takž ujde, líp už se mi to dneska asi nepovede. Odevzdávám svůj výtvor k oznámkování ale myšlenkami jsem úplně jinde. Po vyučování se musím zastavit na ošetřovně. Musím vědět jak mu je. Jak ale zmizím holkám nenápadně? Už to mám.
Když jsme na pokoji, řeknu, že se musím vrátit, že jsem v nějaké učebně zapoměla diář. Nervozně klepu na dveře ošetřovny. Madam Pomfreyová mi otevírá, ale říká, že mě za panem profesorem nesmí pustit. Hmm, to jsem čekala a popravdě jsem s tím počítala. Jdu na nejbližší toalety a tam si loknu lektvaru na neviditelnost. Raději dva loky, tak, před zrcadlem vidím, jak lektvar působí, konečně jsem neviditelná a jdu znovu k ošetřovně. Mám štěstí, zrovna někdo odtamtud vychází, tak se protáhnu dovnitř a mířím k zadnímu křídlu, kde vím, že je Snape. Spí hlubokým spánkem. Vypadá úplně jinak než při vyučování. Znovu cítím touhu se ho dotknout alespoň zlehka. Pohladím ho po tváři. Vím, že se nevzbudí. Najednou vidím, že ho přišel navštívit Brumbál. S madam Pomferyovou o něčem debatují. Pak slyším, jak mu madam Pomfreyová říká, že jsem ho byla navštívit, ale že dovnitř mě nepustila. Musím se pousmát a v duchu znovu děkuji mému dědečkovi. Už se moc těším, až mu tohle budu vyprávět.
Brumbál se mezitím zamyslí a pak říká: „Pokud by se tady Evelyn znovu objevila, tak ji sem pustit můžete, ale jen na chvíli. Myslím, že by to Severusovi mohlo i prospět.“ a usměje se takovým tajemným úsměvem. Pak si sedá na židli vedle postele a starostlivě se na Snapea dívá. Vidím najednou v Brumbálových očích tolik smutku a starosti. Kdybych jen věděla, o co tady jde. Najednou sebou Snape začne ze spaní házet. Nejspíš ošklivá noční můra. Kdo ví, čím vším si prošel. Vím, jak je to riskantní, ale znovu ho pohladím a chytím za ruku.
„Evelyn….jste to vy?....“ vydá ze sebe rozespale.
„Evelyn tu není…“ odpoví Brumbál. „ ale jistě se tu co nevidět objeví…musíš teď odpočívat… dostaneš se z toho…“
„Zvláštní… jako bych ji tu cítil…asi jsem se zbláznil…“ řekne Snape a odhrne si z očí zpocené černé vlasy.
„Něco se ti zdálo…“ řekne dobrácky Brumbál a podá Snapeovi sklenici vody.
Pak přiběhne madam Pomferyová a podá mu několik lahviček s lektvary. Po poslední lahvičce začne znovu upadat do spánku.
„Dostane se z toho, ale bude to trvat… minimálně dva týdny si tu poleží… ztratil plno krve a celkově je moc oslabený, krom jiného to způsobila i kletba Cruciatus…Naštěstí má Severus tuhý kořínek….Myslíte, že pán zla zjistil že Snape je ve skutečnosti na naší straně? “ zeptala se ustaraně madam Pomferyová a ve mně by se krve nedořezal.
Takže takhle to je! Snape je agent! Tohle by mě ani v nejhorší noční můře nenapadlo. Kdo ví, kolikrát už takhle musel riskovat svůj život a zdraví. A takhle riskuje pro nás, pro dobro nás všech…. Pak jsem si vzpomněla na to, co říkal v létě dědeček – Snape není jen učitel….
Tohle je ale prostě šílenství. O Lordu Voldemortovi kolují hrozné věci, nejspíš bude válka….
„Ne Popy… kdyby se tohle dozvěděl, nejspíš by ho zabil… rozhodně bychom ho nenašli v takovémhle stavu… nejspíš by jsme ho nenašli vůbec. Nejspíš mu Voldemort zadal nějaký úkol a Severus ho asi úplně nesplnil… nebo měl prostě Voldemort špatnou náladu a vylil si to na něm… až bude Severusovi líp, zjistím, o co šlo…“ odpoví Brumbál a dál se starostlivě dívá na Snapea. Tedy, to mu nevadí jakému nebezpečí ho vystavuje? Ale zase, kdyby to Snape nechtěl dělat, tak by se Brumbálovi postavil nebo ne? Přijde mi, že zrovna Snapea člověk jen tak do něčeho nedonutí…. Achjo… celé je to tak děsivé…. Vlastně všichni studenti žijí ve sladké nevědomosti. I když, Potter a jeho nejbližší nejspíš ne, ale tohle nejspíš neví ani oni…
Nevím, jak dlouho jsem neviditelná seděla na ošetřovně a kolik mi zbývá času a tak jsem se raději vypařila a v jedné koupelně v klidu počkala, až zase začnu být vidět.
Pak jsem se vrátila na pokoj.
„Našla jsi ho?“ zeptala se Kerstie.
„Cože?“
„No ten diář.“ Odpoví Kerstie.
„No jasně, našla“ odpovím a lehnu si na postel. Za půl hodiny mi začíná tréning a musím to celé nějak strávit a nedat na sobě nic znát.
Po tréningu zamířím rovnou do velké síně na večeři. Kerstie se baví s holkama a mě sotva zaregistruje. Nenápadně sleduju Harryho Pottera a vlastně celou tu jejich trojici. Něco možná vědí, ale určitě ne tolik, co vím teď já…
„Holky mě by stejně zajímalo, proč máme zítra místo lektvarů jasnovidectví… tedy jako jsem ráda ale co myslíte že je se Snapem?“ ozve se Lina.
„Možná nějaká chřipka…?“ řekne Kerstie
„Nebo musel třeba odcestovat na nějaký lektvarový kongres přednášet, nebo tak něco….“ odpovím já.
„Doufám, že se jen tak nevrátí…“ přisadí si Sandra.
Povzdechnu si …. Kdyby jen věděly… Jenže nesmí vědět…
V noci, když vidím, že všecky holky spí, vyběhnu z pokoje do umývárny. Dám si další dva loky zneviditeňujícího letvaru a běžím k ošetřovně.
Zaklepu. Madam Pomfreyová otevře a diví se, že nikoho nevidí. Rychle proklouznu. „No to jsem už blázen z toho všeho “ mumlá si ještě pro sebe.
Mířím k zadnímu křídlu za madam Pomfreyovou. Na ošetřovatelském lehátku leží Snape. Nahý…Ups, jdu trochu nevhod, ještě že jsem neviditelná… Madam Pomfreyová mu natírá rány nějakou mastí. Snape se snaží nedat najevo, jak moc ho to bolí. Ale podle výrazu ve tváři musí být ta mast strašně štípavá. Tolik jizev a ran co má po těle. To snat není možný. Voldemort mu musel provádět strašlivé věci. Některý jizvy jsou na první pohled staršího data, kdo ví, jak dlouho už tohle dělá…?
Neunikne mi ale, že je to strašně hezký a přitažlivý muž. Široký ramena a docela svaly. To jsem si nikdy nemyslela, že ho takhle uvidím. Připadá mi i s těmi ránami krásný i přesto, že to není typický příklad krasavce. Madam Pomfreyová ho znovu obvazuje. Achjo, tolik bych se ho chtěla dotknout, alespoň na chvíli, ale to teď nejde.
Vypadá strašně unaveně a nemocně, ale přitom má v očích obrovskou odhodlanost.
Achjo, kéž by už nikdy nemusel jít… no tam….. K Voldemortovi.


9.
Tento den jsem se rozhodla, že Snapea navštívím už normálně, bez lektavru neviditelnosti. Vždyť Brumbál to dovolil!
Vezmu mu tam ke čtení tu knihu o lektvarech, kterou napsal dědeček a která jde do prodeje až od nového roku. Tedy, vím, že tam asi nenajde něco, co neví, ale aspoň se nebude na ošetřovně tak nudit. Jen se musím zase nějak vypařit holkám. Nejspíš zase budu muset lhát, že jsem něco někde zapomněla.
Tentokrát si sundám náušnici a řeknu, že jsem ji musela během vyučování někde ztratit.
„Můžu jít s tebou? Pomohla bych ti ji hledat“ ozve se Kerstie. Achjo. To je poprvé, kdy vidím, že ochota a dobrosrdečnost se ne vždycky hodí….
„Nemusíš… já to zmáknu… měla by ses učit… zítra je test z bylinkářství… já ..víš…nechci tě zdržovat kvůli náušnici…“ odpovím a cítím, jak se mi třese hlas. Proč jen je to tak těžký?
„Jasně rozumím a chápu… “odpoví Kersti a vezme si do rukou knihu.
Právě se nechápeš nic… a já ti nesmím nic říct…..
Zaklepu na dveře ošetřovny. Madam Pomfreyová mi otevírá. „ Pět minut…. Musí mýt klid“
Jen mlčky kývnu a jdu ke Snapeovu lůžku. Jsem trochu nervozní. Je vzhůru.
„Dobrý den pane profesore. Jak se cítíte?“
„Už bylo i líp…“ odpoví namáhavě.
„Přinesla jsem vám něco ke čtení… napsal ji můj dědeček…Do prodeje jde až od nového roku“ a položím knihu na jeho noční stolek.
„Děkuji…přečtu si ji rád… až mi bude trochu líp… asi… asi bych vám měl poděkovat… nebýt vás tak-…..“
„Nemusíte mi děkovat“ přeruším ho. „Bolí vás to moc? Musí to být hrozné….“
„Není to tak zlý…“ odpoví a z nočního stolku vyndá hřeben. Snaží se učesat, ale zraněná ruka ho moc neposlouchá.
Mlčky mu hřeben vezmu a snažím se rozčesat jeho nepoddajné vlasy. „Tak hotovo… ale i s tím rozcuchem jste byl krásný….promiňte…“ cítím jak se červenám ale přesto ho pohladím po tváři. „Už se moc těším, až zase začnete učit… bez vás to prostě fakt není ono…“
„To jste asi jediná, kdo si tohle myslí.“ Odpoví Snape a pokusí se lehce usmát.
Pokrčím rameny a vezmu ho za ruku. Asi jsem to přehnala….
„Evelyn, ale to přeci..“ Snape nedořekl, protože do místnosti vešla madam Pomfreyová.
„Tak pomalu abyste šla, slečno, pacient potřebuje klid…. Tak šup šup!“
Neochotně se zvednu a vyjdu z ošetřovny na chodbu. Mám v plánu se pustit do učení, ale vím, že se stejně nebudu moct soustředit.
Mlčky vejdu na pokoj.
„No to jsi tu náušnici našla rychle…“ řekne Kerstie. „Mohla bych s tebou na chvíli mluvit?“
„No jasně…“ odpovím, ale tuším, že náš rozhovor nebude příjemný.
Jdeme na naše staré známé místo.
„Tak Evelyn, co se děje? A proč se chováš tak divně?“ ptá se Kerstie.
„Ale já se nechovám divně! A co by se mělo dít?“
„V noci se touláš kdo ví kde a kdo ví s kým… přeci mi můžeš říct, že máš rande…lhala si mi že sis třeba někde nechala diář a přitom ti ležel na poličce a s tou náušnicí to asi taky bylo všelijak viď…. Víš, mrzí mě to… myslela jsem že si jako nejlepší kamarádky všechno říkáme… Já bych ti přeci lásku nikdy nezáviděla… Moc bych chtěla, abys byla šťastná, ale mrzí mě, že mi ani nechceš říct, o koho jde“ řekne Kerstie.
„ale já s nikým nechodím… Vážně ne…“
„Tak kde si byla minule v noci? No? A co ten diář? “
Povzdechnu si„ to ti prostě říct nemůžu a nesmím…“
„ahá… jasně…Slečna tajemná… víš co mě už je to jedno… válej se třeba klidně se svým milovaným, umaštěným Sevíkem - hnusákem, vždyť co mi je do toho, že jo…Nejspíš si byla tak dobrá, až ho z toho kleplo!“ teda, takovou Kerstie neznám.
„Přestaň mu takhle říkat! Nic ti neudělal, pokud vím! “ nevím, co to do mě vjelo.
„Víš co… dej mi pokoj… “ řekne Kerstie a otočí se.
„Počkej !“ volám na ni. Marně. Klesnu na kolena a brečím. Nejspíš jsem ztratila kamarádku. Achjo !
Nevím jak dlouho jsem tam bulela, když mě někdo poklepe na rameno. Brumbál.
„Špatný den?“
„Tak trochu…“ odpovím po pravdě.
Chápavě přikývne a vyzve mě, abych ho následovala.

10.
Usedám do pohodlného křesla. Brumbál mi nalévá čaj a nabízí sušenky. Potřebuju se vysmrkat, ale jako naschvál nemám kapesník. Brumbál mávne hůlkou a z ničeho vykouzlí kapesník, který mi podá. Zas trapas !
„Děkuji vám pane řediteli“ říkám a troubím do kapesníku.
„Vím proč jste smutná, Evelyn. Slyšel jsem část vašeho rozhovoru se slečnou Kerstie. Tedy, totiž to o tom válení s milovaným Sevíkem, to jsem snat radši neslyšel“ řekne a mrkne na mě. Mám chuť Kerstie přerazit! Přinejmenším !
Brumbál v klidu a bez hněvu pokračuje. „Ano Kerstie se na vás hněvá, protože cítí, že ji něco tajíte. A já si nesmírně vážím toho, že dokážete udržet tajemství i za cenu že se na Vás Kerstie teď zlobí. Bohužel, je taková doba, že každý z nás musí přinášet nějakou oběť. Vaše přátelství tohle zvládne, pokud je silné, a já věřím že ano, tak zase bude co nevidět vše v pořádku. Musím se vás ale teď na něco zeptat. A rozmyslete si, co řeknete. Máte Severuse ráda?“
Polije mě horko. Co je to za otázku? Neznatelně kývnu.
„Evelyn, já vás nějak neslyším“ Brumbál mě chce dneska snat úplně dorazit nebo co?
„Ano, mám ho ráda“ proboha, co jsem to řekla? Vždyť Snape je můj učitel a Brumbák ředitel!
Brumbál se lehce usměje. „Láska, to je ta nejmocnější magie…. Ale, bohužel… Nevím, jestli Severus je teď připraven na něco takovéhleho, nevím, jestli na tohle je teď vhodná doba… a tím nemyslím to, že jste studentka, tou nebudete věčně, ale jde o něco jiného… bohužel…“
Skočím mu do řeči: „Poranil ho Voldemort nebo někdo z jeho lidí, že ano?“
„Proč si to myslíte?“ zeptá se Brumbál
„Nejsem hloupá!“ odpovím a modlím se, aby to neznělo drze.
„Kdybych si myslel, že jste hloupá, neztrácel bych s vámi čas a už tenkrát bych vám pozměnil paměť…Vy dokážete být velkou oporou, ale pamatujte si: Mějte se na pozoru ! A pokud jde o vaše přátelství se slečnou Kerstie, nebojte se, nějak to dáme do pořádku. Takže, vy se teď vraťte na pokoj, a já se jdu podívat na Severuse… a věřte mi trochu… prosím“ To se nestává často, že by Brumbál někoho o něco prosil…
Jdu na pokoj. Sednu si na postel a do ruky popadnu první knihu, kterou najdu. Čtu, ale vlastně se vůbec nedokážu na nic soustředit.
Při večeři jen přikyvuju, odpovídám na to nejnutnější a pohledem se vyhýbám Kerstie. Bloumám pohledem všude možně. Cítím na sobě Brumbálův pohled. Lehce se na něj usměju. Kéž by bylo zase všechno v pořádku. Z velké síně odcházím mezi prvními a mířím k ošetřovně.
Madam Pomfreyová mě vpustí dovnitř. Snape je vzhůru. Už se pustil do té knihy, kterou jsem mu přinesla. Vidím, že tam má záložku. Sednu si na židli vedle jeho postele. „ Už je vám líp, pane?“
Přikývne. „po víkendu mě odsud propustí“
„To je dobře.“ Chytnu ho za ruku a druhou rukou ho zlehka hladím po vlasech. Má je tak krásně hladký, proč o něm všichni říkají, že je má mastný? Nebrání se. Usíná. Kéž by tahle chvíle trvala navždy. Nejradši bych u něj seděla celou noc. Je tak krásný. Tohle jsem ještě nikdy k nikomu necítila. Najednou se sama v sobě nevyznám. Proč na mě takhle působí právě on? Proč vždycky když jsem s ním, tak si přeju, aby ta chvíle nikdy neskončila?
Na ošetřovnu vstoupí Brumbál. „vědel jsem že vás tu najdu, Evelyn. Ačkoli se do nějakých studentských hádek nermálně nemíchám, udělal jsem vyjímku a trochu jsem promluvil do duše slečně Kerstie. Nic konkrétního jsem ji neřekl. Řekl jsem ji pouze, že by měla trochu vážit slova tak, aby nikoho nezraňovala, když neví souvislosti… Myslím že brzy se zase vaše přátelství vrátí do starých kolejí, moc ji na Vás záleží a samotnou ji ta vaše hádka moc mrzí. A Teď už běžte, na pokoj. “
„Děkuji Vám pane. Za všechno. Nashledanou a dobou noc“ odpovím a vyjdu z ošetřovny. Pomalu se ploužím do havraspárské společenky a pak na pokoj.
Už tam na pokoji na mě čeká Kerstie. Ostatní holky jsou ve společence a hrají nějakou hru.
„Evelyn, mrzí mě že jsem na tebe tak vyjela….Přehnala jsem to. Jasně že chápu, že máš právo na nějaké ty soukromé záležitosti. Každý ho má. A kdyby ses někdy chtěla svěřit, vždycky víš, že tu budu pro tebe.“
Tedy, tohle jsem nečekala. Nevím, co ji Brubmál řekl, ale každopádně jsem šťastná, že už se na mě nezlobí. Obejmu Kerstie. „je mi to všechno moc líto!“
Zas mi tečou slzy. Ale tentokrát jsou to jiné slzy. Slzy dojetí.



11.
Snape se uzdravil a dnes jsme s ním měli hodinu lektvarů. Myslím, že nezasvěcený člověk na něm nic nepoznal, ale já viděla, že mu ještě není dobře. Nepracovaly jsme tentokrát ve dvojicích ale jednotlivě. Snažila jsem se koukat jen do kotlíku, ale stejně jsem pořád, byť podvědomě, sklouzávala pohledem k němu. Možná že to byl ten důvod, proč se mi dneska moc nevedlo.
Snape procházel učebnou, sem tam někoho počastoval nějakou jedovatou poznámkou, no jako vždycky. Pak přišel ke mně. Vzal pár bylinek, vhodil do mého kotlíku, zamíchal a se slovy že už je to v pořádku odešel. Jen jsem kývla a snažila se nečervenat, ale nedařilo se mi to. Když byl konec hodiny, schválně jsem se se skládáním pomůcek co nejvíc loudala. Chtěla jsem být chvíli s ním, o samotě, třeba jen na pár minut. Konečně všichni odešli.
Šla jsem k němu „Pane, profesore, já… no… já jsem moc ráda že už jste zase zpátky a…a…už nechci aby Vám zase ubližoval…vy víte kdo…“ neudržela jsem se a objala ho. Panebože, snat mě neodstrčí. Přecijenom, jsme v učebně a kdyby sem někdo vešel asi by se divil….
Neodstrčil mě. Ale ani mě nepřitiskl k sobě. Achjo, Evelyn, vzpamatuj se, co jsi čekala? Vážně jsi čekala, že se s tebou Snape bude muckat v učebně? Vždyť pro něj nic neznamenáš…. Snažila jsem se uklidnit se, ale moc mi to nešlo.
Pustila jsem Snapea a dívala se do země. „Promiňte mi to…“
Jen si povzdechl. „Evelyn… jsou určitý věci, který-……“ Najednou se otevřely dveře a vešel Filch. „Slečna Jeremiasová musí jít ihned k řediteli“
Otočím se a se slovy nashledanou pane profesore, vyrážím směr ředitelna. Brumbál už na mě čeká. Vypadá nějak smutně. „Evelyn… jde o tvého dědečka… leží těžce zraněný v nemocnici u sv.Munga…. stalo se to dnes ráno… Někdo mu ublížil… bohužel na tom není moc dobře… Je mi to moc líto….“
Najednou jsem se přestala kontrolovat, hlasitě brečím a dokola křičím otázku proč? Proč můj milovaný dědeček?
Chci ho navštívit. Musím ho vidět! Brumbál chápavě kývne. „ Dnes už to bohužel nepůjde. Nemohu tě podle školního řádu pustit samotnou. Zkusím něco vymyslet na zítra a taky ti zajistit nějaký doprovod.“
Kývnu a otřu si oči. Pak si na něco vzpomenu. Hlavou mi probleskne myšlenka na konec léta, na ty dva podivné muže, z nichž jeden byl otec Draca Malfoye a na to, že po dědečkovi něco, chtěli, měli pro něj nabídku na spolupráci, ale dědeček je odmítnul. Co když…..? Ne, že to nemůže mít souvislost, to přeci ne…..
Vyprávím to Brumbálovi, a ptám se, co si o tom myslí a jestli v tom vidí souvislost. Zamyšleně přikyvuje. „Může to spolu souviset, ale taky nemusí… ale obávám se, že tam nějaká souvislost bude… ty zranění, které má váš dědeček způsobilo nějaké ošklivé kouzlo, které má původ v černé magii… a pokud ti dva muži co za ním koncem léta byli, byly opravdu smrtijedi, tak-…..“
Přeruším Brumbála. „ Pane, já jsem si na 99% jistá, že jeden z těch dvou mužů byl otec Draca Malfoye. Hnet mi byl povědomý.“
Brumbál se na mě smutně podívá. „V tom případě se obávám, že asi tuším, jak to bylo… ano, nejspíš v tom mohla sehrát roli msta za to, že odmítl spolupráci…“
„Myslím si to samé, pane.“ Odpovím. Po tváři mi pořád stékají slzy.
Brumbál se nabídl, že mě dnes, na zbytek vyučování omluví. Vděčně přikývnu.
„Zítra se vydáte navštívit dědečka. Za Bradavickými pozemky se přemístíte k nemocnici. Chcete aby s Vámi byl jako doprovod profesor Lupin a nebo profesor Snape?“ zeptá se mě, když odcházím.
Skoro to jen tak zašeptám: „Profesor Snape, prosím…“
Brumbál jen přikývne a pak dodá: „Domluvím to s ním. Zítra ráno po snídani přijďte do ředitelny. Dovedu vás oba tajnou chodbou za hranice protipřemisťovacího kouzla. No, předpokládám, že ani jeden z vás nechce, aby na vás koukali zvědaví studenti. Samozřejmě vás musím požádat aby jste se nic nesnažila podniknout na vlastní pěst, mohlo by to celou situaci zhoršit.“
„Rozumím…“ odpovím a vyjdu ze dvěří.
Jdu studenou chodbou na pokoj, ale cestou to vezmu kolem ošetřovny. Je to poprvé a doufám že i naposledy, co chci madam Pomferyovou požádat o lektvar na uklidnění.
Nejspíš od Brumbála ví, co se stalo, protože vůbec nevypadá překvapeně, když mě tam vidí.
Rychle do sebe hodím lahvičku, nechci ji zbytečně zdržovat. Najednou mi položí ruku na rameno. „Evelyn, teď musíte být silná. Všechno dobře dopadne. Věřte Brumbálovi.“
Jen přikývnu. Omámená lektvarem se vypotácím z ošetřovny a na pokoji se natáhnu. Než nám dneska skončí vyučování, jsou to ještě 3 hodiny. Zkouším spát, ale budí mě noční můry. Začínám se těšit, až skončí vyučování a někdo sem příde. Takhle sama se tu prostě něcítím vůbec dobře. Jsem tak ráda, že jsem se alespoň usmířila s Kerstie.


12.
Kamarádkám jsem řekla, že děděček je v nemocnici a že ho dnes navštívím, ale víc dopodrobna jsem to s nimi nerozebírala. U snídaně jsem si párkrát kousla housky a pomalu vyrazila k ředitelně. Brumbál a Snape už tam na mě čekali. Brumbál nás vedl dlouhou chodbou až za hranice Bradavických pozemků. „Tak, teď už si poradíte. Dávejte na sebe pozor. A Evelyn, drž se“ pak se otočil a nechal nás o samotě.
„Chyťte se mě.“ Řekl Snape a pak jsme se přemístili. Trochu se mi při tom zamotala hlava. Ocitli jsme se kousek od nemocnice, ale to už dojdeme pěšky. Asi bych se měla pokusit o nějakou konverzaci, ale prostě se mi to nedaří. Najednou mi Snape položí ruku kolem ramen a já úplně cítím, že tuhle chvíli prostě nesmím zkazit nějakým žvaněním. Přitisknu se víc k němu. Vcházíme do budovy a na cedulích hledám příslušné patro a číslo dveří.
U dědečkova pokoje vidím mamku a taťku a dva další lékouzelníky. „Počkám tady na vás“ řekne Snape. Já jdu s rodiči za dědečkem do pokoje. Spí, dostal lektvar bezesného spánku a taky lektvar proti bolesti. Mamka mu urovnává přikrývku a znovu mi vypráví, jak se to stalo.
Dědeček se vypravil do příčné ulice na obvyklý nákup různých přísad a pomůcek. Pak se ještě chvíli procházel, koukal do výloh, kde co mají. Najednou na něj zaútočili tři čarodějové, všichni v černých hábitech a měli nějaké masky, takže se nedají identifikovat . Použili na něj cruciatus a pak nějaké další ošklivé kouzla a pak se rychle přemístili.
Sedím na židli a dívám se do prázdna a znovu propukám v pláč.
Když se vysmrkám, taťka se mě zeptá: „Evelyn, kdo je ten člověk co přišel s tebou jako doprovod? To je jako učitel nebo co?“
Přikývnu. „Učitel, jmenuje se Severus Snape, učí lektvary a je strašně dobrej.“
Taťka jen zavrtí hlavou. „Taky se mohl alespoň představit….nechápu že Brumbál tam zaměstnává tohle….Vypadá spíš jako smrtijed než jako učitel… “
„Tati, nech toho, náhodou je skvělej….“ snažím se taťku mírnit.
Vloží se do toho mamka: „Evelyn, není to náhodou ten samý profesor Snape, co si na něj o prázdninách když u nás byla Kerstie tak nadávala, že je nepříjemný, že ne?“
A sakra! „mami, no tak jsem změnila názor, no“ odpovím.
„Dobré ráno!“ ozve se z postele. Dědeček se probudil! Mamka jde upozornit ošetřovatelku a ta musí ihned zavolat bystrozory, kvůli výslechu. Stejně nikdo ale nevěříme tomu, že ty hajzly chytnou a odvedou do Azkabanu. Během výslechu musíme všichni na chodbu. Snape tam stojí, pořád na stejném místě, pije kávu v kelímku. Chodbou kráčí přísně vypadající bystrozor. Podívá se na Snapea a ne zrovna přátelským tonem řekne. „Co vy tu děláte?“
Snapea to ale nerozhodilo. „jsem tu jako školní doprovod támhleté slečny.“
„Ach tak…“ odpoví bystrozor a jde k dědečkovi na pokoj. A mě se vůbec nelíbilo, jak se taťka na Snapea díval když mluvil s tím bystrozorem.
Konečně je výslech u konce a my můžeme zase za dědečkem. Výslech trval dlouho a dědečka značně vyčerpal. Achjo, kdyby to aspoň k něčemu bylo….
Mamka s taťkou spolu konzultují další způsob léčby. Pootevřenými dveřmi vstoupí do pokoje Snape a v ruce drží malou lahvičku. „Zkuste mu dát tohle, mělo by mu to pomoct.“
Taťka se na něj podezíravě podívá „Co to je?“
„komplexní lektvar pro těžká zranění, která jsou způsobena černou magií, sám jsem ho vymyslel…“ odpoví Snape.
„A co když se mu po tom ještě přitíží?“ zeptá se taťka.
„tati nebuď protivnej“ řeknu, protože mi začíná docházet trpělivost.
Najednou se ozve dědeček: „chci to zkusit…“
Taťka se napřed podívá na dědečka, potom na Snapea a smířlivě zabručí: „Dejte to sem…“
Nejradši bych se hanbou propadla… Je to můj táta ale fakt se na něj zlobím. Aspoň kdyby poděkoval! Neznám tenhle lektvar, ale určitě to není něco, co člověk namíchá jen tak na pohodu během pěti minut…
Dědeček obsah lahvičky vypije. Chvíli se nic nedělo, ale pak mu začala opravdu klesat horečka a říkal, že se mu lépe dýchá.
Myslím, že se taťka trochu zastyděl za své chování a za svou nedůvěru. Nejspíš chtěl něco říct na omluvu, ale Snape už zase stál na chodbě.
„Tak to vidíš… pomohlo to… ale co si ten člověk o nás pomyslí…“ řekla mamka.
Taťka si nervozně posunul na nose brýle. „Asi jsem to přehnal… jenže když ten učitel nebo co to je vypadá tak….no…“
„jak???“ vyhrkneme s mamkou současně.
„No, prostě fakt nevypadá úplně jako typický učitel, jako někdo kdo má rád děti, potkat ho někde na Obrtlý ulici, tak se mu radši vyhnu…“
„Ale tati, sám si mě přeci vždycky učil, že na vzhledu nezáleží“ řeknu a podívám se mu do očí.
„Já vím, Evelyn, mrzí mě to, je toho teď moc…“
Blíží se konec návštěv. Taťka s mamkou ještě u dědečka jako lékouzelníci smějí zůstat, ale já abych pomalu pomýšlela na návrat do Bradavic.
Vykročím směrem ke Snapeovi a vyjdeme z nemocnice ven.
Je mi tak trapně. „Pane profesore, mě to moc mrzí. Taťka se nechoval zrovna mile, je to tím, že ho velice zasáhlo to, co se přihodilo dědečkovi ale stejně se mohl chovat trochu vděčněji. Promiňte. Promiňte mi to všechno, že jsem vám už zase narušila den, že jsem vás sem tahala a že-….“
Snape mě přeruší: „Evelyn, vy se upřímně nemáte za co omlouvat. To je v pořádku. Jednak vašeho otce chápu a jednak jsem na podobné reakce na mou osobu zvyklý.“
Znovu mi vyhrknou slzy. „Jenže mě to mrzí. Nechci aby se k vám lidi chovali hnusně. Já vím, že vy nejste zlý člověk. A taky nechci, aby Vám zase ubližoval Voldemort, nebo jeho lidi. “
Snape se zarazí. „Jak to vy vůbec víte?“
Snažím se mluvit klidně, ale třese se mi hlas „Já vím všechno, i to že jste dvojitý agent. Voldemort si myslí, že jste na jeho straně, ale zatím pracujete pro Brumbála. Jediný co nevím, je proč vám tenkrát Voldemort tolik ublížil?“
„Měli jsme schůzi…Voldemort měl ten den špatnou náladu… Chtěl po mě, abych mu vymyslel lektvar neviditelnosti…. Víš, musím občas něco udělat pro Voldemorta, aby mi věřil, ale vždy o všem informuju Brumbála a tak aspoň víme, co má za lubem, jenže já jsem ten lektvar prostě neudělal… nějak se mi nepodařil a na tu schůzi jsem přišel bez něj…. A tak mě za trest předhodil nováčkům, aby si na mě cvičili nějaká bojová kouzla…a zbytek už víš…“ řekl Snape.
To je strašný!
„Pane, pokud jde o lektvar neviditelnosti, myslím že vám mohu pomoct“ řeknu.
Snape se pousměje. „Slečno Evelyn, ačkoli patříte k lepšímu průměru, obávám se že s tímhle mi opravdu nemůžete pomoci…ale i tak si vážím vašeho zájmu.“
„Já jednu lahvičku lektvaru neviditelnosti mám… tedy necelou… A namíchal ho právě můj dědeček,,,už jsem ho totiž párkrát použila…proto o vás tohle všecko vím… byla jsem na ošetřovně a tam jsem slyšela Brumbála jak o vás mluví s madam Pomfreyovou… Kdybych vám ji dala tak byste mohl udělat nějaký rozbor nebo co já vím a odvodit jak se to dělá…“
Snape se na mě překvapeně podívá. Tohle nejspíš nečekal. „Víte, já si moc vážím vašeho zájmu, ale tohle nejde.“
„Ale co když Vám zase ublíží? Nechci aby vám někdo ubližoval!!!“ řeknu a třese se mi hlas.
Snape mě chytí za ramena a řekne: „nějak jsem přežil, nějak to snat přežiju i podruhé… Nevím, kde se to všecko ve vás bere, proč mi chcete pomáhat, ale radím vám: Zapomeňte na mě a na to všecko a budete žít šťastně a dlouho!“
„nechci!“ vyhrknu. „Nechci aby vám ubližoval, nechci aby vás zabil ne a ne a ne! K večeru vám přinesu tu lahvičku a vy už si jistě poradíte.“
„Evelyn, uvědomujete si sakra do čeho se pletete? Navíc, váš dědeček by si asi uplně nepřál aby se jeho vynález dostal do rukou, vy víte koho.“ Řekl Snape a ve mně hrklo. Tohle by si dědeček opravdu nepřál. Jenže já si zase nepřeju, aby Snapea zase někdo mučil. Nechci aby trpěl…protože….protože ho miluju…
Veřím, že dědeček by to pochopil, když bych mu vysvětlila situaci.
Do Bradavic jsme se přemístili mlčky.
Vyučování už skončilo. Holky sedí na pokoji a tlachají. Odpovím na pár otázek, vyslechnu pár povzbudivých vět a zanedlouho je čas na večeři. Pohledem pořád bloudím ke stolu profesorů. Brumbál si toho všiml a nenápadně se na mě usmál. A já už přesně vím, co udělám.


13.
Přesvědčila jsem se o tom, že všecky holky už spí. Rychle shodím pyžamo a obleču si šaty a vezmu si lodičky. V koupelně si upravím vlasy, vezmu malou kabelku a schovám do ní lahvičku se zneviditělňujícím lektvarem.
Jdu ztemnělou chodbou a v duchu se modlím, abych nenarazila na Filche. S těmi lodičkami jsem to moc nevymyslela, strašně klapou a tohle by se vysvětlovala hodně špatně. Zuju se a rozhodnu se jít radši bosa a obout se až u cíle.
Konečně sejdu do sklepení, ke Snapeovu bytu. Rychle se obuju. Teď nebo nikdy. Rotřesenou rukou zaklepu na dveře. Snape mi otevírá. „Evelyn to jste vy? A co tu děláte? Nemáte být náhodou v posteli? Mám takový dojem, že školní řád platí pro všechny! “
„ asi jo… jenže nemůžu usnout… něco jsme totiž jaksi nedořešili… přinesla jsem vám ten lektvar“ vyndám lahvičku z kabelky a postavím ji na stolek.
„Mám dojem, že to jsme ale dořešili, pokud mne paměť neklame“
„Víte, ono to tak možná nevypadá, ale věřte mi, že já jsem stejně tvrdohlavá jako jste vy!“ řeknu a stoupnu si blíž k němu.
„Myslíte?“ řekne Snape.
„Nemyslím. Vím!“ na nic nečekám a vrhnu se na něj. Prudce ho políbím. Snaží se mě odstrčit, ale vzhledem k tomu, že nejsem zrovna houžvička, tak se mu to nedaří.
„Severusi, nejsi sám, jsme v tom spolu, záleží mi na tobě!“ při tom ho líbám na krk a strhávám z něj hábit. Slyším jak se mu zrychlil dech. Strhnu s sebou ho na postel.
„Evelyn…Evelyn… tohle by jsme asi neměli….Budeš toho nejspíš dokonce života litovat“ snaží se ještě něco namítat.
Jen ho k sobě víc přitisknu. Přestal se bránit a strhl ze mě šaty. Pár nití zapraskalo, ale co na tom…
Dotýkáme se a líbáme ale oba chceme víc. Pro mě je to poprvé a chci aby Severus byl mým prvním a zároveň jediným.
„Seš si jistá, že toho zítra nebudeš litovat? “
„Já nebudu litovat nikdy a ničeho“ říkám a přitáhnu ho ještě blíž k sobě.
První zásun trochu bolí ale pak už je to krásné. Cítím, že se to blíží. Snažím se nekřičet, ale nedokážu se ovládnout.
„Severusi…..Severusi….“ křičím a v orgasmu mu zatínám nehty do zad… nejspíš jsem ho dost poškrábala.
Po milování se k sobě mlčky přitulíme. Vím, že bych měla odejít na pokoj, ale nechci. Chci tu zůstat už napořád.
Prolomím ticho. „Kdy máš jít zase tam?“
„K Voldemortovi?“
„Ano…“
„Naštěstí až za necelé tři týdny“ řekne Severus a políbí mě. „Mrzí mě, že jsem tě do toho zatáhl, tohle se nemělo stát…“
„Já si ale myslím, že se to právě stát mělo…“
„Evelyn, jednak jsem pro tebe starý a bojím se, že ti nedokážu dát to, co ty si zasloužíš. Myslím tím třeba zamilované chození na ples… já na takovéhle věci prostě nejsem… Nejsem společenský…nejsem oblíbený …lidi mě nesnáší… dneska jsi to ostatně viděla…navíc kdo ví, jestli se vůbec dožiju konce války…“
Zarazím ho. „Ale já tě chci takového jaký doopravdy jsi… se vším co k tobě patří. Nechci, aby ses kvůli mně přetvařoval. Chci pravého Severuse Snapea…Už tenkrát, když se mi udělalo špatně po tom driáku tak jsem k tobě něco cítila… možná jsem si to nechtěla přiznat… nebo jsem to neuměla pojmenovat … ale já jsem se do tebe prostě zamilovala… a vím, že já ti taky nejsem lhostejná….“
Ještě víc mě k sobě přitiskne. „Musíme to ale zatím utajit… vždyť jsi studentka…a myslím že tvůj otec má o zeťákovi trochu jiné představy…“
Kývnu. „Vím, že musíme být rozumní…. Ale kdykoli to půjde, tak za tebou přijdu…a pokud jde o mého otce, tak je mi fuk, jak zareaguje… ale já věřím, že pochopí, jak moc se v tobě mýlil“
„Ach, rebelka…“ řekne Severus a posadí mě na sebe.
„To je jasný… a proto se k sobě hodíme…my..dva rebelové..“Znovu se začínáme líbat a něžně se pomilujeme podruhé.
Teprve k ránu se v zájmu zachování našeho tajemství musím vypařit na pokoj.
Je teprve 5 ráno tak mě snat nikdo neuvidí, všichni určitě ještě spí. Obléknu si šaty a lodičky vezmu do ruky.
Už se blížím k Havraspárské části hradu, když najednou z ničeho nic narazím na Brumbála. Tváří se jakoby nic. Ten člověk snat nikdy nespí. Je to vůbec možné?
„Dobré ráno Evelyn, neměla by ste tu běhat bosa, mohla by ste nastydnout. I když, Severus by Vám jistě namíchal něco proti nachlazení“ a pousměje se na mě. A sakra? On to ví? A to se ani nezlobí?
Zmůžu se jen na „Dobré ráno, pane řediteli “ a celá rudá v obličeji doběhnu do pokoje. Svléknu šaty a natahnu si pyžamo. Cítím, že mi vlasy načichly Severusovou vůní. Pousměju se a čichám k vlastním vlasům.
První se vzbudí Kerstie. „Evelyn, co to děláš s těmi vlasy?“
„Nic..“ odpovím a zazubím se na ni.
U snídaně se můj a Severusův pohled setkal. Ano, vím, že to teď budeme mít těžké a pokud se to provalí tak to bude ještě těžší. Ale přesto se ho nikdy nevzdám.
Vím, že touhle cestou prostě chci jít. Přes překážky ke hvězdám!


14.
Výlet do Prasinek byl naplánován na sobotu. Chceme si s holkama zajít na něco dobrého do medového ráje a také bych tam chtěla nakoupit dárky k vánocům.
Vůbec nevím, co dám Severusovi. Je to už deset dní, co tajně tvoříme pár. Mám pocit, že každá chvíle bez něj je pro mě mučení.
Miluju, když spolu vaříme nějaké lektvary, sedíme u plápolajícího krbu a popíjíme čaj a plánujeme naší budoucnost po válce. Také mi vyprávěl celý svůj příběh. Neměl moc šťastné dětství, jeho otec byl alkoholik, neustále ho bil a ve škole si navíc prošel šikanou. Kéž by prožíval už jen samé šťastné dny. Se mnou. Zaslouží si to víc, než kdokoli jiný.
Jediný Brumbál o nás ví. Tedy nadšený z toho úplně není, ale sám pronesl, že láska je ta nejsilnější magie, proti které se nedá bojovat.
Před kamarádkami to tajím.
Ale nejspíš tuší, že s někým chodím. Ale nepátrají po tom, naštěstí.
Dědečka mají za pár dní propustit z nemocnice domů. Už se tak moc těším, až se s ním o vánočních prázdninách uvidím. Ale zatím jemu ani mé rodině své tajemství neprozradím.
V prasinkách jsem asi hodinu poseděla s Kerstie a ostatními kamarádkami v medovém ráji a pak jsme se rozešly, abychom mohli jít nakoupit dárky na vánoce. Doufám, že najdu nějakou inspiraci. Letos vůbec nevím, co komu dám. Všude je všechno hezky nazdobený a hrají koledy. Pomalu se smráká. Procházím kolem výloh a nakukuju, kde co mají. Kolem mě prošla nějaká čarodějka v černých šatech s kudrnatými černými vlasy. Tak divně se na mě podívala. Nechápu to, nikdy před tím jsem ji neviděla, a takový výrazný tip bych fakt nepřehlédla ale co je mi po ní. Jdu dál a přemýšlím, kam se vypravím nejdříve.
Najednou ucítím ránu do hlavy a pak už mě zahalí tma.
Probudím se v nějaké ztemělé kobce s mřížemi. Opodál stojí džbánek s vodou a kousek chleba. Je tu strašná zima. Kde to jsem? Sahám do kapsy riflí pro hůlku. Marně. Hůlka je pryč. Sebrali mi ji. Snažím se vzpomenout si, co se vlastně stalo. Strašně mě bolí celé tělo a začínám se třást zimou ale i strachem.
Najednou slyším kroky a hlasy. Několik hlasů. Přibližují se. Kéž by tohle všechno byl jen zlý sen.
„Ale ale, tak už se nám probrala…“ slyším říkat tu černovlasou čarodějku, kterou jsem viděla v Prasinkách. Za ní šel ošklivý holohlavý muž, který skoro ani nevypadal jako člověk…. Měl dlouhý černý hábit, byl vyhublý a pobledlý a pohled měl podlitý krví. Vedle něho lezl obrovský had.
„Kdo jste a co po mě chcete?“ řeknu.
„Myslím, že já se snat ani představovat nemusím“ zasměje se zle ten muž. „Ale než si popovídáme, měla by ses napřed naučit zdravit holčičko… ale však my si tě už naučíme slušnému chování… Crucio!!!“
Tělem mi projela obrovská bolest a křeč. Ležela jsem na zemi a svíjela jsem se a měla jsem pocit, že to trvá snat celou věčnost, když přestal.
Ztěžka oddychuju. Vím, kdo je to. Voldemort . Vypadá přesně tak, jak jsem si ho představovala.
„Proč? Co chcete?“ ptám se, ale nečekám, že dostanu odpovědi.
„Měli jsme zajímavou nabídku pro tvého dědečka… ale zachoval se velice nepěkně a odmítnul nás… ale třeba to ještě přehodnotí…“ řekl Voldemort a pohladil hada po hlavě.
„Nikdy s vámi nebude spolupracovat. Nikdy a na ničem! Jste odporné zrůdy“ zakřičím.
Voldemort se znovu zasměje.
„Bello, můžeš si dnes trochu pohrát, ale nepřežeň to, ať nám chvíli vydrží“ a kývne na tu černovlasou čarodějku.
„Petrifikus totalus“ vykřikne a znehybní mě. Přetočí mě na břicho, roztrhne mi svetr a tričko a vyčaruje bič. Cítím štípavou , ostrou bolest a jak mi krev stéká po zádech.
Tak tohle je můj konec. Tady a takhle nejspíš zemřu dřív, než mě kdokoli najde.
Nevím kolik je hodin, ale může být k půlnoci. Cítím jak se třesu a všechno mě strašně bolí. Doplazím se k džbánku s vodou a trochu se napiju.
„Severusi…“ zašeptám a rozpláču se. „Severusi…“
Ležím a chvěju se . Myslím na to, že už nikdy ho neuvidím. Nikdy neuvidím maminku, tatínka, dědečka ani mé kamarádky.
Zimnice je čím dál větší a rány od biče začínají hnisat. Cítím čím dál větší bezmoc a pak mě pohltí bezvědomí.
Najednou cítím, jak se mnou někdo třese. Nějaký smrtijed. Pak mě poleje ledovou vodou. „Umyj se děvče, jdeme do společnosti“ doslova mě vykope ven z cely a vede mě po schodech nahoru do nějakého sálu, kde stojí plno osob v černých pláštích.
Uprostřed místnosti stojí Voldemort a volá si postupně k sobě mladé osoby stojící v řadě. Každému vyhrne rukáv a hůlkou jim vpálí pod kůži znamení zla. Od Severuse vím, že je to hodně bolestivé. Když u toho někdo cukne tak za trest schytá cruciatus.
„Tak moji milí a teď mi předvedete, co umíte…“
Ten muž mě najednou odstrčí přímo doprostřed místnosti a nově zasvěcení smrtijedi na mě míří hůlkou. Každý měl předvést nějaké kouzlo. Po třetím cruciu jsem znovu omdlela. Následoval další kýbl s ledovou vodou a dalších pár kleteb. Pak mě někdo doslova po čtyřech odvlekl zpět do vězení.
Kdybych měla hůlku, nejspíš bych ji obrátila proti sobě a zašeptala Avada Kedavra… takhle jen čekám, až to milostivě udělá někdo jiný a začínám doufat, že to bude co nejdřív…
Lehám si do kouta, nohy si přitáhnu k tělu a snažím se trochu zahřát. Slyším jak drkotám zuby a cítím bušit své vlastní srdce. Bije jen pro tebe, Severusi, až do samého konce, který ale přijde brzy.

15.
Nejspíš jsem znovu upadla do bezvědomí. Když se probouzím, vidím že někdo doplnil džbánek s vodou. Měla bych se napít, ale než se nějak dobelhám až ke džbánku, mám pocit že to trvá věčnost.
Hlasitě zakašlu a cítím při tom strašnou bolest, navíc vykašlávám krev. Nemám už na nic sílu… Prosím, ať už mě zabijí…
Slyším, že sem někdo jde. Obtloustlý muž se zkaženými zuby. „Tak pojď děvče…“
Jenže já nemám sílu jít.
„Řekl jsem jdeme… Slyšíš?! Crucio!!!“
Svíjím se na studené zemi, cítím že mi každou chvíli musí puknout srdce.
Než znovu upadnu do bezvědomí, zaslechnu Voldemorta: „No tak, Mulcibere, takhle si novou hračku brzy rozbijete…“ ještě cítím, jak do mě Voldemort vší silou kopnul a pak mě opět zahalí tma.
Když se probudím, tak mám ještě větší bolesti, a to jsem si myslela že to už není možné. Nejspíš mám zlomené žebra, asi od toho kopnutí. Nějaký muž mi dává do cely kýbl, nejspíš ho mám použít jako toaletu.
„Pusťte mě, prosím…. Nikomu nic nepovím, slibuju…“ snažím se s ním komunikovat.
Vůbec na mě nereaguje, sešle na mě nějakou kletbu po které se mi na těle všude udělají další rány.
Sedám si do kouta cely a přeju si už jen smrt. Už zase sem jde ten Mulciber. Chytá mě za vlasy a táhne mě nahoru. Stojí tam celá skupina mladých, nových smrtijedů. Podle jejich rozhovoru slyším, že mají tréning. Vím, co to znamená. Tak takhle zemřu.
Nevím, jak dlouho tohle trvalo. Krom bolesti jsem nic nevnímala. Vlastně ani nevím, jak jsem se dostala zpět do cely.
Znovu slyším nějaké kroky. „Avada Kedavra“ ozve se. Konečně, už mě nebude nic bolet…
Najednou vidím Severuse. Nejspíš mé umírání provázejí halucinace.
„Severusi… jsem tak šťastná, že tě můžu ještě naposledy vidět“ říkám a propadám se do tmy.
„Tohle už nikdy neříkej“ zaslechnu ještě.

Ztěžka otevírám oči? Kde to jsem? Tak takhle to vypadá na….na druhé straně? Vidím, že jsem v nějakém starém domě. Nepoznávám to tu. Jako bych slyšela hlasy, za zdí.
„Podařilo se mi ji zachránit Albusi, ale je na tom zle. Zlámaná žebra, zápal plic, otřes mozku a po těle spoustu hnisajících ran. Ale já ji z toho dostanu. Teď už ji neztratím… Budeš za mě ale muset dočasně sehnat náhradu… Teď opravdu učit nebudu… Minimálně měsíc se mnou nepočítej“
„Jistě Severusi… ten měsíc za tebe budu klidně učit já… kdybys něco ode mě potřeboval, tak víš jak mi máš dát vědět. “
„Já i Evelyn budeme potřebovat nové hůlky. Evelyn ji sebrali smrtijedi a já se té své musím co nejdřív zbavit… abych ji zachránil, musel jsem použít neodpustitelnou… nešlo to jinak… je mi to líto Albusi… Voldemort zatím neví, že jsem to byl já, ale nejspíš ho to napadne…“
„Hůlky vám obstarám, to je maličkost… hlavně že jste oba na živu! Jo, Severusi, počítej že ji zítra přijdou navštívit její rodiče a dědeček…“
„Ano jistě… to je pochopitelné…“
„Zítra se tu s její rodinou zastavím i já a rovnou vám dodám nějaké provizorní hůlky… Zatím nashledanou“
„Nashledanou… A Albusi dávej na sebe pozor… i na Pottera a tak..“
Potom se otevřely dveře a já nikdy nezapomenu na to, jak se Severus tvářil, když zjistil že jsem vzhůru. Lehl si ke mně a přitiskl se ke mně. Se zlomenými žebry to tedy dost bolelo, ale přesto mi bylo krásně. Je to můj zachránce, můj anděl strážný.
Už nikdy nechci být ani minutu bez něho. Držím ho za ruku a nechci ho pustit. Už nikdy.

16.
Cítím se strašně slabá, ale přesto chci být vzhůru, až za mnou má rodina přijde. Přichází s nimi i Brumbál. Donesl mě i Severusovi novou hůlku. Nejraději bych ji hnet vyzkoušela, ale jsem strašně slabá.
Maminka vděčně tiskne Severusovi ruce. „Vůbec nevím, jak vám mám poděkovat pane Snape, jste takový náš anděl strážný. Dědečkovi jste pomohl a za to co jste všechno udělal pro Evelyn, za to vám budeme nadosmrti vděční… kéž by jste spolu byly už jen šťastní“
Vidím, že Severus je z toho v rozpacích. Není na tohle zvyklý. Je to až hrozné, že tolikrát už riskoval život a nikdo mu za to ani pořádně nepoděkoval. Není ale sám, kdo je tu v rozpacích. Na mém taťkovi to poznám, že z nervozity neví kam s očima, kam s rukama. Nervozně si upravil límeček u košile a přistoupil k Severusovi. „Pane Snape, já vím že jsme spolu nezačali úplně nejlíp… strašně mě mrzí, že jsem se k vám choval jako úplný povrchní pitomec…. Vím, že tohle je přesně ten případ, kdy říct pardon prostě ani zdaleka nestačí, ale přesto bych byl rád, kdybyste se alespoň časem pokusil mi odpustit. Vím, že to asi úplně nejde, ale rád bych kdybychom spolu začali znovu..“
Severus mu podá ruku se slovy: „Špatný začátek, dobrý konec.“
Musím se pousmát. Ono na tom fakt něco je. Kéž by všechno už mělo jen ten dobrý konec.
„tak si na ty šťastné konce připijeme ne!“ ozvou se současně Brumál a dědeček. Trochu si připiju taky. Ale cítím, že už mám zase teplotu. Severus mi dá nějaký lektvar a donese mě do postele. Ještě než usnu, vidím, že se mým rodičům po tváři kutálejí slzy. Pak usínám.
Když se probudím, rodiče a dědeček už odešli a Severus sedí u mě a drží mě za ruku.
„Evelyn, víš, že máš moc fajn tatínka? Moc pěkně jsme si popovídali, o lektvarech a tak“
Musím ho obejmout. „Severusi, já jsem tak šťastná!“
Vím, že nás čeká ještě dlouhá cesta. A také vím, že po ní půjdeme všichni společně. Severus a já, moje rodina a v neposlední řadě Brumbál a jeho věrní.
Věřím, že se šťastného konce dočkáme.