JOJO

V moři všech moří žila velryba.
To by samo o sobě nebylo moc zajímavé, JENŽE!
Ta velryba měla nohy.
Čtyři.
Nohy.
A navíc byla obrovská.
Nadýchnout se nad hladinu vynořovala jednou za čas.
Za delší čas.
Za mnohem delší čas.
Zkrátka za hodně dlouhou dobu.
Měsíc.
Tak dlouho to bylo.
No a ta velryba, mimochodem – jmenovala se Ňochta (dost často totiž přitakávala slůvky ňoch ňoch) – bydlela v jeskyni na ostrově JOJO.
Kromě Ňochty tam bydleli různí…no-živočichové. A s nimi moje maličkost. Jsem tu pro ty, kdo mne potřebují. A já potřebuji je. Prostě potřebujeme se navzájem.
Velryba Ňochta tuze ráda prozkoumávala dno moří. Lidé tam totiž házeli a potápěli různé předměty, kterých se chtěli zbavit. Jedním z nich byl starý šicí stroj. Jakmile ho Ňochta zahlédla mezi chomáči chaluh okamžitě si ho zamilovala. Postavila ho ve své jeskyni na ostrově, a šila ze všeho, co jí přišlo pod nohy.
Klapání stroje děsně vadilo netopýrovi Pelešníkovi. On se hrozně rád pelešil v pelechu, ale ne tak, jak si myslíte. Prostě lenošení bylo na jeho denním pořádku. Nespal zavěšen za nohy, jako ostatní netopýři, ale spal výhradně na břiše v pelechu z peří kachny Šuldy. Šulda nosila boty různých velikostí, podle toho, jaké příliv donesl. Občas šmajdala, ale to jí nevadilo. Její peří vonělo po vanilce. Proč? No tak to fakt nevím.
Seděla jsem na břehu moře a pozorovala mraky na nebi, když vtom mi někdo poklepal na rameno.
Ohlédnu se, a on tam bobr Tyvaldi. Pokud se vám to jméno nezdá, v klídku… miloval totiž Vivaldiho, ale chtěl, abychom mu všichni tykali.
„Něco se děje?“ zeptala jsem se Tyvaldiho.
„No. Kapánek. Si představ: