Syn Světla: Korona Temnoty - Prolog

Anotace: Aanisarr, sužovaný děsivými sny, musí čelit temné bytosti známé jako Černá hvězda. S přáteli se vydává na nebezpečnou cestu, aby rozhodl o osudu světa. Temná fantasy plná magie, boje a tajemství.

Byla černá noc a teplý vánek pohyboval závěsem vedle otevřeného okna, když Aanisarr usnul a snil velmi nepříjemný sen. 

Vešel do dveří, které neměly určitý tvar, spíše se neustále vlnily do nemožných prazvláštních tvarů, popírajících logiku. Ocitl se na místě, kde vládla černočerná temnota, která by se nenacházela ani v té nejtemnější jeskyni v hlubinách podzemí. Z dálky viděl nepravidelný rudý kruh, jehož nepravidelnost způsobovalo vlnění jeho okrajů, podobné mihotání plamene. Přestože byl daleko on něj, nebo to tak alespoň působilo, cítil mocný a spalující žár. Uprostřed kruhu byla temnota, ještě větší než v jaké se nacházel Aanisarr. Kráčel k ní pln bázně a jeho kroky se rozléhaly obrovským prostorem a vracely se zpět k němu jako dunění válečných bubnů. 

„Haló. Je tu někdo?” zakřičel s plných plic.

Aanisarr stále ještě kruh moc dobře neviděl a netušil, zda je kruh vzdálený, nebo jen tak malý, ale žár z něho vycházel velmi zřetelně. Čím blíž k němu byl, tím se napětí v jeho duši stupňovalo, až téměř nemohl dýchat. Kráčel blíže k žhnoucímu kruhu, zář byla stále intenzivnější. Zdálo se, že ho naprosto obklopila a pronikla mu až do morku kostí. Zrovna když zář zesílila tak, že by to už nemělo být možné, pocítil bolest, která přišla tak náhle, až ho zaskočila. Kůže ho nesnesitelně pálila a naskakovaly na ní boláky. Začal křičet, nedalo se to vydržet. Chtěl plakat, ale slzy se odpařily dříve, než mu mohli stéct na tvář.

Pozornost kruhu se upřela k němu, jako by se probudil z hlubokého spánku. Zaznamenaly ho slepé oči, které staletí hleděly do temnoty a hluché uši, jež dlouhou dobu neslyšely nic jiného, než vlastní myšlenky. Kruh už ho nyní nespaloval pouze žárem, ale i tíživým pohledem. Rudý žhnoucí kruh už byl přímo před ním. Byl mnohem větší, než na počátku. V tom si Aanisarr něco uvědomil, kruh mu byl povědomý, jen nemohl přijít na to, odkud. Záblesk v jeho mysli mu osvětlil vzpomínku. Vybavil si, jak hvězdohledem za jasných nocí z chrámové observatoře hleděl na oblohu. 

„Černá hvězda,” zašeptal strachy bez sebe. Jeho suché popraskané rty zaškrábaly o sebe.

Snažil se utéct, ale čím více ustupoval vzad, tím více se přibližoval ke kruhu. Nedávalo to smysl. Nic tu nedávalo smysl. Jakoby ho něco stahovalo do středu temnoty uvnitř Černé hvězdy. Aanisarrovi připadalo, jakoby se procházel po povrchu slunce. Začal hořet. Bolest, kterou cítil, narůstala na takové intenzitě, že si Aanisarr přál umřít. Chtěl, aby to už skončilo. Pocítil, že s rudým okem splynul, a v tom okamžiku rudá záře ještě zesílila a teplota stoupala ještě výš. Jeho popraskaná a zčernala kůže se odlupovala a odpadávala kamsi do dáli.

„Nech mě být!" křičel. Plíce, kterým se nedostával vzduch, praskaly pod náporem jeho hlasu. Ten se rozléhal nekonečným prostorem, zněl spíše jako skřehotání, pokřivené nadpozemskou agónií. Aanisarr cítil nejen bolest, ale i ohromnou tíži, jako kdyby stín uprostřed temného oka vážil víc, než celá existence, cítil ji na svých bedrech, jak ho stlačuje a drtí. Bořil se do temnoty. Ztrácel se v ní. Nemohl dýchat, jak ho okolí mačkalo. Topil se a temnota mu vnikala do úst a nosu. Zalykal se jí. Chutnala po smrti, strachu a bolesti. Tak ohromné, že si myslel, že brzy zešílí. Nakonec rudá záře vstupila i do mysli Aanisarra, zrovna když ho temnota plně obklopila.

Slyšel slova, kterým nerozuměl, přesahující jeho chápání. Slova Aanisarrovi zněla v hlavě, jako dunění bubnů, tak ohlušující, že mu zaplňovala a zatemňovala mysl a svou silou ji trhala na kusy, které následně drtila na prach.

Najednou, jakoby ho zasáhl blesk, rozuměl úplně všemu. Slova se mu vyjevila v mysli. „Jsem Kyalan, Černá hvězda, Oko hrůzy a Zvěstovatel teroru. Se mnou přichází konec tohoto světa a ty, Aanisarre, mi pomůžeš můj plán uskutečnit.”

„Né!" zakřičel Aanisarr, seč mu síly stačily. V tom se v něm něco probudilo, to něco v něm dřímalo už dávno. Pocítil, jak zář ustupuje, a nahradilo ji příjemné teplo v hrudi, vycházející z jeho srdce. Nedávalo mu to smysl, ale to teplo chladilo a uzdravovalo jeho tělo. Vnímal jen teplo uvnitř hrudi a světlo pronikající mu přes kůži. Vynořil se z temnoty, vykašlal ze sebe její zbytky a konečně se svobodně nadechl. Rudý kruh opustil jeho mysl, jako opouští horečka nemocné tělo. Světlo z něj sálalo, bylo tak silné, oslňující a životodárné. Musel zavřít oči, ale přesto viděl. Po bolesti už nebylo ani památky, jakoby žádná bolest nikdy neexistovala a ztratila se v zapomnění světa.

Slova v jeho mysli stále zněla, ale změnila se v bolestné, zoufalé kvílení. Temnota se pomalu rozplývala a on pociťoval úlevu. Náhle nevážil vůbec nic, vznášel se v prostoru a zářil jasným bílým světlem. Černá Hvězda prchala a křičela nadpozemským, až démonickým tónem na hranici slyšitelnosti. Náhle byl pryč i její temně rudý svit.

Aanisarr se probudil a dýchal velmi zrychleně. Byl promočený potem, a slzy mu stékaly po tváři v tenkých pramíncích. Tenká přikrývka se lepila na jeho tělo. Pocítil strach, který postupně polevoval a srdce mu začalo bít pomaleji. Byl to jen sen. Zítra to povím Magnymu, pomyslel si a vyčerpáním znovu usnul.

Ve stejném okamžiku, kdy se probudil, procitly další tři osoby.

***

Myang Sone procitl ze sna. Zdálo se mu, že spatřil velmi intenzivní světlo, kdesi v dáli. Musel ho vidět ve snu, jelikož venku byla ještě černá noc. Jen měsíc Myar bledě svítil a vystavoval svou kulatou tvář. S bušícím srdcem vstal z pohodlné postele s nebesy. Došel se napít vody a opláchl si obličej. 

Oblékl se do svého obřadního roucha a kolem hlavy upnul koženou čelenku, jež krotila jeho dlouhé hnědé, leč již místy prošedivělé vlasy. Zlatem vyšívaná róba zakrývala jeho tělo až ke kotníkům. Obul si vysoké kožené boty. Na malíček si automaticky nasadil leštěný kostěný prsten, do něhož byly po obvodu vsazeny modré a rudé drahokamy. Předměty z božských kostí umocňovaly jeho moc, cítil se naplněn energií. Po zádech mu přeběhl mráz, proto se více zabalil do svého roucha.

Spěchal ze svého honosného pokoje, umístěného na vrcholku věže arciakrana, po dlouhých točitých schodech dolů a pokračoval dále širokou chodbou. Po obou stranách chodby plápolaly zdobené svícny. Po několika krocích se chodba stáčela mírně doleva. Na konci byly vidět dveře, k nimž Myang přistoupil. Vzal klepadlo a třikrát s ním udeřil do dřevěné desky dveří. Myang chvíli naslouchal, poté postup opakoval, když se nic nestalo, vešel do komnaty, která zela prázdnotou. Myang Sone zakroutil hlavou.

„Je jen jediné místo, kde teď může být.” řekl si pro sebe a odešel. Zavřel v tichosti dveře a vracel se chodbou ke schodišti do své komnaty. Asi v polovině chodby byly dveře, do nichž ústilo další točité schodiště, jen širší. Vydal se vzhůru. Zdálo se, že schodiště je nekonečné, i když věděl, že tomu tak nebylo. Po chvíli spatřil bledé světlo, vycházející ze škvíry pod dveřmi na konci schodů. 

Vešel do kulaté místnosti na vrcholku astronomické věže. Měla otevřenou střechu. U zubatého okraje do hvězdohledu nahlížel středně vysoký muž. Aniž by od přístroje odtrhl své oko, muž prohlásil: „Nemůžeš spát, příteli?" Jakmile to dořekl, sklopil hvězdohled a upřel zrak ke svému příteli.

„Že to říkáš zrovna ty, Cyale,” usmál se Myang upřímně, „ale přesně proto tu jsem. Zdál se mi sen, byl velmi nezřetelný, ale myslím, že jsem v něm viděl světlo. Mám pocit že to byl on.” Slovo "on" řekl s důrazem a pohlédl z výšky na menší věž pod sebou. Byla to věž arciarkana, v níž měl svou ložnici a pracovnu.

Cyal se napřímil, trochu si promnul zrzavý knír a poté si pohladil krátký vous na bradě stejné barvy. „Myslíš Syna Světla?" řekl udiveně.

Myang horlivě přikyvoval. „Kde se nacházel, to jsem nepostřehl. Jak jsem říkal, nebylo to příliš zřetelné. Něco mi bránilo ho spatřit,” řekl nadšeně a pokračoval, „proto jsem se hned vypravil za tebou. Necítil jsi něco?"

Hvězdář si opět promnul knír a zamyšleně řekl: „Cítil jsem slabý záchvěv Atheru, avšak nepřikládal jsem tomu velký význam. Dnes je Myar v úplňku a to občas vyvolává chvění Atheru. Ba ani hvězdy nic konkrétního nenaznačují. Planety Markyauure a Sawkyaar jsou v konjunkci, což značí blahobyt, ale Aaingar je na obloze také výrazný. Sám víš, jak jsou tyto jevy těžko interpretovatelné. Jsi si jistý, že jsi viděl opravdu Syna Světla?"

„Jsem si jistý, že to byl on, jako že jsou dvě slunce na obloze. Musíme to prověřit. Svoláš ráno radu? Nemůžeme to nechat jen tak být. Víš přece, co to znamená a jak důležité to je?" vychrlil ze sebe Myang.

„Uvědomuji si velmi dobře, co to znamená, příteli. Četl jsem ta proroctví, tak jako ostatně každý zde. Rozhodně to neberu na lehkou váhu. Je-li to pravda a Syn Světla je konečně tu, znamená to mnoho. Udělám vše, co bude v mých silách, abych lokalizoval původ toho záchvěvu. Ráno svolám bratry. Sejdeme se v síni Htarara.” prohlásil Cyal klidně i když s jistým důrazem. Myang odešel z observatoře zpět do své komnaty spát. Cyal se opět zahleděl na noční oblohu a viděl, jak se nad horizontem zlověstně mračila Černá hvězda. Zamračil se na ni naoplátku a přiložil své oko k hvězdohledu.

Ráno, když se Myang probudil, oblékl si opět obřadní roucho a vzal si svou hůl. Bratři by touto dobou měli být svoláváni, pomyslel si. Pohlédl do zrcadla na stěně a chvíli se prohlížel. Urovnal si krátké vousy, které měl už téměř šedé. Pokrčil rameny a projel si prsty husté, huňaté obočí, stejně barvy jako jeho vlasy. Otočil se a spěchal do síně Htarara. Bytosti, jenž zemřela, aby mohl vzniknout vesmír. Bez jeho oběti by nebyla existence. V místnosti byl ohromný stůl, osázený mnoha židlemi. Místnost měla jedenáct stěn, kde byl na každé z nich vyobrazen jeden z Aar Aalain. Nejsvětější Jedenáctka. Jedenáct nejmocnějších Aalain, jejichž jména byla známá. Aalain byly bytosti světla, jež měly chránit vesmír před Temnými. Což se jim podařilo, ale předpokládá se, že všichni při tomto poslání zemřeli. 

Ústřední postavou maleb byl Aalain Saalsaung, nejmocnější Aalain. Po jeho levici byla zobrazena jeho družka Ahkyit. Na Saalsaungovi spočinul Myang svým zrakem o něco déle. Posadil se na své zdobené křeslo arciarkana. V nervózním tichu zaznělo zaklepání hole, jež byla osazena lebkou, která údajně patřila samotnému Aalain Saalsaungovi, nejvyššímu z mocných Aalain. Hůl nedřímal nikdo jiný než Nejvyšší Arkan Myang Sone. Ještě třikrát zaklepal holí o podlahu. Po posledním zaklepání už bylo v sále ticho.

„Je to tady, pánové. Chvíle, na kterou jsme všichni čekali. Ve snu jsem spatřil Syna Světla".

***

V temném pokoji neklidně spal Shathcar, nejvyšší kněz Kainsarova řádu temnoty. Kainsar byl Temný, který zabil v podstatě všechny Aalain v dlouhé válce, na jejímž konci byl poražen a zabit Sattim, druhým nejmocnějším Aalain, bratrem Aalain Saalsaunga.

„Probuď se.” uslyšel ve snu známý hlas.

Nejvyšší kněz se probudil. Hrozivý úsměv se mu usadil na vrásčité tváři a žluté zuby mu jedovatě zablýskly ve světle svíček. Prohrábl si černé, řídké vlasy. V klidu se oblékl do svého černého roucha a kápi přehodil přes hlavu. Skryl tak svůj děsivý a odpudivý vzhled.

„Scrote!" zavolal svého otroka, který se vzápětí vynořil ze dveří.

„Čeho si žádá Nejvyšší?" podlézavým tónem zaskuhral shrbený otrok.

„Nechej okamžitě svolat lóži. Ale nejdřív nalej pánovi víno!" vyštěkl na něj Shathcar.

Otrok poslechl. Rychle spěchal pro stříbrný pohár. Podal jej plný vína svému pánu a utíkal za akolytou, aby všechny svolal. Shathcar s chutí polykal víno a těšil se, až jeho následovníci uslyší jeho slova. Vyšel ze dveří, když si vzpomněl na malou ozdobně vyřezávanou krabičku, kterou měl na stole, a otevřel ji. Nabral mezi prsty bílý prášek, který přiložil k nosu a dychtivě jej vdechl. Zlehka potřásl hlavou. Bílý prášek byl z drcených kostí Aalain a tento způsob jeho požití výrazně posiloval moc athericky nadaných bytostí využívat Ather. Použití kostí Aalain pro nearkany bylo velmi nebezpečné, mohlo způsobit mutaci či dokonce smrt. Jedno horší než druhé. On ho však užíval z jiného důvodu. Naplnilo ho chvění a pohlédl na vrásčité ruce, jenž se pomalu vyhlazovaly. Položil si ruku na hruď, nahmatal tvrdý předmět a jemně ho stiskl. Usmál se a odešel do temné, jeskyni podobné místnosti. Všichni členové nejvyšší lóže vyčkávali na jeho příchod. Nastalo ticho, doprovázené mihotáním stínů, vrhaných loučemi za jejich zády. Usedl na kostěný trůn a položil ruce na dvě lebky, jež tvořily područky. Trůn byl mohutný a skládal se z desítek koster. Původně byl potažen kůží, jako připomínka události, kdy Kainsar stáhl kůži z Aalain Pyatsarra, ze které si vyrobil plášť. Naproti trůnu byla malba, zobrazující Kainsara a Hanebného. Hanebný byl dvanáctý Aalain, jenž ostatní zradil. Nad jejich hlavami byl rudý kruh, symbolizující Kyalana, Zvěstovatele teroru. Nervozita by se dala krájet. Všichni neklidně kmitali očima, vyčkávali na jeho slova. Shathcar ještě letmo pohlédl na podobiznu Hanebného a neznatelně se zamračil, poté se znovu usmál.

„Dejte si něco k pití, přátelé, jelikož máme co oslavovat.” prohlásil Nejvyšší kněz slavnostně s děsivým úsměvem ve své ohavné vrásčité tváři. Pozoroval okolí a záměrně prodlužoval napětí. „Přišla naše chvíle. Konečně můžeme povstat ze stínu. Našel jsem Syna Světla!" jeho hlas hřímal v sále. Úsměv se mu ještě rozšířil, když pokračoval v proslovu: „Konečně, po mnohaletém pátrání máme klíč k nalezení Kainsarovy koruny.” Ticho prolomil jásot, jenž naplnil celou místnost. „Konečně naplníme proroctví a vypustíme na svět zhoubu jménem Kyalan, Černou hvězdu, Oko hrůzy a Zvěstovatele teroru, jenž zničí tento svět. Dokončí tak to, co začal mocný Kainsar a odvede nás do nového světa, kde budeme vládnout.”

Místností se rozeznělo sborové: "Kyalan, Kyalan!"

***

Ve stanu z kůží, vyhřátém dohořívajícím ohněm, jehož dým unikal průduchy ven, spal neklidným spánkem šaman a vůdce kmene Tawaut jménem Taran. Náhle se probudil, poté, co se mu zdálo o světle a temnotě. Jeho žena se převalila na bok, čímž se odhalilo jedno z jejích ňader. Taran na ni chvíli hleděl, pak ji přikryl a pohladil po ohnivě rudých vlasech. 

Oblékl se do kožešin, čímž zakryl své hubené svalnaté tělo a vyšel ze stanu, který pečlivě zavřel, aby neuniklo teplo. Studený vítr si pohrával s jeho vousy spletenými do dvou copů, chladil ho na holé lebce. Venku bylo několik dalších stanů, a velké ohniště, u nějž seděla hlídka. Pohlédl na oblohu; zde na severu byly hvězdy velmi zřetelné. Hledal znamení, která by mu mohla vysvětlit jeho sen. Na obzoru žhnula Černá hvězda. Taran tomu nepřikládal velkou váhu, ale všiml si, že zářila více, než bylo obvyklé.

Najednou spatřil podivnou konstelaci planet Markyauure, Sawkyaar, Aaingar a Hcaytaan. Markyauure a Sawkyaar byly v konjunkci, což by bylo dobré znamení. Markyauure značí blahobyt a Sawkyaar je spojován s láskou a plodností. Aaingar ovlivňuje mír a válku. Planeta Hcaytaan byla zvěstovatelem smrti a v kombinaci s Aaingarem pak zvěstovatel katastrofy.

Taran se zamyslel, co to tedy vlastně znamenalo. Velmi rozporuplné nebeské znamení může vysvětlovat planeta Yuur, která je spojována se zimou. Svým bystrým okem dokázal na obloze zahlédnout mnohá nebeská tělesa. Chvíli pátral, až nalezl lehce nazelenalou tečku na severu oblohy. Divil se, že mu to trvalo tak dlouho, jelikož byla dobře vidět.

Všiml si, že ho znepokojeně sledovala hlídka u ohně. Nebylo obvyklé, že by kdokoliv, mimo hlídku, dobrovolně v tuto noční hodinu trávil čas mimo teplo svého stanu.

„Děje se něco, Tarane?" zeptal se mohutný válečník jménem Zughar. 

„Vzbuďte Naugra," přikázal mu Taran nekompromisně. „Myslím, že se něco blíží.”