Kronika ohně a popela

Oheň tiše praskal v mohutném krbu, jeho jiskry se rozletovaly po místnosti jako duše dávno zapomenutých příběhu. Plameny vrhaly mihotavé stíny na stěny zdobené obrazy a tapiseriemi – tváře dávných králů a královen sledovaly místnost mrtvýma očima, jejich pohledy plné vznešenosti i stínu minulosti a překrásné zahrady jenž kdysi lemovali venčí paláců a hradů. 

Byl to královský pokoj. Velký, honosný, ale přesto chladný. 

Uprostřed místnosti, v překrásném a těžkém vyřezávaném křesle, seděla žena. Byla stará, a přesto v ní bylo cosi věčného, něco, co nepodléhalo času. Jako by na jejích ramenou spočívaly celé věky dávného světa.  Na klíně měla ručně šitou přikrývku, drobné, vrásčité prsty ji lehce svíraly. Její dlouhé, bílé vlasy, splývající jako závoj byly pečlivě spletené do copu. Fialové oči zářily v potemnělé místnosti jako hvězdy v noci, hluboké, nečitelné, nesoucí příběhy, které nikdo nechtěl slyšet. Její olivová kůže se matně leskla ve světle plamenů, jako kdyby na ni stále ulpíval stín zapomenutých dnů.

Kolem ní seděly děti, jejich oči upřené na starou ženu, dychtivé, plné očekávání. Jako by v ní viděly nějaký klíč k minulosti, jako by jen ona mohla vyprávět o světě, jaký už neexistuje.

„Babičko Lywen, prosím, řekni nám něco o Larianovi. Však víš… o tom císaři…“ Dívčin hlas byl jemný, ale plný nadšení.

 „Jak jen se to království jmenovalo…? Ano, Edheren!“

Byla to elfka, sotva desetiletá, oblečená v nádherných šatech, v jejichž tkanině se leskla světla ohně jako vzdálené hvězdy. Na hlavě jí odpočívala drobná korunka, jednoduchá, ale důstojná—symbol jejího urozeného původu.

Ostatní děti tiše přikývly, jejich pohledy se upíraly na starou ženu. Čekaly.

Lywen se pousmála, ale v tom úsměvu bylo něco víc než jen něha staré babičky. Něco skrytého. Smutek propletený s hrdostí. Jakoby v jediném úsměvu nesla tíhu celých staletí, vzpomínky na časy, které už nikdo jiný nepamatoval.

Její rty se lehce zachvěly, jakoby chtěla něco říct… ale pak jen zavřela oči a tiše se nadechla.

Tiše potom pohlédla na děti, její pohled byl měkký, ale v očích se jí jiskřilo cosi hlubšího.

„Dobře, děti… Povím vám o časech, kdy svět byl jiný… a o Larianovi. Ale musíte mi slíbit, že až skončím, půjdete spát. Vaši otcové by nebyli rádi, že jste vzhůru tak dlouho.“

Děti přikývly. V jejich tvářích se mísilo očekávání s nepatrným stínem obav. Jako by věděly, že ten příběh nebude jen o slávě a radosti. Že v sobě ponese něco, co není lehké slyšet. A přesto ho chtěly slyšet. Chtěly vědět, co se stalo v minulosti. Chtěly pochopit, proč o ní tolik lidí mlčí.

Lywen se lehce nadechla a začala vyprávět. Její hlas byl klidný, plynul pomalu jako voda staré řeky.

„Kdysi byl svět jiný. Nedotčený chaosem a temnotou. Stvůry, které se dnes plíží mezi stíny, byly tehdy jen šeptanou legendou. Lidé putovali krajinou bez obav, že by je mohlo potkat něco zlého. Lesy nebyly útočištěm přízraků a démonů, ale místem, kde se třpytily křišťálové řeky a ptáci zpívali o ránech, jež nikdy neskončí. Lidé byli šťastní, slavili, uctívali Bohyni Neinar a její požehnání se rozlévalo po celém světě. Města překypovala životem—trhy, obchodníci, poutníci… každý kout dýchal hojností a mírem.“

Její hlas se na okamžik odmlčel a pohled se stočil do plamenů v krbu.

„A Osthelion nebyl výjimkou.“

Když to vyslovila, v jejím hlase zazněla zvláštní ozvěna. Jako by to jméno neslo váhu tisíců duší.

„Osthelion… nejhonosnější ze všech měst Starého světa. Srdce Edherenské říše, perla, na kterou se lidé dívali s úžasem. Jeho hradby, zářivě bílé jako padlý sníh, se tyčily k nebi jako věže pradávných bohů. Před branami se rozprostírala úrodná pole, bohatá na zlato obilí, kde vesnice kvetly v míru. Hlad a bída? To byly slova, která tam nikdo neznal. Lidé žili beze strachu, v hojnosti, pod ochranou své říše.“

Pohlédla na děti, na jejich napjaté tváře. A pak pronesla jméno, které znali, ale nikdy ho neslyšeli takto vyřčené.

„A v čele toho všeho stál Larian.“

Oheň v krbu zapraskal, jako by se i on zaposlouchal.

„Císař Larian Fevran, velekněz Slunce a Měsíce. Následovník Bohyně Neinar, nositel jejího světla. Rod Fevranů od nepaměti sloužil té, která lidem dává život, a on nebyl výjimkou. Pod jeho vládou Edheren vzkvétal, jeho sláva se nesla až za hranice známého světa…“

Zarazila se. Její hlas byl stále klidný, ale v jeho hloubce se něco změnilo. Něco, co děti postřehly, ale nerozuměly tomu.

Protože příběhy nikdy nejsou jen o slávě. A žádné město, žádná říše, žádný císař není bez stínů.

„Císař byl lidmi milován. Obdivován pro svou udatnost, upřímnost, ale především pro svou dobrotu.“

Lywenina slova plynula měkce, ale nesla v sobě cosi těžkého, neviditelného.

„Rod Fevranů byl jiný, než se mohlo na první pohled zdát. Ano, jejich říše byla vybudována na krvi a železe. Jako každá velká říše, která povstala z popela válek a odvážných mužů toužících po moci a slávě. Ale jedno se nikdy nezměnilo—nikdy neodvrátili zrak od svých poddaných. Edheren vládl pevnou rukou, ale jeho lid netrpěl.“

Děti ji poslouchaly tiše, jejich oči se leskly ve světle plamenů.

„Larian se oženil s princeznou z království Meduzel. Země, která s Edherenem udržovala úzké vztahy po celé generace. Bylo to spojení dvou mocných rodů, aliance zpečetěná nejen smlouvami, ale i krví.“

Lywen se lehce pousmála, jako by ve vzpomínkách zahlédla dávno ztracený obraz.

„Když přišel den jejího příjezdu, císař nařídil, aby bylo hlavní město vyzdobeno slavnostními barvami. Ulice se zahalily do hedvábí vlajek, insignií obou národů, zlaté a modré se mísily s červenou a bílou. Byla to podívaná, jakou Osthelion dlouho neviděl. Lidé se shromažďovali na náměstích, zvědaví na princeznu, která se měla stát jejich císařovnou.“

V místnosti zavládlo ticho. Děti si ji upřeně prohlížely, napjaté, dychtivé. Lywen se mírně nadechla a pokračovala.

„Když se blížila hodina jejího příjezdu, městem se rozezněly zvony. Hluboké, nádherné zvony Osthelionu. Ale tentokrát neohlašovaly válku. Nebyly to zvony varování, nebyly to zvony umírajících. Byly to zvony oslav. Zvony, které oznamovaly příchod někoho vznešeného, někoho, jehož jméno bude jednou vepsáno do dějin světa…“

 

Lywen zmlkla, její pohled byl vzdálený. Děti téměř nedýchaly. Něco v jejím hlase jim napovídalo, že příběh, který poslouchají, není jen příběhem, ale vypráví něco co v minulosti formovalo to co vidí dnes. 

 

Lywen se na okamžik odmlčela, jako by se její myšlenky zatoulaly do dávno ztracených časů. Plameny v krbu se mírně zachvěly a vrhly na její tvář stíny, jež se zdály téměř přízračné. Pak znovu promluvila.

 

„Překrásné brány Osthelionu se otevřely a do města vstoupily kočáry. Zdobené zlatem, bílou a zelení, zářily ve světle zapadajícího slunce. Byla to podívaná, jakou svět neviděl. Lidé jásali, mávali prapory a hedvábnými látkami, vítali vznešené hosty se smíchem a nadšením. Vzduchem se nesly zvuky fanfár a zvony stále zněly, jako by samy oslavovaly tento okamžik.“

 

„Královskou družinu doprovázeli vojáci z Meduzelu—urození a hrdí, sedící vysoko na svých koních. Jejich brnění bylo stříbrné, odráželo světlo a třpytilo se jako vodní hladina pod svitem měsíce. Nesli vlajky, na nichž se skvěla labuť na modrém poli, nad ní devět hvězd. A jejich přilby… jejich přilby byly jako křídla labutí, rozprostřená v letu. Vypadali jako strážci dávných bohů.“

 

Děti ani nedutaly, pohlcené představou nádherného průvodu, který se kdysi dávno odehrál na těch samých ulicích, po nichž nyní běhaly bosými nohama.

 

„Císař stál před svým palácem. Obklopen generály, radou a nejdůležitějšími muži říše, ale v té chvíli jeho mysl patřila jen jednomu okamžiku. Když se zastavil hlavní kočár, napětí v davu se dalo krájet. A pak… vystoupila ona.“

 

Lywen se pousmála. Nebyl to jen úsměv, byl to stín vzpomínky, krásné, ale vzdálené.

 

„Byla překrásná.“

 

„Elfka, s vlasy stříbrnými jako padlý sníh, lesknoucími se v záři slunce. Na hlavě jí spočívala koruna, jemná jako čelenka, vykládaná drahokamy, které odrážely každý paprsek světla. Její oči byly fialové jako hluboké drahokamy Meduzelu. A její šaty—stříbrné, lemované drahokamy a hedvábím, jakoby utkány z hvězdného prachu. Byla to princezna Vesna.“

 

„Za ní vystoupil její otec, král Erla, a jeho žena Ellien. Král se sklonil a vzal svou dceru za ruku, vedl ji pomalu k císaři, po schodech, které vedly k jeho trůnu. Larian se smál, ale v jeho očích se odrážela nejen radost, ale i nervozita. A když se jejich pohledy setkaly, bylo to, jako by se celý svět na okamžik zastavil. Byla to láska, která měla trvat navěky.“

 

Lywenin hlas se ztišil, zněl téměř něžně.

 

„Po několika letech měli dvě děti—Eldara a Margaret. A říše vzkvétala. Osthelion byl zářivější než kdy dřív. Císař byl šťastný. Lidé byli šťastní.“

 

Ale pak se její tón změnil. Mírný třas v jejím hlase napověděl dětem víc, než jakákoli slova.

 

„Avšak…“

 

Děti strnuly.

 

„Jednoho dne začala válka…“

 

Lywenina slova se změnila. Už to nebyl příběh o lásce a nádheře. Už to nebyla oslava dávných dnů.

 

„Zlé národy ze severních a západních zemí, barbaři uctívající temné bohy, se spojili a udeřili. Jejich hněv byl jako bouře, jejich zuřivost neznala mezí. Hořela knížectví, padala království. Byly to časy krve, popela a stínů.“

 

Děti seděly nehybně. Už se netěšily jako předtím. Teď jen čekaly, jaký osud postihl svět, který nikdy nepoznaly.

 

„Nebyla to obyčejná válka. Byla to předzvěst něčeho temnějšího. Protože mezi nimi… pochodovali démoni.“

 

Hluboké ticho. Oheň v krbu praskl. Lywen zavřela oči, jako by znovu viděla to, co nikdo jiný nemohl spatřit.

 

„Svět takové démony ještě nikdy neviděl. Nebyli to rohatí ďáblové z povídaček, nebyli to duchové temnoty, o kterých šeptaly staré babky u ohňů. Byli to… vojáci stvoření k jedinému účelu. Zkáze.“

 

Nadechla se a pokračovala.

 

„Jejich brnění bylo černější než nejtemnější noc. Matné, bez jediného odlesku, jako kdyby pohlcovalo světlo samo. Bylo pokryté runami, které žhnuly slabým, rudým žárem, jako žhavé uhlíky ve vyhasínajícím ohništi. Jejich tváře byly skryté pod helmami, ale tam, kde by měly být oči, hořely temné plameny. Ne rudé, ne oranžové. Plameny, které pohlcovaly svět kolem sebe, zanechávající jen prázdnotu.“

 

Děti polkly. Jedno z nich, chlapec s blonďatými vlasy, sevřel pěst na své tunice.

 

„Byli mezi nimi i jiní.“

 

„Byly tam bestie z lesů. Tvorové, kteří kdysi lovili jen v hlubinách prastarých hvozdů, daleko od lidí. Ale teď… teď kráčeli po boku démonů, vyjí k temnému nebi. Obrovští vlci s černým, hrubým kožichem a tlamami plnými zubů ostrých jako dýky. Jejich oči byly žluté a bez výrazu, ale jejich kroky otřásaly zemí.“

 

„Byli tam obří rohatí ještěři, s těly pokrytými kostěnými výčnělky, jejich kůže tvrdá jako kámen, jejich ohony dlouhé a ostnaté jako biče. Byli tam stvůry s několika pažemi, nesoucí černé čepele, těžké sekery, které mohly přetnout muže ve zbroji jediným úderem.“

 

„A za nimi pochodovala armáda. Armáda, která nesla potrhané, černé prapory. Byly pocákané rudou krví. A vítr, který je nesl, jako by zpíval písně smrti.“

 

Lywen otevřela oči a podívala se na děti.

 

„Prohnali se západem jako bouře.“

 

Lywenina slova zněla jako ozvěna dávné hrůzy.

 

„Ničili. Zabíjeli. Spalovali města na popel, pole měnili v černé pustiny. Tam, kde prošli, zůstávala jen smrt a prázdnota.“

 

„Nakonec se dostali až k branám Meduzelu. A tam… tam se odehrála bitva, jakou svět neviděl.“

 

Děti poslouchaly v tichém napětí.

 

„Král Meduzelu, Erel, už několik týdnů předtím prosil Edheren o pomoc. Věděl, že temnota se blíží. Věděl, že nakonec udeří i na jeho lid. A Edheren odpověděl. Vyslal Legie Slunce – udatné muže, vysoké a silné, elitu říše. Pochodovali v plátových brněních zářících jako svítání, se sluncem vyrytým uprostřed hrudi. Jejich meče byly mohutné, kopí dlouhá a pevná, jejich přilby nesly zlaté hřebeny, jako by nosili samotné paprsky božstva, kterému sloužili.“

 

Děti viděly v mysli zástupy těch bojovníků, jak kráčí s odhodláním, jak jejich kroky duní jako hrom.

 

„A když se armády střetly… země se třásla.“

 

„Meduzel bojoval po boku Edherenu. Společně stáli proti temnotě. A nakonec… zvítězili.“

 

Bylo to vítězství? Možná. Ale v Lywenině hlase bylo cosi… neklidného.

 

„Ale vítězství přišlo s krutou cenou. Padly tisíce. Krvavá pole Meduzelu zůstala pokryta mrtvými, a i když slunce znovu vyšlo, nikdo z přeživších neoslavoval. Jen stáli mezi troskami, zlomení, mlčenliví.“

 

„A tehdy… se objevila ona.“

 

Děti se trochu naklonily dopředu.

 

„Přišla sama. Jako stín v záři plamenů. Napůl žena, napůl pavouk. Její tělo bylo pokryté tmavým chitinovým brněním, osm dlouhých nohou se klouzalo po rozbité zemi. Její lidská polovina byla krásná, ale děsivá – bledá tvář bez emocí, oči černé jako propast. Vlasy dlouhé, splývající jako pavučiny. A když promluvila… její hlas byl jako šeptající vítr nad hroby.“

 

Lywen se odmlčela. Pak znovu promluvila, ale tentokrát jiným tónem. Ledovým, bezbarvým, prázdným.

 

„Pošetilci, jak dlouho dokážete vzdorovat chaosu než vás pohltí?"

 

Místnost potemněla. Jako by i oheň v krbu na chvíli pohasl.

 

Děti poslouchaly v tichém napětí.

 

„Stála mezi troskami, mezi těly mrtvých a plameny dohasínajícími na zčernalé zemi. Hleděla na ně. Nikdo nevěděl, co to znamená. Nebylo v ní žádné vítězství, žádná radost, žádná zloba. Jen chladná nevyhnutelnost. A pak… prostě odešla. Beze slova, beze stopy.“

 

„A po necelém roce,  padl Meduzel. Padl celý západ.“

 

Děti se zachvěly. Oheň v krbu praskl.

 

„Při bitvě o Meduzel Chaos vypustil své nejtemnější následovníky. Nejen démony a obry… ale horší věci. Přízraky, co šeptaly ze tmy, stvoření, jejichž jména se neodvažujeme vyslovit. Dvě stě tisíc následovníků Temného krále se vrhlo na hradby Meduzelu. A mezi nimi i lidé. Lidé, kteří se Chaosu zasvětili, kteří se vzdali duší pro jeho sliby moci.“

 

„Meduzel padl během jediného dne.“

 

Všichni zadrželi dech.

 

„Spolu s ním padly i Legie Slunce.“

 

Lywen se odmlčela, jakoby se dívala někam daleko. Jakoby stále slyšela vzdálené zvony Meduzelu, jejich zoufalý hlas, který zvěstoval konec.

 

„Chaos… tak si říkali.“

 

„A v jeho čele seděl on. Pan Chaosu. Král Temna. Nikdo nevěděl, odkud přišel. Nikdo neznal jeho pravé jméno. Jen šeptali, že kdysi… kdysi byl jedním z nižších bohů. Z těch, kteří pomáhali tvořit svět. A kteří byli zavrženi.“

 

„Císař Larian se obával. Nebyl to jen další nepřítel. Nebyla to válka. Byla to apokalypsa.“

 

„A Vesna…“ Lywenin hlas zeslábl. „Vesna, zlomená ztrátou Meduzelu, své rodiny, svých lidí… naléhala na Lariana, aby jednal. Aby svolal sněm všech svobodných národů. Nebylo času na váhání.“

 

A tak se tak stalo.

 

„Přišli všichni. Elfové, trpaslíci, aasimáři… dokonce i Taldor se ukázal. Bylo jich mnoho. Ale jakmile sněm začal… už to nebyli spojenci. Byli to jen lidé, národy, hrdí a tvrdohlaví, kteří se hádali o minulost místo toho, aby hleděli do budoucnosti.“

 

„Byl Chaos skutečně hrozbou, jak tvrdil císař? Nebo byl jen osudem, který si západ přivolal sám? Byla to jejich vlastní vina?“

„Jen aasimáři viděli pravdu. Varovali je. Pan Chaosu se nezastaví. Už teď jeho armáda pochoduje sem. Už teď se valí noc, jakou svět nepoznal.“

Lywen se trpce pousmála. 

„A přesto, Taldor mlčel. Seděl ve svém křesle, s chladnýma očima. A Larian pochopil, že se nepostaví po jejich boku.“

„Nakonec, se rozhodli. Spojí síly. Postaví se Chaosu na planinách Meduzelu. Ale Meduzel už nebyl Meduzelem. Zůstala jen pustina. Šedá, mrtvá. Nad níž se táhly mraky deště a stínů.“

„A tam se rozhodne osudu světa.“

„Tři sta tisíc jich stálo na pláni, pod těžkým nebem, které se nikdy nerozjasnilo.“

Lywenin hlas byl tichý, ale v místnosti se rozléhal jako ozvěna dávných věků. Děti seděly nehybně, jejich oči zrcadlily plameny v krbu.

„Elfové ve zlatých zbrojích, jejichž lesk se ztrácel v šeru. Trpaslíci v černé oceli, poseté hroty, s helmami tak děsivými, že i démoni by mohli ucouvnout. Aasimaři, bílí jako světlo, poslední paprsek v temnotě. Vlajky vlály nad nimi, barvy národů, které nikdy předtím nestály bok po boku.“

Povzdechla si.

A v té chvíli, kdy armády kráčely vstříc osudu, Vesna plakala. Plakala pro svou rodinu, pro svůj lid, pro manžela, kterého možná viděla naposledy. Prosila ho, aby byl opatrný. Aby nebyl unáhlený. Aby se vrátil. Ale věděla, že to nemůže slíbit. Protože kdo může slíbit návrat z bitevního pole, kde stojí proti konci světa?“

„Larian se rozloučil. S ní. Se svými dětmi. Políbil je, tak jako kdysi líbal její rty, když se poprvé setkali. A když Vesna řekla, že by šla s ním, odmítl. Rázně. Tvrdě. Ne proto, že by ji nechtěl po svém boku… ale proto, že nechtěl vidět, jak umírá.“

Ticho padlo na místnost.

„A tak pochodovali. A když dorazili na bojiště, čekali tam už oni.“

Děti se zachvěly.

„Armády Chaosu. Démoni. Stvůry, jejichž jména byla zapomenuta, protože žádná ústa je nechtěla vyslovit. A mezi nimi stáli princové Chaosu – temní generálové, každý s mocí, která mohla drtit celé armády. Zástupy zla se táhly až k obzoru, jako nekonečné moře černoty.“

Lywen se opřela v křesle, její pohled se ztrácel v plamenech.

„Roderik Stonehenge, pán jednoho z dvanácti trpasličích klanů, vykročil doprostřed pole. Stejně tak i Thalía, královna elfů a další velitelé svobodných národů. A Larian se k nim přidal. Pod jejich pohledy nebyl nikdo král, nikdo císař, nikdo pán. Byli jen bojovníci, kteří stáli proti neodvratné temnotě.“

„Roderikův hlas zněl tvrdě jako kámen jeho domovů, ale slova, která pronesl, nebyla jen o boji. Byla o naději. O posledním plameni, který nemohl být uhašen, dokud bude poslední bojovník stát.“

„A pak Larian… pozvedl meč.“

Děti se přikrčily, jako by to mohly vidět před sebou.

„Meč, který se blýskal jako hvězda ve tmě. A když vykřikl, když vydal svůj bojový pokřik, země sama jako by odpověděla. Armáda svobodných národů se rozeběhla. A začalo to.“

Lywen zavřela oči.

„Bitva trvala celé dny a celé noci. Démoni padali, ale znovu povstávali. Hory těl se vršily, řeky krve zalévaly pole. Jednou získali převahu oni, jednou my. Ale konec byl stále nejistý.“

Její hlas potemněl.

„A pak přišel rozhodující okamžik. Larian se probil skrz chaos. Skrz plameny, skrz smrt. A tam… stanuli proti němu dva princové Chaosu. Dvě stíny v brnění, dvě noční můry v tělech bohů. Každý mohl zničit město jediným pohybem.“

„A přesto… je zabil.“

Děti se nadechly.

„Jeho meč našel jejich srdce. Jeho síla prolomila jejich moc. A v té chvíli se démoni zachvěli. Poprvé od začátku války… zaváhali.“

Plameny v krbu zapraskaly, jako by s ní souhlasily.

Děti nepromluvily. Čekaly. Protože věděly, že to ještě neskončilo.

„Ale i když Larian zabil ony mocné generály, i když démoni zaváhali, nebyl to konec.“

Lywenin hlas byl temný, jako by v něm stále zněl ozvěnou křik těch, kteří padli. Děti před ní mlčely, oči upřené na plameny v krbu, kde se mihotaly stíny.

„Na bojiště přišli další.“

„Valili se jako oceán, jako vlny bičující útesy. Nespočetná armáda temnoty. A tehdy Chaos vypustil i své draky.“

„Nebyla to stvoření z tohoto světa. Byli černější než noc, jejich křídla zakrývala oblohu. Někteří dýchali oheň, který nezhasínal, jiní led, který spaloval víc než plameny. Když se snesli dolů, armáda Aliance se proměnila v popel a ledové sochy během několika minut.“

„Thalía… padla mezi prvními. Stála nad tělem Roderika, bránila ho, dokud její tělo neproklála kopí démoního prince. Aasimaři, poslední majáky světla, byli zcela vyhlazeni. A elfové? Na ty démoni útočili po deseti, skákali na ně, strhávali je z koní, trhali je na kusy.“

Ticho v místnosti bylo těžké.

„Bitva byla ztracena.“

„Larian věděl, že už není naděje. Popadl koně, který se potácel mezi mrtvými, a nasedl na něj. Jeho ruce byly roztrhané, jeho zbroj byla pokryta krví přátel i nepřátel. A pak… jel. Jel, dokud se nedostal zpět do Osthelionu. Jel, aby varoval svůj lid. Aby jim řekl pravdu, kterou nikdo nechtěl slyšet.“

Děti se ani nepohnuly.

„Když projel branami, lidé se shromáždili. Doufali. Čekali. A když viděli, že se vrátil sám, jejich srdce se sevřela strachem.“

Lywen zavřela oči, jako by viděla ten okamžik před sebou.

„Utíkal ke své ženě. K Vesně. Řekl jí, , že musí odejít. Že musí vzít děti a utéct. Pryč. Hodně daleko pryč. A přikázal svým nejvěrnějším, aby jí připravili loď, aby ji dostali na moře, kam démoni nedosáhnou.“

 

„Vesna plakala. Naříkala. Nechtěla ho opustit. Ale Larian byl neoblomný. A přesto i on… i on prolil slzy. Slzy muže, který ví, že už nikdy neuvidí svou rodinu.“

 

„Nakonec souhlasila. Udělala to ne pro sebe, ale pro své děti. Pro Eldara a Margaret. Pro to, aby jejich krev přežila. Aby jméno jejich rodu nebylo zapomenuto.“

 

„A zatímco Vesna se svou rodinou prchala, město začalo hořet.“

 

Děti se zachvěly.

 

„Mnozí se snažili utéct. Ale jiní… jiní zůstali. Ne proto, že by nemohli odejít, ale proto, že věděli, že není kam utéct.“

 

„Poslední zbytky Legie Slunce se shromáždily na náměstí. Tam, kde kdysi lidé tančili, kde se slavily svátky. Teď tam stáli, v poslední formaci, čekající na smrt.“

 

A pak se to stalo.

 

„Přišli.“

 

„Zaútočili rychle. Katapulty zničily hradby jako papír. Brána, ukovaná z nejtvrdšího kovu, se zřítila po jediném úderu. A pak… se démoni valili dovnitř.“

 

„Legie Slunce bojovala. Bojovala tak statečně, že i bohové plakali. Ale nebylo to dost.“

 

„A nakonec… padl i Larian.“

 

„Jeho meč rozsekal desítky démonů, jeho ruce zabily jejich generály. Ale nakonec ho zavalili. Nespočetné stíny, které se vrhly na jediného muže, dokud nepadl na kolena… a jeho krev neprosákla kamennou dlažbu.“

 

Lywen se odmlčela.

 

Plameny zapraskaly.

 

A děti… neřekly ani slovo.

 

Lywen se dívala do plamenů, její hlas byl tichý..

 

„Larian byl odvážný muž, ale v hloubi duše… měl strach. Nebál se o sebe. Bál se o svůj lid, o svou rodinu. O Vesnu, o své děti. O každého, koho miloval.“

 

„A proto bojoval. Proto stál proti Chaosu, i když věděl, že ho nemůže porazit. Protože doufal. Doufal, že dokáže zachránit alespoň někoho.“

 

Ticho bylo téměř hmatatelné. Pak se dětské hlásy ozvaly najednou, dychtivé a netrpělivé.

 

„A co se stalo s Chaosem? Jak to, že už není ve světě?“

 

Lywen se na ně podívala, její pohled byl vzdálený, jako by slyšela ozvěny, které dávno pominuly.

 

„Chaos dobyl celý Edheren.“

 

„Jeho vojska pochodovala přes rozvaliny měst, jeho draci zničili poslední pevnosti odporu. A pak… pak se stalo něco, co nikdo nečekal.“

 

„Zmizel.“

 

Děti zamrkaly.

 

„Zmizel?“

 

„Ano.“ Lywenin hlas byl téměř šepotem. „Z nějakého důvodu… z nějakého neznámého důvodu… zmizel. Přestal pochodovat. Jeho vojska se rozpadla. A on… byl pryč.“

 

Děti chtěly slyšet víc. Mnohem víc. Ale než stihly položit další otázku, dveře se náhle rozletěly.

 

Do místnosti vtrhl muž. Jeho plášť se třepotal, jeho oči se zaleskly v mihotavém světle ohně.

 

„Hledal jsem vás!“

 

Děti se rychle otočily.

 

„Otče!“

Král si je přísně přeměřil. „Zase vám Lywen vypráví své vymyšlené příběhy?“

Děti si odfrkly, ale neodporovaly.

 

„Ano, otče…“

„Dost bylo příběhů na dnešek.“ Jeho hlas byl pevný, ale ne nelítostný. „Běžte do postele. Hned.“

Děti se neochotně zvedly, zamumlaly tiché „Ano…“, a pomalu odcházely. Ještě naposledy se otočily k Lywen, jako by doufaly, že jim přece jen řekne víc.

Ale Lywen mlčela.

Král se k ní otočil, jeho výraz byl jemnější, unavenější. „Ty také, Lywen. Odpočiň si. Dnes v noci jsi už dost bloudila ve starých časech."

A pak dodal tichým hlasem.

„Vesno.“

Lywen, nebo spíše Vesna, sklopila oči.

„Ano, můj králi, můj synu.“