Tempus fugit

Ubikace byla zavřená, dívala se v prostoru. 
Seděla tiše nehnutě, chtěla cítit emoce, vítr okružních cest. 
Když zrovna ulehla ke spánku, zdávalo se jí o divokých koních, kteří stávaly na místě neschopni pohybu..

V pokoji viselo na stěně zrcadlo, každý den v něm viděla někoho jiného.
Mechanicky se zvedla, brodila se papíry dny, které leželi na zemi a utrhla další den 19.12. Neměla hodiny, ale když bylo světlo pochopila, že je den, který střídala tma čili noc.

Měla jednu jedinou skříň, těžkou, dřevěnou a hnědou, jediná barva v pokoji, který byl jinak celý bílý. V té skříni bylo sto pečlivě poskládaných košil bílých.
Každé ráno si jednu z nich oblékla, nevěděla, co se stane až dojdou, nevěděla, kdo je tam dal a nezajímalo jí to. Dívala se do zrcadla, prohlížela si svou tvář, dívala se do svých prázdných očí a cítila, konečně.

Dnes byla básnířkou, oduševnělou ženou, která ráda četla, pila čaj z ibišku, malovala si rty tělovou rtěnkou a nosila zásadně sukně.
Četla si studentský časopis, seděla ve vlaku. Nevěděla kudy se v životě vydá a toužila po štěstí. Dnes byla mnou.