Zaposlouchat se do "ticha"

Ticho tmy překřikuje, bušící srdeční sval, uvnitř  mého těla. "Mého? Je to správný výraz? Jsem hodna vlastnictví?" Zvolávám do šumu lesa. "Je zapůjčené" zpětná meluzína fouká. Zlekla jsem se. Věřím, že jsem zde sama. Okolo mne jen čirá příroda. "Čí to byl hlas?" Jemně pro sebe si šepotám. "Pečuješ o schránku a zpět do půdy stařím prožité navracíš zemi." Řechtající listí radostí tančí nad řekou vedle níž mé nožky z mostecké výšky vysí. "Rozumím snad rezonanci přírody či jsou to jen bludy ospalosti?" V hlavě si vedu monolog momentální situace k cíli pochopit skutečnost.

Řeka svírá odlesky pouličních lamp. Tmu zostřuje i hvězdná zář, však na nebi žádný mrak a měsíc za obzor pad. Přesto je po půlnoci dobře vidět. A nikde nikdo. Jen já. "Tak čí je to hlas?" Volám proti větru.

Tt..tt..tt..tt..ticho stále narušuje dusot srdečního svalu v hrudi mé. "Proč pak hlasitě tluče srdce tvé?" Ptá se pan Pták, jež křídly nad hlavou mi mihotá. "Pro Vás to není žádný svár, však já vylezla na most třicettři stop vysoký a to křídla nemám. Krok vedle a tělo mé dodýše. Proto strachem ovladané tělo zrychleným dechem reaguje." Se zraky rozjančenými k nebi odpovídám na tázání. "Už mi z toho hrabe." Opět se vracím k vnitřnímu monologu. "Stálá snaha tvorby a citlivosti k sobě i k okolí, už můj mozek roztříštila?" Zavírám oči a vědomě vedu dech tělem. Nafukuji do stydké kosti, beder, projíždím celou dráhu míchy i prsa se pod dunou nádechu zvedají až do klíčních kostí. Zádrž. A pozvolný výdech. Vnímám jak ze mne napětí a vše zlé odchází a jsem otevřená přítomnosti.

Vkládám si do uší sluchátka a ladím oblíbené album od Koan sounds & asa - Sanctuary. První citlivá elektronická hudba přináší pocit bezpečí a radosti. Pohlížím přitom z výšky mostu na horizont na níž leží spící město. Oči však v zápětí zakotvily na listech stromů jež třepotají. Koukám a přitom mi v hlavě probíhají myšlenky. "Zachytila jsem frekvenci stromů?" Rojící proud myšlenek mě z prvu děsí, ale ona skutečnost se mi zamlouvá a tak unáším se dále. Přepínám v play listu na Hang Massive tóniny vesmírného nástroje hang drum. Onen nástroj zní mou mozkomíšní kůrou a zrak se unáhleně přenáší na nebe kde v rytmu úderů hvězdy problikují a mění intenzitu záře. Zrakový i sluchový vjem mě konejší. Uvědomuju si že rukou svírám mocný nastroj díky němuž komunikuji s přírodou.

"O co se kreativní lidé pokouší co ve své tvorbě hledají? Poznání sebe sama a bytí. Vše co vytvoříme příroda má ve vymazlenější verzi, ale věřím, že hudba je klíčem komunikace ke ztracenému lůnu matky přírody." Opět myšlenky v hlavě překřikují "skutečnost".

Automaticky mi přeskočí na další melodii od Stellardrone album Sublime bublající řeka se pod mými vysícímy nožky připomíná a přebírá slovo. Vodě rozumím čistě, předává mi blahorodící pocity, jež mě dovádí k úsměvu a smíchu jako by vyprávěla vtipný příběh ryb dovádějících proti proudu.

Náhlý vnitřní pocit strhává sluchátka z uší a rozhlížím se okolo. Nic jen melodie ticha. "Avšak co to třepotám, existuje ticho?" Můj hlas v krajině se v otázce rozléhá. Pokud propukne pravé ticho, tak jak si jej pod slovem představíš Země se zastaví, rotace dechu ustane a dostaví se smrt. Ikdyž si myslíš, že ticho jest okolo, tak tě vyvedu z omylu, není.

Vím že spolu zvířata, stromy, voda a vůbec vše živé komunikuje díky rezonanci. Bohužel, my jsme se od tohoto daru dobrovolně vzdálily a nechaly se unést přerostlým egem s cílem předčít přírodu. A teď je ta pravá chvíle nelhat sama sobě a navrátit se zpět na vlnovou délku gaye (matky přírody) jinak se odtrhneme od sítě navždy. Má představa rezonance je jemná a harmonická a proto z útrob mého vaku vytahuji stálou kamarádku harmoniku a harmonickým výdechem skrze ní promlouvám a ladím se na vlnovou frejvenci všeho živého na planetě.

Citlivost k sobě samé, následované i k okolí je otevírací kanál k pochopení a nalezení čiré rezonující lásky. Zaposlouchej se do "TICHA"!