Koupel

…nahá přešla do koupelny. Zase zrcadlo, její dnešní společník. Pustila vodu do vany a dnes nezvykle opakovaně se zahleděla na svůj obraz. Světlo bylo lichotivě tlumené, a najednou jí připadlo, že to není tak zlé: jsem ještě hezká žena!
Vkročila do vany a teplo přitékající vody jí stoupalo tělem a dále rozehřívalo mysl. Posadila se a pomalu pokládala, až se vlasy smočily v té teplé vodě. Pak opřena o lokty pozvedla hlavu… a najednou cítila tíhu vlasů jako před lety.
Zavřela oči a byla si jistá, že je zase vílou s dlouhými, těžkými vlasy.
„Zatoč se mi!“ vzpomněla si na jeho vzrušená slova – a ona poslechla a vlasy se vznesly a pak v setrvačnosti obkroužily její tělo, že ňadra svítila z té černé záplavy jako… jak to říkal? Jako dvě sopky, které hrozí výbuchem.
Přitékající voda bubnovala o hladinu a přehlušila svět.
Chvíli váhala, ale pak se posunula vanou, až proud zasáhl její klín. Dopadal mezi stehna, pulzoval, tříštil se, rozstřikoval… a neurvale hladil, trpělivě hladil. Ach, živote!
Zvuk pod hladinou temněl, monotónně duněl jakoby z nitra Země.
Zrychlovala dech a její prsa, jako dvě sopky nad vodou, se hotovila k výbuchu.
Pak ta hrubá, neumdlévající síla prorazila tenkou kůru a dala vytrysknout gejzíru horké lávy, která zaplavila její tělo...
Oddychovala, překvapena sama sebou.
Kdy naposled jsem prožila rozkoš? vzpomínala. Jsou to jenom měsíce, nebo už je to rok?
Nevzpomněla si.
Když uléhala do postele, neopustila ji ještě zvláštní nálada dnešního večera.
Konečně ví, jak dál.
Bránila se slzám, ale ty se draly z očí. Nebreč, hlavně nebreč…
Neosušila slzy, až spánek je zastavil. Zaschly na kůži a změnily se v neviditelné krystalky soli, které se sypaly vráskami jako lavina a svým rachotem rušily její sny.