Védská duchovní tradice. Sanskrt k nám promlouvá z hlubin dávnověku.

Celý západní svět si myslí, že jeho civilizace je vrcholem evoluce člověka. Přitom prakticky veškeré jeho vědecké kapacity účinně popírají dávnou existenci zaniklých civilizací, které v mnohém předčily tu naši. Artefakty vyskytující se na celé planetě Zemi a dokazující, že se nejedná o jakési výmysly a mytologické pohádky, jsou ignorovány, nebo považovány za záhady, k nimž se zatím nenašlo racionální vysvětlení. V horším případě jsou jim „přiřazovány“ naprosto fantaskní hypotézy vysvětlující bizardní postupy a motivy primitivních kultur, které vedly k tak ohromujícím výsledkům, jako vznik megalitických staveb či transfer gigantických soch.

Mnohem horší je však postoj racionální vědy k duchovnímu dědictví našich dávných předků. Zhusta je považováno za náboženské pověry a mýty vyrůstající nikoliv z reálného poznání, ale naopak z nevědomosti, která dosazuje na místo nepochopených přírodních zákonů nadpřirozené síly personifikované celou galerií démonů a božských bytostí. O tom, jak krátkozraká a pravým poznáním nedotčená je racionální věda, svědčí obrovská pokladnice védské literatury, nad níž se sice mnozí současní vědci pošklebují, ale vedle toho existují skryté intelektuální kruhy, které dělají vše pro to, aby duchovní odkaz a úroveň poznání člověka, světa a vesmíru obsažené ve Védách nebyly seriózně prozkoumány.

Jazykem indických Véd je sanskrt. Bouřlivé studie sanskrtu na konci 19. století a v počátcích 20. století přerušily dvě světové války. Překroucení a zneužití výsledků těchto studií ve prospěch nacistické ideologie o nadřazenosti árijské rasy, poválečný nihilismus a postmoderní rozčarování lidským rozumem učinily všemu přítrž. Od té doby až do dnešního dne se nesmí mluvit o árijské rase, a o rasách vůbec, o vyšším člověku, lidských kastách, ani o jakékoliv duchovní nadřazenosti vymykající se současnému „humanistickému“ pojetí jednoho lidského rodu, v němž jsou si všichni rovni.

Původ a účel jazyka sanskrt

I z pohledu laika je ovšem zřejmé, že už samotný jazyk indických Véd sanskrt v mnohém přesahuje současné živé jazyky národů světa, o anglickém jazyce raději ani nemluvit. Slova a pojmy sanskrtu na první pohled ukazují, že tento jazyk nevznikl evoluční cestou od primitivních vyjádření běžných jevů pro potřeby základního dorozumění člověka ke slovům vyjadřujícím hlubší porozumění okolnímu světu a organizovanému životu člověka.

Ne, základní pojmy sanskrtu totiž vyjadřují duchovní, čili nehmotnou, podstatu světa a vesmíru, a tuto esenci veškerého Stvoření a života v něm považují za prvotní. Právě ona esence vyšší inteligence a vědomí Stvořitele určuje i smysly vnímatelnou, neboli zjevnou, stránku veškerého jsoucna ve vesmíru. Je tudíž jasné, že za vznikem jazyka sanskrtu stojí výjimečné lidské bytosti se znalostmi, k nimž současná věda nemá zatím přístup. Tito duchovní mistři, mudrci a světci zkonstruovaly slova sanskrtu a vdechli jim takový význam, aby jimi mohli co nejsnáze popsat příčiny a poslání existence člověka na Zemi i celou kosmologii vesmíru. Nás Slovany může jen těšit, že slovanské jazyky mají se sanskrtem hodně společného, což může svědčit o tom, že tvůrci sanskrtu byli Slované.

Diskurs světa, jaký vyplývá ze sémantické stránky sanskrtu, je fascinující. Na první pohled je zřejmé, že právě z něho vychází veškeré duchovní dědictví světa, a to nejen indoevropské tradice, buddhismem či hinduismem počínaje a křesťanstvím či islámem konče, ale i tradice čínské či zaniklých jihoamerických civilizací. Je možné i snadno nahlédnout, že každá pozdější variace této původní duchovnosti, nebo řekněme raději védského vědění, neznamená pokrok a vyšší poznání, ale naopak zkomolení a ztrátu původní informace, ne-li její záměrně a účelové převrácení ve prospěch určitých mocenských sil ve společnosti. Tak se z vědění stalo náboženství, tak krátkozrakost čistého rozumu nabyla vrchu nad vyššími nástroji poznání schopnými nahlédnout to, co je neviditelné, pochopit to, čemu se prostý rozum vzpírá. Abych názorně doložil svá tvrzení, zastavím se v tomto článku nad některými základními pojmy sanskrtu.

Átma, jivatma, jiva

Výklad těchto pojmů (v počeštělém tvaru átman, živatma, živa) začnu védským popisem vzniku vesmíru:

Na počátku jako prvotní příčina všeho stojí Stvořitel. V indických Védách (nadále jen Védy) se nazývá Bhágavan (Bůh). Védy popisují celý obrovský duchovní svět Vaikunthských planet, na nichž pobývají všechny duše osvobozené z utrpení hmotného světa a jsou v úplné jednotě se Stvořitelem.

Podle Véd vznikají průběžně stále nové a nové vesmíry, kterých je nespočetně mnoho, přitom ty staré opět zanikají. Každý vesmír vznikne emanací (vyzářením) vnější energie Stvořitele v podobě jakéhosi „oblaku“ pralátky, který se nazývá v sanskrtu Mahat-tattva, jinak také „oceán příčin“. Jde o jakési plazma dosud ve stavu nezjevném, čili nedostupném vnímání běžnými lidskými smysly. V knize Šrímad Bhágavatam najdeme tento působivý popis počátečních fází stvoření vesmíru:

1) Z vnějšího energetického zdroje Stvořitele jsou vyzářeny elementární částice hmoty, které na sebe začnou působit a podléhají vzájemné interakci podle zákonů daných Stvořitelem. Tato směs vytvoří gigantický oblak v prostoru a představuje pralátku zahrnující veškerou hmotnou energii stvoření.

2) Do prvotní směsice částic expandují částice božského ducha v podobě jisker života (sanskrt: átma = jiskra života) z vnitřní energie Stvořitele. Tyto nehmotné a od původního Stvořitele oddělené elementy jsou co do kvality totožné s vnitřním založením samotného Stvořitele a představují základní činitele poznání, vzniku forem, jejich míry a probouzejícího se života.

3) Z takto duchem obohacené pralátky vzniká „oceán příčin“ (Sanskrt: Mahat-tattva) a v jeho vodách dochází za pomoci interakce hmotných částic ke stvoření hrubohmotných forem látky skládající smyslově vnímatelné objekty v budoucím přirozeném vývoji světa (vesmírný prach, planety, galaxie).

4) V dalším stádiu se z oceánu příčin utvářejí jemnohmotné formy jsoucna nesoucí základní poznávací schopnosti. Vznikají tak živoucí duše (sanskrt: jivatma).

5) Další emanací vnitřní energie Stvořitele se zjeví vládnoucí božstva nesoucí souhrn mysli Stvořitele pro nově vzniklý svět. První a nejvyšší takto zjevená, a proto nezrozená (z matky), živá bytost se nazývá paramátma, neboli Bráhma (první a nejvyšší božská bytost pro tento náš vesmír).

6) Na okrajích oceánu příčin a z něho vzniklého světlého světa se rozprostírá temnota původního vesmírného časoprostoru, kam se uchýlí prastará božstva existující v místě projeveného světa již před stvořením. Tyto temné bytosti nenávidí Stvořitele a věčně bojují se světlými bohy o nadvládu nad časoprostorem.

Celý vesmír, až k jeho hranicím s temnotou, je prozářen vnitřní energií Stvořitele, z níž je pro obzvlášť vnímavé bytosti možné čerpat poznání a moudrost. Tato všudypřítomná energie se nazývá v sanskrtu bráhmajoti. Její nejvyšší koncentrace a intenzita se nachází v oblastech planet obývaných bohy a polobohy. Jedná se o vesmírné planety, jež se nacházejí ve vyšší sféře nadřazené naší sluneční soustavě.

Pozoruhodná je ve Védách rovněž specifikace pralátky. Její elementární částice se nazývá „anuh“. Dvě tyto částice se vždy spojují do páru (současná věda je zná jak částice a antičástice). Tři páry se potom spojí v hmotný atom nazývaný „trasaren“ (latinsky hexaton). Čas potřebný pro spojení tří trasarenů je základní védská měrná jednotka času nazývaná „truti“ a její hodnota je 1/1687,5 sekundy. Trasareny vytvářejí hmotný smyslově vnímatelný svět a jeho pět základních elementů (ether, vzduch, voda, oheň, země).

Pleroma a vesmírné zákony

V dalších fázích stvoření již nepůsobí samotný Stvořitel, ale první bohové-tvůrci a strážci jako nezrozené živé bytosti vzniklé přímou expanzí Stvořitele. Hmotný vesmírný projev a veškerý život v něm je již dílem těchto bohů. Bohové tvůrci a strážci vyplňují rovněž podle řecké mytologie nebeskou sféru nazývanou „Pleroma“ (Plnost). Mocnosti Pleromatu představují vyšší vesmírný princip rozlišující hmotný svět podle tří „gun“ (sanskrt: guna = kvalita, vlastnost):

Sattva-guna: Odráží původní absolutní princip Stvořitele zavádějící jednotu v mnohosti, rovněž absolutní poznání a pravdu, princip vesmírné harmonie, dobra atd. Zjednodušeně se překládá jako „kvalita dobra“.

Rajo-guna: Princip tvoření, látkové přeměny, plození, zrození a smrti, pohybu atd. Totéž co Hérakleitovo Patha Rhei. Zjednodušeně se překládá jako „kvalita vášně“. Obě tyto vyšší kvality jsou podstatou stvoření vycházejícího z Pleromatu.

Tamo-guna: Princip setrvačnosti a závislosti na hmotě, život pramenící z pouhé podstaty, viz také Heideggerův „pobyt ve světě“. Zjednodušeně se překládá jako temnota či nevědomost. Život v kvalitě nevědomosti zahrnuje involuci, symbolické noření do temných či spodních vod zániku.

První dvě guny umožňují probuzení a osvícení člověka v jeho cestě za poznáním. Jinými slovy jeho druhé zrození. Odtud pochází kategorizace varen, čili společenských kast (brahmanové, kšatriové, vayšiové a šúdrové). Druhého zrození (osvícení, iniciace) jsou schopni pouze příslušníci prvních tří kast, které mají skrze své vyšší Já (átma) účast na vesmírném principu dobra, tedy na sattva-guně.

Třetí guna je cesta šúdrů a démonů neschopných vyššího poznání, jež zahaluje temnota (zaslepenost, žádostivosti, chamtivost, chtíč). Pro tyto bytosti zůstává jejich átman cele zakryt rouškou máji (sanskrt: Máya = mámení hmotného světa).

Evoluce podle Véd

Védy pojímají evoluci v říši živých bytostí jako zrání duše (jivatma) reinkarnační cestou z nižších do vyšších forem života, přičemž člověk se nachází podle Véd ve střední sféře vesmírných planet (vyšší jsou planety polobohů – sanskrt: devas, nižší jsou pekelné planety démonů – sanskrt: asuras). Nejvyšším cílem duchovní cesty je již se znovu nenarodit v hmotném světě (vymanit se z kruhu reinkarnace) a ustanovit se na věčnosti (ve věčné blaženosti) jako ryze duchovní bytost v jednotě se Stvořitelem. (Impersonalisté a také značně pokřiveně buddhisté hovoří o sjednocení či splynutí átmanu s bráhmajoti, čili s věčným světlem absolutního poznání. V případě buddhistů jde o dosažení nirvány).

Inkarnací duše (živatmy) do fyzického těla živé bytosti se zrodí Jiva (živa). Tuto duši obsahují všichni živí tvorové, a jak bylo již řečeno, živatma prochází evolučním procesem od nejnižších životních forem, přes člověka až k božským bytostem. Na této vývojové cestě získává potřebné zkušenosti a poznání, které sice s každou další inkarnací zapomene, ale v genetické výbavě konkrétního nositele je obsažena a odráží se ve vědomí formou instinktů a intuice. Pravou sumu tohoto poznání je ovšem nutné v případě lidských bytostí hledat v duchovních pochodech, jimiž se odpoutáváme od světa zdání, od vnímání našeho nižšího já, které předurčují mentální pochody a emoce (coby součást tělesných funkcí), a směřujeme tak k našemu pravému Já (átmanu) nadřazenému vlastní tělesné stránce.

Karma, dharma a princip ášramu

Pojem karma je všeobecně známý, i když ne vždy správně pochopený. Vyjadřuje hlavní zákon vesmíru, totiž zákon kauzality. Vše v kosmickém řádu má svoji příčinu a následek. Náhodné jevy tuto kauzalitu pouze zamlžují a odklánějí. Ostatně nebylo by dobré znát přesně důsledky veškerého dění a žít ve světě, kde je vše dopředu dáno. Nicméně karma vyjadřuje, že z každého činu bude člověk jednou muset vydat svůj počet. Nic v našem jednání není bez následků. Týká se to jak činů špatných, tak i dobrých. Přitom nositelem lidství je zde lidský Duch, naše vyšší Já (átma), které po zániku těla zůstává jako nezanikající duše a získává nové ztělesnění cestou reinkarnace. To znamená, že důsledky našich činů nemusíme pocítit v tomto životě, ale v životě příštím. Duše lidí, kteří prožili dobrý život (v souladu se svojí dharmou – viz dále), se vydává do vyšších kosmických sfér a přebírá fyzické tělo vyšších bytostí (polobohů) žijících mnohem blaženější a šťastnější život, než jaký známe zde na Zemi.

Tyto božské bytosti vytvářejí mnohem vyšší a vyspělejší civilizace, než je naše pozemská. Podstatné ale je, že snahou člověka na Zemi by měla být snaha se k těmto vyšším civilizacím přibližovat. To je hlavní smysl lidského života: učit se žít podle vyšších principů kosmického řádu. Tento řád nelze poznat pouze rozumem, ale cestou vnímání informací z vyšších kosmických sfér prostřednictvím světla poznání (viz energie Stvořitele bráhmajoti). Ten, kdo smysl lidského života za celý svůj život nepochopil, musí si ho zopakovat v příští reinkarnaci, kdy jeho duše získává nové lidské tělo. Jako žák ve škole se špatným prospěchem si musí zopakovat celý ročník. Tibetský buddhismus dokonce tvrdí, že duše může sestoupit zpět na nižší úroveň živých bytostí a stát se duší zvířete. Pokud se v lidském životě člověk choval jako zvíře, musí si zopakovat, jaké je to být skutečným zvířetem. Tento názor ale nemá ve Védách oporu.

Poslání člověka na Zemi

Tím se dostáváme k pojmu dharma. Každý člověk má zde na zemi nějaký úkol, nějaké poslání. Nenarodil se pro pozemský život jen tak pro ni za nic. Prvním smyslem lidského života je poznání. Člověk by měl poznat a pochopit řád života a řád kosmu, aby si zasloužil postoupit do vyšší ligy božských bytostí. Ti duchovně nejzralejší dosáhnou toho, že se ustanoví ve věčné blaženosti vedle samotného Stvořitele bez další reinkarnace a jsou oproštěni od všech bolestných vlastností hmotného světa. Vše ve hmotném světě totiž podléhá rozkladu a zániku, a tento fakt je bolestný na každé úrovni inteligentního života, který chápe svoji smrtelnost. A každá živá bytost je smrtelná, včetně bohů a polobohů.

Dharma má také svoji karmickou zátěž, s níž v tomto životě platíme za prohřešky minulých životů. K tomu, abychom si vedli v životě co nejlépe, učí védy o čtyřech obdobích lidského života, jimiž by měl každý člověk vědomě projít. Tyto životní stádia se nazývají ášramy.

Životní stádia lidského jedince

V prvním stádiu nazvaném v sanskrtu brahmacarya prožívá člověk život učně či žáka. Jde o život v celibátu do plného věku dospělosti, při němž by si člověk měl osvojit základní pravidla smysluplného a úspěšného života. Jde především o uměřenost v tělesných slastech a žádostech. Dospělý člověk podléhající vášním a toužící užívat si co nejvíce rozkoší a radostí života je odsouzen k hořkému zklamání a jeho životní cesta se vyznačuje prázdnotou a marnivostí. Takový člověk nemůže splnit životní poslání dané jeho dharmou. Teprve příprava a výchova mladého člověka k uměřenosti a k touze po poznání vede k tomu, že lidská bytost koná ve prospěch celého lidského společenství a hledá cestu k jeho lepšímu a spravedlivějšímu uspořádání.

Druhé životní stádium se nazývá grhastha. Jde o usměrněný život hospodáře. V něm má člověk plnou svobodu činit, jak uzná za vhodné, včetně všech životních radostí a požitků. V této fázi života se ukáže, jak dobrým a poctivým studentem byl ve stádiu brahmacaryi. V životní fázi hospodáře má ovšem člověk také řadu povinností, které mu ukládá řád lidského společenství. Společným znakem těchto povinností je péče o lidský rod jako takový, péče o rodinu, hmotná podpora duchovních a vládních autorit, budování hmotných statků a péče o duši (své vlastní i svých bližních). Samozřejmě povinnosti hospodáře se značně liší podle příslušnosti k jednotlivým společenským vrstvám v rámci systému „varen“. Jiné jsou povinnosti duchovních, jiné vládců a strážců a jiné hospodařících podnikatelů. Kasta šúdrů má potom jedinou povinnost: řídit se pokyny hospodářů z vyšších kast, podle toho, ke komu byl ten který člověk přidělen, aby mu sloužil. V případě šúdrů se vychází z toho, že těmto lidem je cesta k vyššímu Já odepřena jejich neschopností pochopit smysl lidského života.

V třetím životním stádiu nazvaném v sanskrtu vánaprastha, člověk (muž) opouští rodinu a svůj dosavadní život a odebírá se do poustevny. Jde tedy o život poustevníka, v němž by si člověk měl vyčistit mysl a postupně se odpoutat od všech světských závislostí a žádostí. Je to příprava na pokročilé stáří, při němž se honba za světskými požitky stává ryzí pošetilostí. Zároveň tak zraje k poznání, že veškeré světské radosti a strasti jsou pouhým zdáním, mlhou, mámením (májou), jež nás odvádějí od smyslu lidského bytí tady na Zemi (od vyššího poznání) a od podstaty našeho vyššího Já, které je co do kvality (nikoliv kvantitativně) totožné se Stvořitelem.

V posledním stádiu sannyás, žije stařec ve stavu plného odříkání. Pouze hlubokou askezí může dosáhnout vnitřního klidu a pochopit význam duchovní cesty k pravé blaženosti. V takovém stavu je připraven na smrt těla a na pouť duše do vyšších světů. Zároveň se stává cenným rádcem pro mladší generaci.

Slovo na závěr

Pokud se vážně zamyslíme nad védským systémem varnášramu (varen a ášramu), musíme uznat, že se jedná o nejvyšší moudrost vnášející světlo a správný směr veškerého konání do našich životů. Vedle toho si musíme uvědomit, že většina dnešních lidí je na úrovni „šúdrů“. Lidé nevědomí, bez poznání a bez smysluplného života jsou typickým výrazem životního stylu a lidských hodnot současného světa, titíž lidé nám také vládnou a určují způsob našeho bytí. I pro tento všeobecný úpadek mají Védy své pojmenování, protože se jedná o zákonitý vývoj. Žijeme totiž v globálním životním cyklu zvaném kalijuga, jinými slovy v době temna, k němuž se lidský svět dostal involuční a regresivní cestou od dob „zlatého věku“. Ten se v sanskrtu nazývá satyajuga.

Na závěr se sluší poznamenat, že v sanskrtu zapsané texty a knihy védského vědění začaly vznikat relativně nedávno, asi před 5000 lety. Tehdy totiž započal cyklus kalijugy. Do té doby se védské vědění předávalo pouze ústně v generační posloupnosti duchovních mistrů (bráhmanů, žreců, volchvů, druidů) a jejich žáků. Na počátku kalijugy si tito světci uvědomili, že úpadek lidských schopností, mezi něž patří i paměť, ohrožuje samotnou existenci védského poznání a učení, hrozilo totiž, že bude zapomenuto.

Proto se mudrci té doby rozhodli zapsat do knih vše, co dosud ještě věděli. Ve skutečnosti ale šlo již o značně porušené a zkomolené vědění, navíc plné smyšlenek a „erudice“ filosofů a mudrlantů, kteří se snažili doplnit vzniklé mezery v paměti vlastními výklady a názory. O snaze hinduistů udělat z Véd poutavé náboženství pro všechny společenské vrstvy a celý svět ani nemluvě. Pro ty, kdo se rozhodnou studovat indické Védy, je proto nutné, aby jejich obsah brali s „patřičnou“ rezervou a zdravým nadhledem.

Přesto zde máme obrovskou pokladnici starověkých textů, ajurvédou počínaje (učení o lidském těle a zdraví), přes purány (starověké eposy), bhagavadgítu (zpěv vznešeného) a rgvédou konče (nejstarší záznamy védské kosmologie a védských rituálů). Mluvím tady o rozsáhlém odkazu předků, který ovlivnil vývoj celé indoevropské tradice, včetně naší helénské, a čeká na své odpovědné prostudování se všemi důsledky, které z toho vyplynou.