Když napadl sníh

 Sedím v parku a sleduji toto nekonečné divadelní představení, jehož scénář píše sám Život, lidé jsou jen loutky, které na nitkách řídí ruka Osudu. Nepřísluší mi soudit dokonalost této hry, která se ani zdaleka neodehrává na prknech znamenajících svět. Všichni někam spěchají a neuvědomují si pomíjivost svého života. Dnes už mluvím jinak než před lety, dnes se snažím užívat si každého okamžiku tak, jako kdyby měl být tím posledním před samotnou smrtí. Ale na druhou stranu, proč se bát smrti, když ani nevíme, co je to život?

 

Na první pohled se možná bude jevit vše jako naprostý opak, ale není to tak. Každý by na tomto místě, v této chvíli, měl hovořit o svém nejlepším zážitku v životě. Nemusíte mi věřit, jen můj příběh vyslechněte….

 

Všechno začalo toho dne, když jsme se s přáteli domluvili, že se sejdeme a společně se vydáme podívat na zápas jednoho z nás. Sraz měl být ve čtyři hodiny odpoledne, a protože už týden sněží, byla domluva, že se bude čekat jen patnáct minut. Dny jsou stále kratší a noci delší, stav silnic a chodníků den ode dne horší a horší…. Zima je v plném proudu.

 

Ještě před odchodem jsem si uvařila hrnek teplého čaje a půl hodiny, před domluveným časem jsem vyrazila. Musela jsem jet autobusem a přesedat do druhého. Jenže oba měly deset minut zpoždění a cesta, která normálně trvala okolo dvaceti minut, byla dvakrát tak dlouhá. Pořád jsem doufala, že stihnu přijít včas. Doslova jsem vyběhla z autobusu a tím nejrychlejším krokem, jaký mi sníh a led dovolil, jsem přecházela rozlehlou pláň. Zdálo se, že to ještě stihnu, zbývalo mi jen proběhnout parkem. Od vyjití z domu jsem si až teď uvědomila, že nemám telefon, takže nemůžu ani zavolat, že jsem od ostatních jen kousek. Přede mnou byly schody a okolo mě nepříjemné ticho a šero. Přidala jsem ještě do kroku.

 

Zbývaly mi ještě dva nebo tři schody, ale noha mi sklouzla po hraně a já se vydala vstříc zemi. Hlavou jsem narazila na poslední schod, a jak bylo vše namrzlé, sjela jsem o kousek níž. Mozek říkal, ať vstanu, ale tělo nechtělo poslechnout, nechtělo se ani pohnout. Přemýšlela jsem, jestli ostatní nepůjdou touto cestou a nevšimnou si mě, ale nejspíš už byli dávno pryč. Teď bylo vše v rukou náhody, uvidí mě někdo nebo ne.

 

Nemohla jsem si pomoci, ale místech, kde jsem se hlavou srazila o schod, jsem cítila teplo, země byla zbarvena krví. Na druhou stranu se mi skrz koženou bundu, mikinu a triko snažil dostat vtíravý chlad, proti kterému se nedá nijak bojovat. Začala jsem ztrácet naději, že se dostanu pryč… Že se dostanu živá pryč. Napadaly mě myšlenky, jestli bude silnější podchlazení nebo mě zničí ta krásně teplá tekutina, vytékající mi z hlavy…

 

Už nastala opravdu tma a já stěží rozeznávala obrysy. Mít trochu víc síly, tak jsem se začala rozčilovat, proč to všechno tak dlouho trvá. Jestli jsem měla žít, proč si mě nikdo nevšimnul. Jestli jsem žít neměla, proč jsem musela čekat tak dlouho než bude konec? V ten okamžik mě napadly různé myšlenky, ale to nejspíš každého.

 

Skrze stromy nad sebou jsem viděla jen kousky oblohy, ale zdálo se, že všechny hvězdy už vyšly a noc mohla začít. Už dávno jsem přestala cítit končetiny a mám pocit, že jsem občas ztrácela vědomí. Vzpomínám si, že když jsem viděla okolo sebe všechny ty stromy a ležela jsem na zemi, přemýšlela jsem o svém hrobě. Chtěla jsem, aby na něm bylo alespoň trochu stínu, aby slunce nevysávalo mrtvou sílu. Opravdu jsem už myslela na to nejhorší.

 

Když jsem byla opět chvíli při vědomí, tak jsem zahlédla několik postav, jak jdou mým směrem. Zaplál ve mně malinký plamínek naděje… Až později jsem si všimla, že se okolo mě stahovali jako hyeny lačnící po krvi raněného zvířete. Chtěla jsem se pohnout, ale chlad a vyčerpání mi to nedovolili, pocit bezmoci byl nepopsatelný, nelze udělat nic, nic než jen čekat jak to všechno dopadne. Čekat a doufat. I přes otupěné smysly jsem cítila, jak mě něčí ruce šacují. Nenašly nic než poloprázdnou peněženku, ale evidentně i to byl dobrý nález. Bylo to lepší než nic. Chvíli nade mnou stáli a něco si říkali, nevím co, už jsem těžko rozeznávala slova a šlo to o to hůř, když mluvili potichu. Jedna z postav se ke mně sehnula a snažila se ze mě sundat bundu, nejspíš si říkali, že už mi bude stejně k ničemu. Definitivně jsem ztratila víru, stal se ze mě naprostý pesimista.

 

Slyšela jsem další kroky na sněhu, napadlo mě, že si pouze utvářím povzbudivou představu, abych to nevzdávala. Když se na to dívám zpětně, tak už jsem ani doufat v něco dobrého nechtěla. A přeci, skutečně se blížil někdo další. Shluk okolo mě se otáčel a hledal, odkud ty kroky jdou. Rázem se jeden z nich ocitl na zemi, půl metru, možná metr ode mě. Vzpomněla jsem si na scénu z jedné Shakespearovské hry. „Lítost nezná a přitahuje zlo jak roje much… A štěstěna se na něj culí, ta děvka! Ale má to marné. Macbeth, statečný Macbeth. Navzdory štěstěně a chráněn odvahou si klestil cestu ocelí kouřící krvavou řeží, až tomu psovi stanul tváří v tvář. Bez dlouhých cavyků jej rozpáral.“ Přišlo mi, že mezi oběma výjevy je určité propojení.

 

Když už se všichni odplazili či utekli, přišel onen „statečný Macbeth“ a snad se pokoušel zeptat se, zda jsem v pořádku. Nějakým způsobem se mi podařilo zeptat se, kdo je zač. Odpovědi se mi nedostalo, místo toho jsem zaslechla poslední slova toho dne, říkala, že kdo je pouhou formou pro funkční co. A co, že on je? To už se nejspíš nedozvím.

 

Zdál se mi strašný sen, zdálo se mi, že několik hodin ležím na sněhu a nemohu se pohnout, všechno mě bolí, ještě při tom okradli. Pomalu jsem rozlepovala oči, abych se zbavila i dozvuků onoho snu. První co jsem viděla, byl bílý strop, bílé stěny, bílé povlečení… Nejspíš to sen nebyl. Ležela jsem v nemocničním pokoji a netušila jsem, kde jsem se tam vzala.

 

Nevím, jestli to bylo ten den, co jsem se probrala, o týden později nebo o měsíc, ztratila jsem pojem o čase. Všichni se mě vyptávali jak mi je a co se stalo. Nedokázala jsem jim odpovědět, i přes tu skutečnost, že v hlavě se mi to přehrávalo stále dokola. Tvářili se velmi přátelsky, ale pokaždé mi přišlo, že je vidím prvně. Každou hodinu za mnou chodila údajně stejná sestra, každou hodinu jsem se ptala, kdo to je. Všechno jsem si začala psát, proto můžu ve svém vyprávění pokračovat. Prý se občas stane, že člověk nemůže získávat nové vzpomínky.

 

A tak mě pustili z nemocnice a já sedím v parku, na lavičce. Pozoruji život lidí, kteří prochází kolem mě. Napadá mě spousta otázek, na které bych chtěla znát odpověď, ale nedokážu je správně formulovat, a když je formulace správná, není komu je položit a je-li komu je položit, nikdo nezná odpověď.

 

Slyším za sebou tiché kroky, jak se přibližují. Náhle se ozval mužský hlas: „Lítost nezná a přitahuje zlo jako roje much…“ Zažívám buď déjà vu nebo se mi opravdu toto odehrávalo v hlavě, když jsem ležela na sněhu sledujíc, jak se několik siluet spolu pere. S procítěním pokračoval: „Navzdory štěstěně a chráněn odvahou si klestil cestu ocelí kouřící krvavou řeží, až tomu psovi stanul tváří v tvář.“

 

Nemohla jsem odolat a dopověděla jsem poslední větu: „Bez dlouhých cavyků jej rozpáral.“ Přemýšlím, zda mám zopakovat svou otázku týkající se toho, kdo, tedy co je zač. Nejsem si jistá, že by to k něčemu vedlo, do hodiny bych stejně zapomněla. „Kdo jste? Ať vím, komu mám věnovat svůj dík?“ Je to zvláštní pocit bavit se s někým, kdo stojí za vámi…

 

„Nemusíte mne znát, mou osobu halí temný mrak, jehož i v představách leká se zrak.“

 

Nikdy jsem neslyšela nikoho mluvit takovým způsobem, přijde mi, že nemůže být ani z dnešní doby. Tím, co řekl, ve mně probudil ještě větší touhu vědět, s kým mám tu čest. „Můžeme spolu mluvit alespoň tváří v tvář?“

 

„Ne, stejně už musím jít.“

 

„V tom případě… Děkuji vám.“