Sen o Vl. Holanovi

     SEN O VLADIMÍRU HOLANOVI

Z vlhké mlhy vystupuje změť houštin, matně se červenají jeřabiny a tušené plody šípku.Vybavuje se mi fragment Holanovy basně: ,,Proč jsme tu, ptáme se ve snách...". Vzpomenu si na předvčerejší noc,

jak jsem opilý stál na Kampě na náplavce Vltavy čelem ke zdi a zaříkával básníkova ducha.Náhle zaslechnu jeho patetický hlas / stejný jako na gramodesce přiložené k výboru básní vydaného v Klubu přátel poezie v šedesátých letech /. Báseň, kterou deklamuje s přehnaně komickou artikulací je dlouhá

a nepochybně naléhavého sdělení. Nic si z ní nepamatuji. Jen přerývané zvolání na konec, než docela umlkla. Též mlhavé obrysy podzimního parku se rozplynuly v jiných obrazech. ,,Sbírejte koukol, mladý muži!", skoro vykřikne. Tuto výzvu několikrát opakuje, čím dál tím hlasitěji.V horkém letním poledni se prodírám hustým porostem zplanělé louky v krajině povědomých míst. Jsem v Roztokách a za mnou

se vine cesta zvolna se svažující k Vltavě. Holanův hlas doznívá. Louka v horku vydychuje aromatický odér zaprášených  květů, žárem zpola usychajícího rostlinstva. SBÍREJTE KOUKOL, MLADÝ MUŹI...Za sílícího zpěvu cvrčků uléhám do trávy.