Pomsta

Slunce právě zapadalo za nedaleké kopce. Mraky zhoustly, ztmavly. Po obloze teď plula temná nekonečná oblaka jako předzvěst blížící se bouře. Ve vzduchu bylo cítit vlhko, ale neochladilo se. Vzduch byl stále teplý i vánek, který mi občas pocuchal vlasy, byl také osvěžující.
Procházel jsem po okraji lesa. Listí na stromech šumělo svou temně krásnou symfonii. S občasným dalekým zahřměním a zapískáním ptáků mi ten celek připomínal něco z dětství. Něco co se schovalo hluboko do paměti a doufalo, že se to už nebude muset ukázat. Ošil jsem se a po zádech mi přeběhl mráz. Na zátylku se mi naježili vlasy a orosilo čelo. Donutil jsem se myslet na něco příjemnějšího.
Hraji své první fotbalové utkání. Jsem nervózní, ale zároveň se těším až budu moci mamince ukázat jak jsem dobrý. Miluji ten její úsměv. Líbí se mi, když mě pohladí a pochválí za něco co se mi povedlo. Běhal jsem. Nahrával, obehrával. Ten den jsem dal dva góly. Večer jsme s maminkou oslavovali zmrzlinovým dortem. Vanilkovým. Byl to krásný večer. Když dorazil otec...
Opět jsem se ošil.
Pokračoval jsem cestou dál. Není to už daleko. Vesnice je zaklesnutá jako klín v tomto lese. Les jí obklopuje ze tří stran. Poslední, čtvrtá strana vesnice se teď žlutila rozkvetlými květy. Byl to úchvatný pohled. Jakoby si slunce ustlalo na tomto poli a zahrnovalo ho svou láskou.
Vesnici znám jako své boty. Mnohokrát jsem ji procházel a trefím do svého cíle i v noci. Nemusel jsem tedy nikam spěchat. Někde v lese zahoukala sova. Houkání znělo zlověstně a přeci jen mě donutilo lehce přidat do kroku.
Několik set metrů přede mnou se pomalu začínala objevovat zeď místního hřbitova. Stará, lehce kroucená a oprýskaná zubem času. Pořád, ale splňovala svou funkci. Udržet hřbitov a jeho obyvatele v klidu posmrtného života. Držet kolem nich jakousi ochranou ruku. Ten večer se mi zdálo, že ta zeď spíše chrání živé před mrtvými.
Obcházel jsem kaluži u které pil malý vrabec. Odskákal. Nejspíš jsem ho vylekal svými kroky. Nemám mu to za zlé, také by mě vylekaly cizí kroky. Navíc někoho kdo by byl stokrát větší než jsem já sám a vyrušil mě při večeři.
Zastavil jsem se naproti dvoukřídlé rezavé brance s různými ornamenty vytažené do gotického špičatého oblouku. Důkaz, že dříve měli lidé mnohem větší smysl pro krásu. I když jde o vstup mezi mrtvé. Vstup do říše duší, které opustili náš svět. Mnohdy i nedobrovolně. Pomalu jsem vzal za kliku a s vrzáním jsem otevřel pravé křídlo dveří. Potichu jsem prošel dovnitř.
Neomylně jsem zamířil k nevelkému šedivému náhrobku vzadu v rohu. Hrob byl ohraničen nízkým železným plůtkem, který spíše splňoval dekorativní účel, než něco praktického. Akorát se do něj zachytávalo listí. S povzdechem jsem si klekl na kolena a začal jej odstraňovat. Spokojen se svým dílem jsem se lehce pousmál. Ale tíha situace a vlastně i místa kde jsem byl, mi stahovala koutky zpět do normální polohy.
Chvíli jsem nehnutě seděl a díval se do dáli. Mraky již zakrývaly celou oblohu. Nebyla ještě úplná tma, spíše ten šedivý opar, který slibuje, že jakmile mrknete, zatmí se úplně. Potom nebude vidět ani na krok. Jednou rukou jsem pohladil náhrobek. Druhou rukou jsem nožem upravil nápis na jeho přední straně. Zvedl jsem se a cípem rukávu si otřel slzy.
Když jsem za sebou zavíral branku už mi bylo lépe. Vydal jsem se za světly vesnice. Cesta uběhla rychle, hřbitov, až na pár stromů, sousedil s posledními domy. Všude byl klid a mír. Prošel jsem mezi prvními staveními. V prvním domě se ještě svítilo, ve druhém už nejspíš všichni spali. Došel jsem až na náves.
Uprostřed návsi se tyčila kamenná kašna. Byla asi zpoloviny naplněna vodou. Posledních pár týdnů je sucho. Nebylo moc vidět, ale když jsem ji míjel chtěl jsem si smočit prsty ve vodě a trochu si opláchnout obličej. Musel jsem se hodně naklonit, abych se dotkl hladiny. Tentokrát mi nevadilo, že je voda kalná a špinavá.
Pokračoval jsem v chůzi. Cestu za mnou chvíli opisovaly mokré kapky, které mi odkapávali z prstů. V té tmě by stejně nikdo nic nepoznal. Míjel jsem domy až nakonec se před mnou objevil ten pravý.
Stál tam tiše a klidně jako náhrobek, který jsem před několika chvílemi s láskou opečovával. Ten dům tu bude stát vždy. Stejně jako náhrobek. Zastavil jsem se a naslouchal. Ticho se mi vkrádalo pod kůži až k lehce bušícímu srdci. Tepalo mi v uších.
Nadechl jsem se a vykročil. Došel jsem ke dveřím a jemně vzal za kliku. Nebylo zamčeno. Nikdy nebylo zamčeno. Dveře nevydaly ani hlásku. Nechaly mě v klidu projít a zase se bezhlasně za mnou zavřely. Za dveřmi jsem čekal až se moje oči přizpůsobí temnotě, která zde vládla. Na konci chodby vedlo schodiště do podkroví. Třetí schod určitě pořád vrže. Nikdo se neměl k tomu, aby ho opravil. A já to také nehodlám udělat. Stoupal jsem vzhůru. Každý krok mě tížil a já se překonával, abych zvládl ten další. V podkroví byl pouze malá čtvercová chodba a jen jedny dveře. Vedle nich stál malý žebřík, kterým se lezlo na střechu. Přešel jsem ke dveřím.
Otevíral jsem a s každým centimetrem, kterým se dveře otevírali, ke mně pronikalo slabé světlo od oken. Vkrádal jsem se do pokoje jako zloděj. Obezřetně a tiše. Nikam jsem nespěchal. Byl jsem na místě.
Prošel jsem dveřmi a neobtěžoval jsem se je za sebou zavírat. Nebylo třeba. Došel jsem k posteli. Ležel tam, jako každou noc. Jen dnes už to bylo naposledy. Lehce, jako kočka, jsem si mu klekl na hrudník a ještě než otevřel oči, aby zjistil kdo mu to krade jeho sladký spánek, jsem mu obě ruce přiložil na krk a začal tvrdě stahovat jeho hrdlo, aby nemohl projít jediný hlásek, aby nemohl projít ani kousíček vzduchu, po kterém lapal a který teď tolik potřeboval. Díval jsem se mu do očí. Snad to byla vůle boží, ale mraky se najednou rozestoupily, jen na chvilku, aby mi byla vidět má tvář ve svitu měsíce. Jakmile jsem spatřil hrůzu v jeho očích, když poznal kdo je jeho katem, cítil jsem nelidskou radost. Usmíval jsem se, v očích mi jiskřilo a v rukách jsem měl tolik síly, že bych tu noc jistě rozdrtil i kámen. Ještě dlouho potom co se přestal bránit jsem drtil jeho krk. Až jsem nakonec slyšel křupnutí a poznal, že už se nemusím snažit.
Stál jsem nad ním a díval se na své hrůzné dílo. Přikryl jsem ho dekou až nad hlavu. Třásly se mi ruce. Nechal jsem je. Nepokoušel jsem se ten třes zastavit. Nebyl z hrůzy, kterou jsem spáchal. Naopak byl to třes radosti. Srdce mi bušilo jako koni. Čekal jsem, že každou chvíli musím explodovat z toho jak rychle pumpuje krev do mého těla.
Ve skříni jsem sebral veškeré povlečení a oblečení, které se mi vešlo do náruče. Cestou po schodech jsem po různu odhazoval kusy na zem. Došel jsem až do kuchyně. Ze stolu jsem vzal lampu a jejím obsahem jsem polil poslední hadr. Sedl jsem si na lavici u okna a díval jsem se ven. Všude byl klid a ticho. Měsíc opět zmizel. Došel jsem k olejem nasáklému hadru a škrtl sirkou. V tom plameni jsem spatřil radost. Radost z konce. Radost.
Plameny se rychle šířily po domě. Jakoby oheň sdílel mou touhu po rychlém konci. Snažil se mi vyhovět a spěchal nahoru do ložnice, aby pohladil muže ležícího nehybně v posteli. Sledoval jsem ty plameny a byl spokojen.

Když se vesničanům konečně podařilo uhasit oheň, našli v útrobách domu dva mrtvé muže. Majitel domu ležel v posteli. Jen hromádka popela, která ani zdaleka nepřipomínala toho hrdého muže, který dům vlastnil. Druhý, neznámý muž, seděl u stolu opřený o zeď. Vypadal, jakoby se ani nesnažil utéct. Seděl klidně s rukama v klíně.
Lidé si usmysleli, že nejspíš šlo o nepodařenou loupež. Zloděj zřejmě upustil lampu, když se snažil si posvítit, aby viděl co lze z domu odnést a z čeho bude mít užitek. Jediný zádrhel byla jeho klidná a mírumilovná poloha.

Hrobník, který šel ještě týž den vykopat hrob vedle jeho tragicky zesnulé manželky, stál s hrůzou v očích před jejím náhrobkem. Hrob byl uklizený a na náhrobku bylo vyryto.

„Milovaná matka, pomstěna. Její duše snad nyní najde klid.“