Propadáš démonu

Neschováš se mi,

já nespím,

dnem a nocí

kolem tebe chodím.

Slyším tvůj smích,

na hony tě cítím,

ty o mně nic nevíš,

jen blud – si myslíš.

 

Neměl bych tu být,

ale mě se nezbavíš.

Nevědomí sílí stále víc,

nepomůže kostel, nic.

 

Žiješ jak se dá,

den za dnem ti ubíhá.

Snažíš se mě nevnímat,

zmást a odejít,

netušíš, že jsme spojeni,

naprosto zpřízněni.

 

Chceš jít dál,

spálit za sebou mosty,

stejně se ke mně vrátíš,

v hloubi duše to tušíš.

Nebylo to náhodné setkání,

chtěla jsi to a moc,

byl jsem lákavější, než dálek volání,

teď hrůzou křičíš každou noc.

 

Chceš víc,

nikdy nebudeš mít dost.

Měla jsi přestat včas,

nyní slyš můj hlas.

Každý den bude stejný,

žádného úniku není.

 

Prahneš po každém kousku,

musíš ho mít pořád víc,

v koutě, potmě a sama,

hanbou ti rudne líc.

Není cesty zpět,

není žádné spasení.

Pouze duše tvá prosí

o včasné zachránění.

 

Propadáš svému démonu,

oči rudě mu žhnou,

tesáky maso sápou.

Věz, to poslední zoufalé volání.

 

Realita se ti ztrácí,

sen a noční můra je vším,

co kdy ještě uvidíš,

ze dna nevystoupáš výš.

Démon je tady,

přicházím s ním,

bojíš se, já vím.

Pojď, nic už nebolí,

poddej se mému svádění.