Drákula

 

 

Drákula

 

Pověst: Hrabě Drákula 

Vypravěč: 

Z pověstí Transylvánských: 

Za štíty rumunských hor, 

střežil svou zemi a víru  

proti tureckým nájezdům  

panovník jménem Vlad Napichovač, 

prý zlostný a nelidský tvor,spravedlnost oděl do krve, 

v naději k lepším zítřkům, 

moc rozsévá bolest a pláč. 

 

Vláda se pojívá s obavou, 

a přesto bojoval za svůj lid, 

za víru pravoslavnou, 

za holá místa k životu, 

vyzbrojen kopím a odvahou, 

chystal se do války odejít, 

pohroužen v modlitbách s milou svou, 

obejmul samotu. 

 

• Píseň: Jsi můj Pán 

 

1. Obraz - Před bitvou 

• Hrad 

Vlad: Proč jsi tak smutná moje paní? 

Slunce nám vejde do skrání /pohladí Adrianu po tváři/ 

 

pod srdcem nosíš dítě lásky, 

život je polem bitevním, /zvedá meč a potom opět pokleká ke své milé/ 

před Tebou panovník se sklání. 

 

Adriana: 

Můj pane, žijem v okovech, 

a jednou odvedou nám syna, 

tak jako Tebe v útlém věku, 

/nenávistně/ 

prokletí, bídní osmané, 

/naděje v hlase/ 

mé dny jsou živy v obrazech, 

že vrátíš se, zem bude jiná, 

nebude války v člověku, 

jen lásky Boží, upřímné. 

 

Vlad: 

/Ryčně/ 

Dnešní boj zrodí věčný mír, 

rozdrtím všecky nepřátele, 

/ukáže na křížek na krku/ 

bojuji v Kristu pro svou zem, 

jizvy jsou zkoušky-Boží vzkazky. 

 

Adriana: 

/zděšení/ 

Rouháš se Bohu do oken, 

/opěvně/ 

duše je Boží naplnění, 

vdechl ji s vírou člověku, 

je otiskem jeho lásky, 

/důrazně/ 

nesmí se pošpiniti zlem. 

 

Vlad: 

/chlácholivě, obdivně vzhlíží k meči/ 

Dobro se skrývá v jílci meče 

/odhodlaně/ 

zabij nebo budeš zabit, /rozmáchne se mečem/ 

vždyť sám Bůh válku dopouští, /ukáže k nebesům/ 

 

a pravý muž /poklepe si na hruď a vytahuje meč/má sevřít zbraň. 

 

Píseň: Vím, že jsi se mnou 

 

Adriana: 

Můj pane, vím, už musíš jít, 

/Adriana zastoupí Vladovi cestu/ 

srdce mi krvácí v odloučení, 

bez Tebe žití je prázdnotou, 

/obejmou se/ 

a s Tebou procitnutím, 

musíš se se mnou pomodlit, 

vyprosit od Boha rozhřešení. 

 

/Vlad pokleká ke své ženě k modlitbě, sepne ruce, avšak sotva odříká pár slov, obejme ženu, vstane a modlitbu nedokončí./ 

 

Vlad: 

/Nepokojně přechází po místnosti/Nemám čas skládat účty Bohu,/strhává si křížek z krku/ 

slyšíš, už z venku zazněl ryk,,/jde k oknu a naslouchá/ 

volá mě blíž hlas polnice, 

dnes moje sestra bude smrt, 

teď spravedlnost nemá váhu. 

 

/Vlad obejme naposled vroucně svou ženu, bere si zbroj a odchází do boje/ 

 

 

• Píseň: Válečná /odehrává se bitva/ 

 

/Proradný komoří přichází za svou paní se lživou zprávou o Vladově smrti/ 

 

Komoří: 

Má paní, strašnou zprávu nesu, 

zde psaní, přímo z bojiště, 

dovolte prosím, budu číst, 

jen v klidu, posaďte se: 

/komoří vyndává list a čte/ 

Osmani táhnou od lesů 

a už jsou blízko hradiště, 

Vladovo srdce přestalo bít, 

za spásu duše modleme se. 

 

Adriana: 

To není možné, jsi si jist? 

Pocítila bych tíhu všeho, 

jistě jsi musel špatně číst, 

vroucně jsem prosila Boha svého 

i dnes jsem dlela v modlitbách, 

vždycky ho vrátil, on neumírá. 

 

Komoří: 

Na vlastní oči zřel jsem tělo, 

Osmani nesou jej na kopích 

a teď si přijdou pro tvou hlavu, 

 

můžeš se ještě zachránit, 

jen maličko by postačilo, 

zřeknout se svazku není hřích, 

stát se mou ženou po právu, 

nenechal bych ti ublížit. 

 

/Adriana se beze slov odvrací od komořího a pomalým bezduchým krokem se odebírá ke hradbám, ten je jí stále v patách/ 

 

• Píseň: Most přes minulost 

 

/Adriana se pomodlí a skáče z hradeb/ 

 

2. Obraz  - Ďáblova lest 

/Drákula se navrátil z bitvy živ a hledá po hradě svou milou/ 

 

 

 

Vlad: 

Má paní, jsem zpět, živ a zdravý, 

zde stojím opět v plné síle, 

navěky mír jsem vydobyl 

pro tuto zemi, tento lid. 

 

Kněz: 

Zadrž můj synu, přistup blíž, 

poslední pomazání vzdám, 

Tvá žena se ocitla v pasti, 

Bůh jí své brány uzavřel, 

skočila z hradeb do propasti, 

teď patří do pekel. 

 

/Vlad odstrčí kněze a s výkřikem dopadá na kolena vedle své mrtvé ženy, objímá ji a pláče/ 

 

Vlad: 

Má lásko, nedopitá číše, 

jsou ústa Tvá a srdce tón. 

Bylas´ má zaslíbená duše 

umlkl smích a praskl zvon, 

mé srdce zcizila tíseň 

dnes zemřel jsem poprvé. 

 

• Píseň: Bože, jestli vůbec někdy byls´ 

 

 

Vlad: 

Proklínám Boha nastokrát, 

jsme pouze loutky v područí 

té jeho zlomyslné frašky, 

s níž trýzní člověka. 

 

Vyzývám pekelné mocnosti, 

zříkám se navěky kříže 

zde, před obrazem Krista, 

chci stanout v plamenech, 

čas víru ohlodal na kosti, 

vzývám tě, krvavý kníže, 

mou modlou je ďáblova busta, 

jsem krví ve tvých rtech. 

 

/blížcí se stín, ďábel přistoupil k Vladovi, natahuje k němu ruku/ 

 

Ďábel: 

Tvůj osud věčně jest spojen s mým, 

napij se krve mé, nepoznáš hlad, 

poznáš jen sílu a moc, 

žádám jen bezcennou duši Tvou, 

nežít je to pravé tajemství, 

necítit bolest a chlad, 

když nocí je den a den je noc, 

budiž ďáblem s krvavou sutanou. 

 

/Vlad se napije krve ďábla a počne se měnit v upíra/ 

 

Z kroniky Hraběte Drákuly 

 

Radost i bolest v jediném dni 

pomalu zahalila mlha, 

zbyla jen nahá prázdnota, 

jen stopa po nicotě, 

usínám, když se rozední, 

žene mě zvláštní touha, 

neznám, co čas je a hmota, 

ztrácím se v neživotě. 

 

Bdím-li, tak toužím po krvi, 

v zrcadle nevídám svou tvář. 

Sám v sobě, již jsem nemrtvý 

s odporem plivu na oltář, 

už zcela jsem se zřekl víry, 

opatřil si mrtvé nevěsty. 

 

Pozval jsem si právníka, 

renomovaného pana Renfielda 

nesnesu víc tolik samoty, 

lidé se bojí a kořisti málo, 

mám v něm teď věrného služebníka, 

budu se stěhovat do Londýna, 

 

sháním teď vhodné objekty, 

kde by se ve skrytu přebývalo. 

 

Renfield je duševně nemocen, 

přesto dál poslouží mému plánu, 

pošle mi za sebe přítele Harkera, 

nějaký čas si s ním dopisuji. 

 

 3. Obraz : Johnatanova cesta 

 

Vypravěč - Deník Johnatana Harkera Bystrica 4. května, psán těsnopisem - vypravěč 

 

Před odjezdem z Londýna jsem studoval 

 stohy map a knih o Transylvánii. 

Kraj, jenž mám navštívit, leží uprostřed Karpat 

v krajině s mnohými neznámými, 

 s čelistmi lesů a skal 

zde tyčí se Drákulův hrad 

opředen mýty a pověrami 

 

 

Jsem na cestě již třetím dnem, 

po setmění jsme dorazili do Kološváru 

přenocování v hotelu Royal , 

schází mi blízkost mé drahé Míny. 

 

 

Dnes přejezd divokou krajinou, 

má tváře i otisky šelmy líté, 

 přijel jsem do města Bystrice, 

sem přijdou mi hraběcí dopisy 

s noclehem pod Zlatou korunou. 

 

Scéna: Hostinec 

/Zaklepání/ 

 

/hostinský otevírá dveře/: 

Hostinský: 

Večera dobrého přeji Vám, pane,/podává ruku/ 

noc v sobě skrývá nevlídnost, 

chlad a zmar nosí v sobě, 

dýchá z Vás náhlá únava, 

pojďte jen ke krbu, oheň již plane,/ vtáhne hosta dovnitř/ 

vítáme přání z Vašich úst,/zavádí hosta ke stolu/ 

pojďte jen dál, vždyť nocí kráčí/usadí hosta, nakoukne na něj z obou stran/ 

krvežíznivý vlkodlak, 

a mladý člověk, měl by žít./praští hosta do zad/ 

 

Kde zas ta moje stará vězí? /mávne nad ní rukou/ 

No tak, má milá, kde Tě mám,/zavolání/ 

tak kde se loudáš, pometlo? 

Nalévej polévku, drahoušku!/sladce/ 

 

 

Hostinská: 

Můj drahý všecko ráda schystám,/zavolání/ 

mizerný chlap a ochlasta, /mávne nad ním rukou/ 

ale přec v jádru dobrý snad, 

všecko je připraveno, /zavolání/ 

na každý obraz najdeš rám,/ukazuje na diváky/ 

i když je občas pesimista,/pokrčí rameny/ 

stačí mu políbení dát,/zavolá drahouši, ten přijde a políbí se/ 

a už je zase polojasno. /obejmou se/ 

 

Hostinský: 

To je má žena Filoména,/Ukazuje ji Johnatanovi/ 

krásná, když durdí se jak čert, 

za práci umí skvěle vzít, 

pojďte jen mladý muži pít,/přiťuknou si a nalijí polévku/ 

ochutnat lahodnou polévku. 

 

/JOHNATAN USEDÁ KE STOLU A HODUJE S OSTATNÍMI BĚHEM PÍSNĚ/ 

• Píseň: Lano, co k nebi nás poutá 

 

Johnatan: 

Děkuji, přátelé, již jsem syt,/zvolá a praští do stolu, zaplatí/ 

únava ke mně hlavou kyne,/zývá/ 

na lůžko musím se odebrat, /je přiopilý,pomalu vstane a obchází hosty, podává jim ruku/ 

děkuji za vřelou společnost, 

prosil bych tak v šest /ukazuje na rukou/ probudit, 

snad ke mně sny dnes budou vlídné, 

bylo mi radostí setrvat/pokloní se/ 

a být zde dnešní noci host. 

 

/Johnatan se odebírá do pokoje, mírně přiopilý jde spát/ 

 

/Zaklepání na dveře/ 

Hostinská: 

Nerada ruším Vaše spaní, 

pane, /zvolání/haló, pane, 

šest, už je šest hodin,  

pán chtěl vstávati, 

mám tady pro Vás spěšné psaní, 

prý je to neodkladné, 

teď doručené kočím, 

je opatřené pečetí. 

 

 

Johnatan /rozespale/: 

Jen pouhý okamžik, paní, 

 tma sahá mi dosud na spánky, 

spěch není pro rozvážné/pomalu se obouvá/, 

vše je tu uspěchané,/mávne rukou/ 

jste z podivného kraje. 

 

 

/Otevření dveří/ 

Johnathan: /jde za hostinskou a usedá ke stolu a žádá o přečtení dopisu/ 

Odpusťte prosím neurvalci, 

/vylekaně/strašlivé sny - netopýr, vlci, 

a přitom je tu pravý ráj,/ukazuje po okolí/ 

život byl v noci pouhý klam,/pomalu vytahuje dopis/ 

zde prosím dopis, přečtěte si. 

 

Hostinská:  

Jak si pán žádá, 

já velmi ráda 

Vám mezi řádky budu číst,/podává hostu šálek s čajem/ 

zde prosím šálek čaje, 

tak v našem kraji chutná máta, 

pánova vůle je mi svatá,/lehce se pokloní/ 

teď podejte mi list,/natahuje ruku po listu a přebírá jej/ 

snad mladý pán vbrzku pookřeje. 

 

 

/Hostinská čte list/: 

Milý náš příteli, buďte vítán v Karpatech, 

doufáme, že jste dobře spal, 

dostavník do Bukoviny je připraven 

v naší zemi jste vítán a svoboden, 

Váš přítel / čte se zděšením/Drákula, syn Draka 

na Vás neúnavně čeká. 

 

/Hostinská, výkřik, modlí se/: 

 ve jménu otce i syna i ducha svatého/křižuje se/ 

 

Johnatan: 

Copak Vás leká drahá paní, 

čím Vás tak děsí tento list 

znáte snad hraběte Drákulu? 

Ve tvářích stíny se Vám zračí, 

/Hovoří s úšklebkem/četl jsem směšná pojednání, 

o hrůzovládě zdejších míst./ukáže po okolí/ 

 

Hostinská: 

Ta jeho vlídnost je jen zdáním, 

pro jeho dům je mrtvým Krist, 

máte co dělat s nemrtvým, 

 o upírech jste musel číst, 

musím Vás před ním varovat, 

patří k ďáblovým vyvrhelům. 

 

Johnatan:  

V mýtech je oděna zdejší zem, 

já na pohádky nevěřím. 

 

Hostinská: 

V předvečer svatojánské noci 

je nebezpečné venku dlít, 

 

je plná zla a magie, 

šelma prý nezná soucitu, 

svůj křížek dám Vám na cestu. 

 

/hospodská dává Johnatanovi křížek na krk/ 

 

4. Obraz - Cesta na Drákulův hrad 

 

Zápisník Johnatana Harkera, psáno při čekání na dostavník: 

Dostavník se pochopitelně zpozdil, 

růženec mám stále na krku, 

nevím, zda za to může ta hostinská, 

ale rozhodně nejsem klidný. 

 

Prvý kočí: 

Haló, Johnatan Harker, pane? 

/Johnatan zlehka přikývne/ 

Mám Vás dopravit do Bukoviny, 

nastupte prosím, nemám stání, 

letíme s větrem o závod, 

zdejší kraje jsou nebezpečné. 

Co Vás sem zaválo z domoviny? 

Uctivá omluva za zpoždění, 

cestou nás zaskočil zrádný brod. 

 

/Johnatan podává kočímu dopis/ Ten vykřikne zděšením/ 

 

Proboha, spaste duši svou, 

obraťte kroky k domovině, 

hlad bývá krutý hostitel 

a přítel mění tváře, 

budete pohlcen temnotou. 

Což se Vám nestýská po rodině? 

Hrabě je krvavý velitel 

a nosí masku lháře. 

 

Johnatan: 

Ach drahý pane, to je mýlka, 

již dlouho si s hrabětem dopisuji, 

věřím jen vlastní intuici, 

jak pověrčivý je tu lid, 

zde skrývá se intelekt obchodníka, 

já svoje sliby dodržuji 

a věřte mi, mám pod čepicí, 

tak nechte mě, chci nastoupit. 

 

/Johnatan vytrhává kočímu dopis z ruky a nastupuje do vozu/ 

 

Z deníku Johnatana Harkera, psáno v dostavníku 

Tři cestující v dostavníku, 

prozatím zkonejšeni spánkem, 

přeptám se jich pak na hraběte, 

doléhá na mě podivná tíseň. 

Jak mohu mít pochyby o člověku, 

jemuž zavázán jsem býti přítelem? 

Ze závisti - pomluva kvete, 

je zhoubná, jako plíseň. 

 

/cestující se jeden po druhém probouzí a hovoří s Johnatanem/ 

/Hrozivé vytí blížících se vlků a zlověstný křik se nese krajinou/ 

 

1. cestující 

Ve Vaší tváři, drahý pane, 

usedá prach z dalekých cest, 

otázky očima ubíhají,  

divokost splašených koní v nich, 

neptat se dneška, co zítra se stane, 

nenechat fantazii kvést, 

být němý k ústům, která se ptají, 

to byl by jistojistě hřích. 

 

Proto mi prosím vyprávějte, 

rozmluva je katem dlouhé chvíle, 

mám v hlavě samý otazník 

a dychtivá jsem po slovech, 

odkud a kam se ubíráte? 

 

Johnatan: 

Jsem právník, hrdý Angličan, 

projel jsem mnohé prašné cesty, 

hrabětem zdejším povolán, 

odloučen na dlouho od nevěsty, 

vázán zde věcmi obchodními, 

příteli ve službě zavázán. 

 

 

 

/cestující převezme hraběcí dopis a vykřikne zděšením/ 

 

1.Cestující: 

Ten, jehož přítelem chtěl byste zvát, 

plný je klamu a pohrdání, 

zákeřný, zlořečený tvor. 

Pochází ze světa nemrtvých. 

 

 

Jonhnatan: 

Nevěřím babským povídačkám, 

pohádkám, které tu říkáte. 

Snad dost dobře hraběte neznáte, 

je pouhý člověk z masa a kostí, 

jen nerad se přu s ženami. 

/Johnatan jen mávne rukou a kroutí hlavou, cestující je zděšená a ustavičně se křižuje/ 

 

2. cestující

Odpusťte, pane, jste tak bledý, 

trpíte zřejmou churavostí, 

jste plný neduhů a strachu. 

 

Mohu Vám prosím změřit tep? 

Lahodný čaj Vám zbarví líčka, 

Tak, teď můžete v klidu vyprávět, 

jsem posluchačka oddaná, 

jsem žena, která nezná klep, 

 

co tíží Vás, to nepočká, 

to má se řešit hned, 

no dobrá, tak jsem zvědavá. 

 

Johnatan: 

Těší mne Vaše pozornost, 

jsem pouze znaven cestami 

a steskem po své drahé Míně, 

snad vbrzku již budu na zámku, 

vyřídím obchodní záležitosti, 

zde čtěte hraběcí pozvánku. 

 

/cestující převezme hraběcí dopis a vykřikne zděšením/ 

 

2. cestující:

Ó příteli mladý, proboha,  

což Vám snad život není milý, 

že ho tak snadno vydáváte, 

té krvelačné nestvůře? 

 

(cestující udělá Johnatánovi křížek na čelo a počne se modlit, v tom se probudí kněz) 

 

3. Cestující - kněz:

Dobrý den, ovečky Boží, 

z kterépak cesty jste zbloudil můj synu, 

jste celý v myšlenkách pohroužen. 

 

Snad sluchu se pravdy nedostává? 

 

Víra zná pouze Boží slávu 

a pravda kvete z jejich úst 

jak břečťan popínavý, 

Rád z vašich retů sejmu hřích, 

člověk je nepatrný v davu, 

jen v slávě Boží může růst,  

jak Ježíš sám nám praví 

v blahoslovenstvích. 

 

/Johnatan jen tiše podá dopis knězi a napjatě čeká na reakci/:  

 

 

Kněz se počne křižovat a modlit, více není schopen slov, padá mu dopis z rukou, Johnatan jej sebere a v tom se ozve rána a vůz stojí/ 

 

Z rychlého zápisku do deníku: 

Podíval jsem se z dostavníku, 

spolucestující měli ve tvářích zděšení, 

předjela nás pohřební bryčka  

tažená koňmi černými. 

 

Cestující mě chtějí zadržet, 

temný muž promlouvá ke kočímu, 

oči mu rudě počnou planout, 

vytí vlků a vichřice, 

 

musím jít, nesmím otálet, 

co je to za divnou čertovinu, 

křížek se rozzářil, začal žhnout 

a strach mě jímá za srdce. 

 

/Johnatan naslouchá podivnému hovoru mezi kočími/ 

 

Druhý kočí: 

Pospíšil sis příteli 

a přeci ses zdráhal 

doručit, co bylo ujednáno, 

varovals´ volavku před dravcem, 

moji koně jsou rychlí, 

a i když jsi zpočátku zaváhal, 

všecko je zdárně dokonáno, 

pro dnešek vyvázls´ životem. 

 

Prvý kočí: 

Děkuji za Vaši velkodušnost, 

člověk se musí občas kát, 

vím, varovat ho byla hloupost, 

svědomí - občas krutý kat, 

před pánem zrada se neutají, 

okem se platívá za oko. 

 

 

 

Druhý kočí: 

Pro dnešek vyvázneš s kůží svou, 

příště však zbydou jen kosti, 

kdo pro dnešní noc se postí, 

ten těžko hlad bude ovládat 

až k nám zítřek zavítá. 

 

/první kočí práskne do koní a odjíždí s ostatními cestujícími, blížící se vytí vlků a vyděšený křik z dostavníku, vše pohltí ticho a sníh, Johnatan, přistupuje k druhému kočímu/ 

 

Druhý kočí: 

Pan Johnatan Harker, předpokládám, /Johnatan souhlasně přikývne/ 

nastupte, zde bezpečno není, 

jak jste mohl vytušit, 

čeká nás zrádná stezka. 

5. Obraz - Drákulův hrad 

Z deníku Johnatana Harkera cestou na Drákulův hrad: 

Dali jsme se po stezce v úpatí skal, 

za vrcholem útesu se zračila luna, 

v jejím světle jsem spatřil kruh vlků. 

 

Pak jako by všecko spolkla tma, 

nebo mě pohltil spánek, 

má duše se cítila ztracená 

a přála si opustit zámek. 

 

/kommoří pomáhá Johnatanovi vystoupit z bryčky/ 

 

Komoří: 

Račte vystoupit, vážený pane, 

jménem hraběte, chci Vás přivítat 

jsem Eduard, zdejší komoří, 

uvítat Vás zde, je mi ctí, 

po cestě liché pověry plané 

slyšel jste jistě kolovat, 

moudří snad báchorkám nevěří, 

náš hrabě je dobrák od kosti. 

Johnatan: 

Děkuji za milé přivítání 

poznat Vás, také je mi ctí, 

řeči ty plynou a voda teče, 

lid je tu pohlcen pověrami. 

 

Komoří: 

S mocí se pojí často strach lidu 

a spravedlnost bývá kat, 

nedá se soudit bez omylu. 

 

/Komoří závádí Johnatana během hovoru ke vstupním dvěřím do komnat hraběte, zaklepe a vstoupí jako prvý/ 

 

Vaše výsosti, pan Johnatan Harker je zde. 

Smím jej uvést k Vám do komnat? 

Je po cestě zdá se poněkud znaven 

a myslím, že bude mít velký hlad, 

 

a taky slyšel, no vždyť víte, 

lid nestoudnosti vykládat. 

 

Drákula: 

Výborně, milý náš příteli, 

sám pozvu k nám našeho hosta, 

schystejte prosím Vás večeři, 

setrvá, zde v našich komnatách, 

vínem bychom si připili, 

vždyť pro nás je to pocta, 

pohádkám lehce se uvěří,  

když pohltí nás strach. 

 

Drákula: 

Johnatane Harkere, vejděte svobodně! 

Lahodné víno a šťavnatá pečeně, 

jež občerství tělo i duši, 

čeká nás v milé společnosti, 

než jitro nás rozdělí. 

 

Johnatan: 

Vy jste hrabě Drákula, 

i ten tajemný černý kočí, 

který mě před chvíli přivezl, 

proč jen tolik podivností, 

odpusťte, to se nedělá, 

 

gentleman představí se z očí do očí, 

vy, šlechtic, jste to nesvedl 

a přiživil tím pochybnosti. 

 

Drákula: 

Trocha tajemství přeci neuškodí, 

musíme Vás vyvézt z omylů 

chtěli jsme vyslechnouti smyšlenosti 

těch ustrašených hrdinů, 

sám dohlédnout ve věci bezpečnosti 

Vašeho příjezdu k zámku našemu. 

 

 

Johnatan: 

Odpusťte mi mé rozlícení, 

teď vím, nebylo na místě 

a činem svým jste vzdal mi čest, / Johnatan potřásá Drákulovi rukou/ 

jistě po zralé úvaze, 

zde prosím moje osvědčení, /Johnatan předává pověření, v tom zahlédne obraz na stěně, je zaskočen/ 

Proboha, 

- jak podobá se mé nevěstě, 

jak snadno dala by se splést, 

ta dívka - na tom obraze. 

/Johnatan ukáže na obraz a na obrázek své milé, Drákula z obrázku nemůže odrhnout oči, vytrhne Johnatanovi obrázek z ruky, jde k obrazu, zastře jej černým suknem a vrací se zpět k Johnatanovi, obrázek mu vrací, má v očích slzy a má podlomený hlas/ 

 Drákula: 

Jste zřejmě po cestě znavený 

a již Vás šálí smysly, 

Vaše milá - je překrásná, 

 

mám také slabost pro ženy, 

jež mezihvězdnem prošly. 

 

Setrvejte v našich komnatách 

a nasyťte se do libosti, 

My jedli jsme již před Vámi, 

je čas k lovení zvěře, 

nejlepší lovec chodí v tmách, 

a během dne se postí. 

Jste tak mladý, bystrý, vnímavý. 

Nechoďte za zamčené dveře! 

 

6. Obraz - Dopisy 

 

• Scéna byt Míny a byt Lucy 

Dopis slečny Míny Mariové slečně Lucy Westenrové,  Exeter 12. května 

 

Nejdražší Lucy, nehněvej se, 

dlouho jsem nepsala ani řádek,  

měla jsem celé moře práce 

jak únavný je někdy život pomocné učitelky 

stále se cvičím v těsnopise, 

až se Johnatan navrátí z dálek, 

budu mu pomáhat ze srdce 

přepisovat na psacím stroji myšlenky. 

 

Právě mi přišel list z Transylvánie 

schází mi Johnatanova vlídná blízkost, 

snad vbrzku na křídlech vlaštovek, 

 

vrátí se do srdce jaro a on, 

zatím mě samota souží, 

dosti již ale o mně, 

co je nového u Tebe, jímá mě zvědavost, 

zaslechla jsem něco historek, 

že v srdci Tvém udeřil zvon, 

o vysokém, kučeravém muži? 

Tvá milující Mína 

 

Dopis slečny Lucy Westenrové slečně Míně Mariové, Whitby 17. května 

Nejdražší Míno,  

ten muž, o němž se zmiňuješ 

je tak plný pozornosti 

29 let, doktor John Seward zámožný lékař 

vedoucí blázince v rozvalinách 

určitě si ho zamiluješ, 

zdobí ho pouze samé ctnosti 

i když je trošku pohádkář, 

tak krásně se poslouchá. 

 

Byli jsme spolu u rozvalin starého opatství, 

umí se dívat lidem do očí tak upřeně, 

že jsou mu otevřenou knihou, 

ale já jsem tvrdý oříšek, 

to je však mezi mnou a Tebou, 

láska je nejmocnější všelék. 

 

Těším se na Tvou brzkou návštěvu. 

Dobrou noc. Tvá Lucy 

7. Obraz -  Renfield 

• Scéna blázinec a pracovna Dr. Sewarda 

Záznam Johna Sewarda 2. května 

Doktor Seward: 

Čím víc poznávám Rendfielda , 

tím víc mě tento pacient zajímá, 

jeho nejlepší vlastností je láska ke zvířatům, 

ale projevuje ji dost podivným způsobem. 

Chytá mouchy a pak je pojídá. 

Nemohu spočíst kolik už jich má, 

když jsem mu to vytýkal, dal přednost pavoukům 

a teď, nepohrdne ani vrabcem 

 

Renfield: 

Hm, no tak pojď, pojď, pojď už sem , 

poleť blíž, no tak, 

Ha, už Tě mám, 

/Chytá mouchu a polyká ji, trochu se zakašle/ 

zaskočila mi potvůrka, 

pavoučku, poutníčku, taky si vem, 

vrabčáčku otevři zobák, 

Hm a ham, 

ale to je mi dobrůtka. 

 

Renfield: 

Pane doktore, pane doktore, 

jak vzácný jste host. 

Mohl bych požádat o laskavost? 

 

Doktor Seward: 

 Jistě, oč jde? 

 

Renfield: 

Chtěl bych jen kotě 

rozkošné malé, hlaďounké, hravé koťátko, 

se kterým bych si mohl hrát a které bych mohl cvičit 

A krmit a krmit a krmit. 

Nechci už propadat samotě 

A všecka ta havěť zmizne a zakrátko, 

budu se vzorně léčit, 

Pro všecko na světě, musím ho mít. 

 

 

5. července

Navštívil jsem Rendfielda časně ráno. 

Právě sypal na okno cukr. 

Zřejmě se zase chystal do chytání much. 

 

/Renfieldovo prozpěvování/ 

Doktor Seward: 

Kdepak máte svoje vrabčáky, Renfielde? 

 

Renfield: 

Uletěli, frr, všichni jsou fuč, 

zbyla tu po nich jen běloučká peříčka 

a kapička krve, 

to asi ta moje nezbedná kočička 

 

Rendfieldovi se udělalo nevolno a zvrátil spoustu peříček, 

dal jsem mu silné narkotikum, aby tvrdě spal,  

pročítám si jeho zápisník, 

mám co dočinění se zoofágním maniakem, 

za kolik životů by mu asi stál člověk, 

včera byl neklidný, celou noc řval 

napadl personál, byl pravý násilník, 

myslí, že život svůj prodlouží pozřeným životem, 

nejvíce zuří, když nastává úplněk. 

 

 

8. Obraz - V pasti 

• Scéna – Drákulův hrad 

Deník Johnatana Harkera 8. května 

Zámek hraběte Drákuly 

je přeplněn skvostným bohatstvím 

je tu však řada nedostatků 

zrcadlo nikde jsem nenašel, 

copak se Drákula neholí? 

Naštěstí vystačím s cestovním, 

jsem rovněž velmi udiven, tím častým střídáním komorníků 

a knihovnou ze samých anglických děl. 

 

/Johnatan odkládá knihu, hledá zrcátko a počne se holit, Drákula vchází do pokoje, Johnatan se lekne a řízne se, je to zvláštní, ale v zrcátku neviděl nikoho vejít, ačkoli by ho nemohl přehlédnout. Pokračuje v holení a Drákula se k němu pomalu plíží/ 

 

Drákula: 

Dobré jitro Vám přeji, 

jen opatrně, jen ať se neříznete. 

nechte si raději narůst vous, 

/Johnatan se řízl a Drákula se mu ohnal po hrdle, zastavil se, když se rukou dotkl růžence na krku Johnatana a zařval bolestí/ 

u satanáše to je k zlosti, 

ty věci tu být nesmějí, 

ihned ho jistě zahodíte 

odporná cetka lidské marnivosti! 

 

tak pryč už s ním. /Drákula zahodí zrcátko/ 

 

Johnatan. 

Co si to dovolujete, můj pane, 

jak se teď asi oholím 

zrcátko bylo od mé Míny, 

pojďte, ať smlouvu sepíšeme, 

abych se mohl vrátit zpět, 

do milé, drahé domoviny. 

 

Drákula:  

Jste strašně hr, mladíku, 

rád bych odeslal nějaké zboží na různá místa v Anglii, 

Přesněji řečeno 50 beden hlíny 

K experimentálním účelům. 

Smlouvu Vám podepíši za chvilku, 

nač bychom s odjezdem spěchali, 

spojte se písemně s blízkými, 

že ještě měsíc setrváte v náruči, kterou Vám skýtá náš dům. 

 

Vypravěč - Z deníku Johnatana Harkera: 

Drákula mě v pokoji začal zamykat 

před chvílí jsem ho viděl slézat po hradní stěně,  

slézal mrštně jako ještěrka 

přes rameno měl pytel, 

na hradní vrata začal kdosi zběsile klepat, 

vyhlédl jsem a spatřil siluetu patřící ženě, 

ustavičně křičí a naříká, 

až nyní mi došlo, kdo je můj věznitel. 

Matka:  

Netvore, vylez ven 

a Vrať mi mé dítě! 

Vrahu, co jsi udělal s mým dítětem? 

Stýskáním krev mi stydne, 

život je zpřetrhaným snem, 

jen prázdnem rybářské sítě 

obměkči srdce soucitem, 

ty kruté stvoření, bídné. 

Netvore, vrať mi dítě, 

vrať mi mé dítě! 

 

Z deníku Johnatana Harkera: 

Žena nestačila vykřiknout, 

kolem se seběhli vlci, 

bolest šla sněhu ve stopách 

a srdce svírali krev a chlad, 

naposled chtěla se nadechnout, 

zmizela v útrobách noci, 

poslední polibky ve vločkách, 

vlci zahnali hlad. 

 

 

Johnatan Harker: 

Drákula tedy opustil zámek, 

zkusím jedny dveře po druhých, 

všecky jsou uzamčené, 

jedny však povolily, 

jen prázdnota bez lidských známek, 

ze všeho dýchá tu prach a hřích, 

štěstí jsou mince poztrácené, 

mé smysly se spánku podvolily. 

 

Vypravěč - Ze zápisníku Jonathana Harkera: 

Nevím, zda jsem bděl či snil, 

slyšel jsem krutý ženský smích,  

v měsíčním světle tři dívky stály, 

měly oči tak pronikavé. 

Ten jejich zjev mě oslnil, 

toužil jsem spáchat šestý hřích, 

šly blíže ke mně a krev mi sály, 

jako bych zmíral - poprvé 

 

Jejich bílé zuby zářily v měsíčním světle jako perly 

a rudé rty vybízely k políbení, 

není správné, že si toto zapisuji, 

jak by to ranilo moji Mínu, 

jako by hvězdy se rozprostřely, 

ta blízkost byla mé modlení, 

v duchu se naposled pokřižuji, 

abych odčinil vlastní vinu. 

 

Drákulovy nevěsty: 

 

Pohleďte, sestřičky drahé! 

Kdopak se lapil do spánku, 

leží tu motýl snící v síti, 

stačí mu z křídel setřít pel, 

lapil se hnedka napoprvé, 

nežli se napije červánků, 

než den mu dopřeje procitnutí, 

nedej svit, aby nám uletěl, 

schladíme rty své douškem krve. 

 

 

Mladý je, bují životem, 

bude v něm spousta čerstvé krve 

která nám v žilách prostře stůl, 

sám se nám odevzdal do moci. 

Nebudem dělit se s hrabětem, 

ať kosti zbydou na druhé, 

krev je nám vzácnější nežli sůl, 

kořením s touhou po moci. 

 

 

Tak běž, jsi nejstarší, sestřičko, 

máš právo začít krev mu pít, 

zbyde dost polibků pro všecky. 

Napij se, zatím však maličko! 

Nežít je lepší nežli žít, 

rozprostřít nebytí navždycky. 

  

/Upírky se vrhnou na Jonathana a počnou mu sát krev, v tom se však objeví Drákula/ 

 

Drákula: 

Jak se ho opovažujete dotknout, 

ten člověk patří pouze mně! 

Mám s ním doposud vážné plány. 

Nikdo mu nezkřiví ani vlas! 

Koukejte ihned vypadnout, 

a Váš pán Vám vše promine, 

mám tady pro Vás dárek, dámy, 

až nadejde pravý čas, ten muž bude Váš. 

 

Drákulovy nevěsty: 

Copak nám hrabě přinesl v pytli, 

jakýpak skrývá se tam dar, 

že bychom nebyly na suchu? 

Pro svoje nevěsty udělá všecko, 

vyplní každou kratochvíli, 

odpor vždy nosí pouze zmar, 

Copak to voní ve vzduchu. 

Pro všecky čtyři jedno děcko? 

 

Drákula: 

Zmizte už 

 

Z deníku Jonathana Harkera: 

Zmizeli ve svitu měsíčním,  

omdlel jsem hrůzou nebo spal, 

na krku rány po kousnutí 

procitnul jsem ve svém pokoji, 

nevím, co s dneškem učiním, 

mou mysl tíží zvláštní žal, 

vím, z hradu není uniknutí 

a rány se mi nehojí. 

 

Nikdy jsem nezahlédl hraběte vzhůru, 

je více než patrné, že za dne spí, 

ven vede cesta jediná 

po hradní stěně až do strže. 

Teď musím sebrat svou odvahu, víru, 

Drákula se nic nedozví, 

naděje bývá ztracená, 

když přijdeme o zbytky kuráže. 

 

Je to zoufalý pokus, ale co mám dělat. 

Ach Míno, kdybys jen věděla. 

Taková hloubka pode mnou, /Jonathan se podívá pod sebe a pak pohlédne do okna hraběte a málem se úlekem pustí/ 

Drákula, proboha v rakvi s hlínou spí, 

nejde jít zpět, nesmím zaváhat. 

Kéž síla se navrátí do těla, 

nebo mi bude propast hrobkou, 

z níž už mě nikdo nevzbudí. 

/Jonathan se neudrží a padá z hradní stěny do propasti/ 

9. Obraz - Návštěva u Lusy 

• Scéna- Dům Westenrových 

Deník Míny Mariové 26. července 

Žádné zprávy od Jonathana, 

Ještě že mám nablízku Lucy svou přítelkyni, 

Konečně jsem ji navštívila, 

štěstím jí prokvétá skrání růže 

musí být šíleně zamilovaná, 

patřím teď mezi svatebčany, 

Lucy svolila ke vdávání 

Za onoho vysokého, kučeravého muže. 

Mluví o tom i ze spaní 

 

Lusy: 

John, John Seward, bude mým mužem 

Johne, miláčku! 

Pan a paní Sewardovi. 

Jaké si vezmu šaty? 

Mína: Lucy co děláš před tím oknem? 

Vždyť se nachladíš, drahoušku. 

Ach drahá Lucy, vždyť zas spí. 

Napij se doušku čaje z máty, 

Tak a teď v klidu ulehnem. 

Vypravěč - 6.srpna 

Mína: 

Stále žádné zprávy o Jonathanovi, 

To napětí začíná být nesnesitelné, 

Už měl být dávno v mém náručí 

Lusy je čím dál bledší 

ze spánku teskní po Johnovi. 

 

Titulek včerejších novin: 

Za bouře z lodi ztroskotané, 

utekl pes, měl rudé oči 

Mína: Všecko je čím dál zvláštnější. 

/pokračuje ve čtení novin/ 

10. Obraz - Námořníci 

• Scéna – Paluba lodi 

V: Paluba ztroskotané lodi – o měsíc dříve 

• Píseň: Trabant – širé moře 

/námořníci na palubě zpívají, z podpalubí se plíží Drákula a během písně dva námořníky zakousne, skončí v moři/ 

 

V: - Lodní deník: Z Varny do Whitby, 6. Července 

Důstojník: 

/Důstojník zapisuje do lodního deníku/ 

Od této chvíle si povedu záznamy 

neboť se na lodi dějí podivné věci, 

je tomu den, kotvy byly zdviženy 

náklad – bedny s hlínou 

původní posádka – 5 lodníků,  kuchař,  kapitán dva důstojníci 

Podepsán: první důstojník 

 

14. července

Pane, všichni jsme velmi vyděšení, pane 

někteří chlapi o tom nechtějí mluvit, 

večer zmizeli dva chlapi z posádky, a dnes další, 

něco se jistojistě stane /všichni se křižují/ 

musíme nějak zakročit 

a někdo si myslí, že tady straší. 

 

Kapitán: 

Straší Vám leda na cimbuří, 

takhle se za dne zřídit rumem! 

Určitě dospávaj vopici: 

Tady jste k sakru na širým moři. 

Rozchodem všichni za svým umem 

a ráno, ať jste střízlíci! 

 

 

17. července

Námořníci: 

Pane, na palubě je cizí muž, 

pane, dovolte nám podat hlášení, pane, 

vysoký, hubený, zmizel beze stopy, 

Jen tak, jako pára nad hrncem, 

tady Jack do něho vrazil nůž, 

dějí se věci nevídané, 

hrozivý křik šel z podpalubí, 

smrt kráčí s neznámým cizincem. 

 

Kapitán:  

Už zase ty  nesmysly? Alou, do práce! 

 

• Píseň: Hudsonské šífy 

/Drákula během písně zakousne zbylé námořníky/ 

 

V: 2. srpna 

Důstojník: 

Pane, šel jsem vystřídat kormidelníka, 

nenašel jsem ho, 

zbyli jsme tady jen já a Vy, 

to není dílo smrtelníka 

zmizeli všichni do jednoho, 

půjdu a prozkoumám podpalubí. 

 

/Důstojník sestupuje do podpalubí, vrhá se na něj Drákula, chvíli spolu zápasí. Důstojník se  s děsivým výkřikem dává na útěk/ 

 

Kapitán: 

Tak důstojník sestoupil do podpalubí. 

Šílenství nebo odvaha? 

Zvláštní křik a divné bušení, 

běží sem, jak smyslů zbavený, 

jako by duševně ochořel. 

Důstojník: 

Ten cizí muž je nemrtvý, 

zachraň se, no tak, proboha! 

Spasí nás pouze modlení, 

na palubě jsme ztracený. 

Raději skočím do moře. 

/Důstojník skáče přes palubu/ 

4. srpna

/Drákula se prochází po palubě, v tom si pohlédnou s kapitánem z očí do očí/ 

Kapitán: 

Je tam, proboha, prochází se po palubě! 

Bůh mi odpusť, první důstojník měl pravdu, 

jsem kapitán, nesmím opustit loď, 

Přivážu se u kormidla, 

mé tělo už nespočine v hrobě, 

tuším svou vlastní popravu. 

No tak si pro mě už pojď! 

 

/Drákula se zachechtá a přikrade se za zády kapitána a zakousne ho/ 

11. Obraz - Nezvaný host 

V: - Deník Míny Mariové 11. srpna, 3 hod v noci 

• Scéna – byt Westenrových  

/Mína odkládá noviny a píše do deníku/ 

Mína: 

Celou noc jsem neklidná a rozčílená, 

stále jsem musela číst ten článek  

pod oknem pes – nezvaný host 

Jako bych tu nebyla s Lucy sama 

Konečně mě zmáhá spánek, 

svírá mě úzkost a ospalost. 

/Mína usíná a po chvíli procitne/ 

 

Mína:  

Lucyina postel-je prázdná 

a dveře - otevřené, 

ale, ale já přece zamykala 

Pohlédnu z okna- Lucy je opět náměsíčná 

/Mína pohlédla z okna a spatří Lucy, kráčející pod pódiem směrem ke hřbitovu/ 

Je tam – u kostela! 

Chudinka-jen v noční košili 

Musím jít za ní a přivézt ji zpět, 

vždyť by se ještě nachladila, /otáčí se pro šál/ 

/Mína bere šál/ 

Pěkně ji zabalím do šály, 

už nesmím otálet. 

/Mína vyhlédne z okna a hledá znovu Lucy pohledem// 

• Scéna - lavička u kostela 

Mína:  

Kostelík, hřbitov, naše oblíbená lavička. 

A na n í- proboha-Mína a nějaký strašlivý muž, 

/Drákula se sklání nad Lucy a chytá se jí vtisknout krvavý polibek/ 

Oči mu rudě žhnou, /Mína se rozjede k Lucy, vzápětí se však v úleku zastaví/ 

Jsem u Tebe, už jen chvilička, 

Jako bych viděla u hrdla nůž 

výkřik se mísí s hrůzou 

Klade jí políbek na krk a Lucy. 

 

Lucy: 

Ne, ne já nechci! 

Nechte mě, prosím ne!, 

Co po mě chcete? 

Jděte pryč! 

To bolí 

 

/Temný smích a ticho, Drákula mizí ze scény, Mína se opět rozejde k Lucy/ 

Mína: 

Už běžím. Nechte ji 

Lucy, jsi v pořádku Lucy? 

Kam zmizel ten muž, 

nebo mě šálil zrak? 

Lucy: 

Jako bych tonula v závěji 

a duši měla na dva kusy 

celou mě obejmul chlad 

 

Lucy: 

Míno, ach Míno, jsme tu sami? 

Je mi taková zima 

Byly jsme se spolu projít? 

Ty oči, ty strašné oči. 

Asi jsem usnula pod hvězdami, 

má hlava si na nic nevzpomíná, 

jako bych začala nežít, 

mluvili ke mně vlci. 

 

Mína: 

Počkej-připnu ti šál, 

to jsem ale neobratná, 

asi jsem Tě píchla, 

máš tu a tady malou ranku. 

Lucy: 

Vidíš ten svatební sál, 

kdepak jsi nechala Johna? 

Věčná smrt do nebes dýchla, 

zcizila procitnutí spánku. 

Lucy: 

Neřekneš to nikomu, ani mamince, slib mi to. 

Byl to sen, nebo nebyl? 

Obklopilo mě cosi sladce trpkého 

a pak proběhl kolem ten pes a jeho rudé oči… 

Prosím, drahá Míno-věř mi to, 

obraz světa se mi rozpil 

v obrysy těla krvavého, 

schovej mě k sobě do náručí. 

/Mína obejme ubohou Lucy a vrací se spolu domů./ 

 

Matka: 

Kdepak jste byla, děvčata 

takhle pozdě a tak nalehko? 

Vždyť se nachladíte! 

Myslela jsem, že máte více rozumu, Míno! 

Bojíc se, strachy napnutá, 

dlouho už jsem Vás vyhlížela, 

čekám, že mi to vysvětlíte. 

No tak, začněte, Wilhelmíno! 

 

Mína: 

Drahé Lucy se udělalo nevolno, 

musela jsem ji vzít rychle ven, 

tak nějak jsme se nestačily ani obléci. 

Venku upadla na koleno, 

zdál se jí nějaký hrozný sen 

odpusťte, nemám víc co říci. 

• Scéna – dům Westenrových 

/Matka pouští děvčata do domu/ 

Matka: 

To je v pořádku, děvenko, 

vím, že jste hodné a spolehlivé děvče. 

Mám o Lusy, strach, víš miláčku, 

Možná jí děsí ten netopýr, 

noc co noc  létá na okénko , 

pokoje dát jí nechce, 

Bude tu každou chviličku 

do okenic buší 

až to drásá duši. 

 

Lucy mluvívá ze spánku,  

a včera po té strašlivé bouři 

vyl pod jejím oknem velký černý pes. 

v noci ji vídám chodit po bytě, 

střežím ji tady jako na zámku, 

je jako perla snící v moři, 

mizívá tak jako Vy dnes. 

Večeře nechává netknuté. 

 

Abych nezapomněla, má milá Míno, 

přišlo Vám psaní, 

myslím, že Vám udělá radost. 

Mína: 

Psaní, od mého milého, 

Má drahá paní 

Matka : 

Láska je nejcennější skvost. 

Matka a Mína:  

Dobrou noc 

/Mína si přebírá psaní od paní Westenrové a odvádí Lucy do pokoje, kde ji ukládá ke spánku a počne číst dopis/ 

12. Obraz -Svatba 

• Scéna – Dům Westenrových a posléze klášter 

Dopis sestry Agáty z kláštěra svatého Josefa v Budapešti slečně Wilhelmíně Mariové 17. srpna 

/Sestra Agáta píše na psacím stroji dopis, Mína jej v pokoji Lucy čte./ 

Vážená slečno Mariová, 

píší Vám na přání pana Harkera, 

nemůže psát sám, 

drahoušku, nelekejte se, 

na nic, co, bylo, si nevzpomíná, 

rád by Vás viděl, přijeďte zítra, 

má zánět mozkových blan, 

a taky trochu potloukl se. 

Máte prý srdéčko ze zlata. 

S pozdravy a s požehnáním 

Vaše sestra Agáta. 

/Mína se loučí s Lucy, balí kufr a odjíždí za Johnatanem/ 

Mína: 

Svého miláčka jsem našla zesláblého, 

nepamatuje si běh posledních dní 

utrpěl patrně nějaký otřes, 

muselo jít o něco strašlivého, 

ze spánku odříká modlení, 

chvěje se chvílemi strachem dodnes. 

 

 

Sestra Agáta: 

Slečna Mína Mariová?/Mína lehce přikývne/ 

vítejte v klášterních zdech, 

mluví o Vás i ze spánku, 

schází mu Vaše blízkost, 

také o vlcích mluvívá, 

o krvi, přízracích, démonech, 

Bůh mu dal sílu do vínku, 

 je v jeho srdci stálý host. 

 

Mína: 

Co se mu stalo, prosím Vás? 

Bledý je jako cizí stín, 

ústa mu žízní a nechce pít, 

dech tenký jako vlas, 

životem oděný do vteřin, 

jako by nechtěl se probudit. 

 

Sestra Agáta: 

Jen Bůh všemohoucí  

zná naše cesty, 

nějací lidé ho našli v lese, 

vyčerpán, blouznil v horečkách, 

zázrakem lásky nehynoucí, 

dožil se toho štěstí, 

že opět shledáte se, 

snad nebude dál dlít v temnotách. 

Pomalu probouzí se 

 

Jonathan: 

Míno, moje drahá, Míno, 

Tvé jméno je mi modlitbou. 

To je dobře, že jsi tady, 

vlci, všude jsou vlci, 

všecko je zatraceno, 

dnes staneš se ženou mou, 

chci zapomenout navždy, 

skryj mě ve svém srdci, 

ten deník - v něm vše vyzrazeno, 

co v mysli své nést nechci. 

 

V deníku spí moje tajemství, 

tíží mé tělo kamením, 

pálí jako ty rudé oči, 

děsí mne polibkem smrti, 

snad se to nikdo nedozví, 

odteď je jen majetkem Tvým, 

schovej mě do náručí, 

a chceš-li, smíš v něm čísti. 

/Obejmou se/ 

 

Sestra Agáta: 

Sestra představená svolila, 

náš kněz Vás oddá ještě dnes, 

ať láska vaše vírou kvete, 

jak vroucně jsem se modlila, 

teď pěji chválu do nebes, 

vím jistě, že se zotavíte. 

Kněz: 

Láska je trpělivá, je dobrotivá, láska  nezávidí, láska se nevychloubá ani nenadýmá. 

Láska nejedná nečestně, nehledá ve svůj prospěch a nedá se vydráždit, 

Neraduje se z nepravosti, ale raduje s pravdou. 

Ať se děje cokoliv, láska věří, láska doufá, láska vytrvá. 

Láska nikdy nezanikne.“  

1Kor 13, 1–8  

 

Kněz: 

Jonathane Harkere, berete si Mínu Mariovou a budete ji ctít a milovat po zbytek života? 

 

Jonathan Harker:  

Ano, beru 

 

Kněz: 

Míno Mariová, berete si Jonathana Harkera a budete ho ctít a milovat po zbytek života? 

Mína: 

Ano, beru. 

 

Kněz: 

Tímto prohlašuji Váš sňatek za uzavřený. 

Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj, amen. 

 

13. Obraz - Transfuze 

• Dům Westenrových 

Lucy: 

Musím si všecko zapisovat, 

jako Mína klást na misku vah, 

v noci na dnešek jsem měla zase zlé sny, 

zahlédla jsem opět netopýra, 

náhle mě ovládli slabost a chlad, 

svírá mě neurčitý strach. 

Dnes přijde můj drahý Johny! 

A cosi ve mně odumírá. 

 

John: 

Lucy, miláčku, 

umíral jsem touhou Vás spatřit. 

Proboha, vy jste ale bledá! 

Musím Vás vyšetřit. 

Lucy: 

Vítám Vás Johne, počkejte chviličku, 

musím se maličko přikrášlit, 

jen špatně spím a bolí mě hlava, 

uprostřed noci musím bdít. 

/Lucy couvá před Johnem/ 

 

John: 

 Nebuďte jako malá, jsem lékař, no tak, 

horečku nemáte, změřím Vám puls, 

hm, je pravidelný, 

 ale zdá se mi jen slabě hmatný, 

máte velmi nízký krevní tlak, 

 

Raději napíši svému učiteli 

doktoru Van Hellsingovi, 

je to odborník na slovo vzatý, 

nejvzdělanější muž, co znám, 

zatím Vás budu mít na zřeteli, 

svěřím vše svému kolegovi. 

/ 

 

/Lucy píše do deníku/ 

Lucy: 

Chudáček John, jestlipak se tváří stejně ustaraně,  

když léčí své choré pacienty? 

Je ale nesmírně příjemné cítit, 

jak něžně se mne dotýkají jeho ruce, 

až vlčí máky políbí stráně, 

bude tu datum naší svatby, 

 

• Byt Lucy  

Zaklepání 

 

Hellsing: 

Johne, můj vzácný příteli, 

John a Lucy 

Drahý profesore, moc Vás vítáme /Obejmou se/ 

Hellsing: 

jak dlouho jsme se to neviděli? 

John: 

Tuším, že od mé promoce 

Hellsing: 

A přeci jsme se neztratili, 

 

John: 

Má snoubenka Lucy Westenrová 

Lussy: 

Dobrý den, pane doktore 

Hellsing: 

Dobrý den, slečno Lusy 

/políbí jí ruku/ 

dvořím se krásné bytosti. 

Hellsing: 

Tak, drahá Lucy nám prý stoná 

Lucy:  

To vůbec ne, pane profesore 

Hellsing: 

To správný lékař poznat musí /ukáže s uznáním na Johna/ 

Lucy: 

/Lucy se pousměje/ 

John dělá si zbytečné starosti. 

 

Hellsing: 

Nu, přeci se na to podíváme. 

Mám velkou slabost pro múzy. 

Lucy:  

Děkuji 

Hellsing: 

Teď Vás to trochu zastudí. 

Zadržte dech, teď jako prve./Lucy zemdlela/ 

Pane Bože, srdeční činnost velmi slábne! 

Musíme provést transfuzi! 

Dvě malé ranky na šíji? 

Něco mi tady nesedí. 

Odkud ta velká ztráta krve? 

 

John: 

Nevím o tom, že by Lusy krvácela. 

Hellsing: 

Není čas na plané řeči, 

pacientka potřebuje krev, 

jinak nám jistě zahyne 

/pohladí Lusy po vlasech/ 

/Hellsing ustaraně pohlédne na Johna/ 

Smím s Vámi počítat drahý Johne? 

/John přikývne a vyhrne si rukáv, přisedne k Lusy a začne transfuze/ 

 

 

/Lucy leží bezvládně na lůžku/ 

 

Hellsing. 

No to snad ne, 

ta skvrna na krční tepně. 

Okraje jsou bílé a roztřepené, 

jakoby něčím rozedřené. 

Všiml jste si toho Johne?/John přikývne/ 

 

John: 

Nemůže to být příčina té ztráty krve? 

Helsing: 

Nesmysl, to by krev byla všude okolo. 

John: 

Takže jsme tam co prve? 

Helsing: 

Snad se to přece podařilo, 

až se vzbudí, zas pookřeje, 

/poplácá Johna po zádech/ 

slibuji, že ji uzdravím. 

/John dosedá k lůžku postele a zůstává s Lucy/  

 

Lucy: 

Johne, Johne, co se stalo? 

Mám zvláštní sny. 

Děsím se spaní. 

Jako by slunce navždy zašlo, 

zemřely všecky krásné dny, 

cítím dech umírání. 

 

John: 

Klid má Lucy, klid,  

nehnu se od Vás ani na krok. 

Kdyby Vás tížil strašný sen, 

ihned vás probudím. Ano? 

 

Lucy: 

Ach, děkuji Johne, 

jste na mne tak hodný, 

 já zkusím tedy spát. 

Strach ve mně více neprocitne, 

Váš hlas je vřelý, lahodný, 

s Vámi nemusím se bát. 

/Lucy usíná, John nad ní bdí/ 

 

 

Hellsing:! 

Tak, slečně už je lépe, Johne. 

 

Hellsing: 

Tyto květy jsou pro Vás, slečno, 

nechal jsem je přivézt až z Amsterdamu. 

Nejsou to obyčejné květy, 

mají léčivou moc. 

Pro dnešek všecko je vyřešeno, 

spletu z nich věnec a ozdobím dámu 

a pokladu jimi parapety, 

zajistím jimi poklidnou noc. 

Lucy: 

Ach můj drahý Hellsingu, 

šálí mě snad zrak? 

Jen prosté květy česneku? 

Co je to za zázrak? 

Hellsing: 

V tom květu je ukryta síla,  

která Vám může pomoci, 

nechejte zavřená okna i dveře, 

dávejte prosím pozor, 

abyste věnec nepřetrhla, 

pomůže zbavit se nemoci, 

všecko je zatím o důvěře, 

jsem přítel Váš i doktor. 

/Hellsing pověsí Lucy na krk věnec z česneku a ta pokojně usíná/ 

Vypravěč - Deník Johna Sewarda, 10. září 

Probděl jsem u Lucy již dva dny, 

v mozku se mi rozpíná tupá prázdnota, 

jež svědčí o duševním vyčerpání, 

má Lucy je šťastná a dojatá. 

 

Lucy: 

Dnes v noci u mě zůstat nemusíte, 

můj drahý Johne, jste už unavený, 

zůstaňte hezky v sousedním pokoji, 

spojovací dveře necháme otevřené. 

John: 

Když bude třeba, zavoláte? 

/John přikývne, políbí Lucy ruku a odchází z pokoje/ 

Lucy: 

Budu spát jako nemluvně,  

/Lucy usíná, John odchází/ 

 

/kokrhá kohout/ 

Matka Lucy: 

Vítám Vás, pánové, moji drazí, 

jistě Vás potěším, je lépe mé Lucy, 

měla jsem o ni takové starosti, 

zašla jsem na ni pohlédnout, 

namísto květů v hrdle vázy 

věnec z česneků páchnoucí. 

Kdo tropí takové nejapnosti? 

Stačilo okno otevříti, 

mohla se zas volně nadechnout, 

promiňte, musím se odebrati. 

/Paní Westenrová odchází a Van Hellsing je bledý zděšením, hlavu schovává do dlaní a hovoří k Johnovi/ 

 

Hellsing: 

Bože, proč jenom další strázně. 

Co učinila ta nebohá dívka? 

A její matka s nejlepším úmyslem  

připraví své dítě o duši. 

John: 

Příteli drahý, to je strašné, 

chybovat je úděl smrtelníka, 

paní je nemocná se srdcem, 

jen tiše ať jí to nerozruší. 

 

Hellsing: 

Provedem další transfůzi. 

musím být zítra zpět v Amsterdamu, 

je třeba více studovat, 

noste dál balíčky česneku, 

vrátím se za pár dnů po schůzi, 

vše bude dobré, chraňte dámu, 

budu si s Vámi dopisovat, 

nebojte, už bude  vpořádku. 

 

 

 

Dopis Lucy Westenrové doktoru Van Hellsingovi do Amsterdamu: 

Připadám si jako znovuzrozená, 

všechny zlé sny se rozplynuly. 

Nemám už obavy před spánkem, 

zbožňuji vůni česneku, 

byla jsem v sobě ztracená, 

smíchem se mé dny rozezněly, 

trávím je se svým miláčkem, 

děkuji drahý Hellsingu. 

 

Od teď už netřeba mne hlídat, 

zvykám si opět slunce vídat, 

chovám k Vám v srdci vzpomínku 

Lucy 

14. Obraz - Blázinec v rozvalinách 

Vypravěč - Deník Johna Sewarda 8. září 

V ústavu byl od rána zmatek, 

Rendfield se pohyboval po pokoji, 

čenichal jako nějaký pes, /Rendfield čenichá a otáčí se v kruhu/ 

který lační po kořisti, 

pak rozbil okno a kamsi utek, 

ošetřovatelé se ho bojí. 

Našli jsme ho až dnes 

V podivném záchvatu zuřivosti 

/Ošetřovatelé drží Rendfielda/ (Matylda + Lucie) 

U kaple do vrat strašně tloukl, 

/Renfield se jim však vysmekne a znovu buší do vrat/ 

Nedal se udržet a znovu nám foukl.  

 

Renfiedl: 

/Během hovoru Renfield čenichá/ 

Mistře, mistře, mistře! 

Přišel jsem na Váš příkaz, 

Mistře, jsem Vašim otrokem. 

čekám na Vaše rozkazy. 

Mistře, mistře, mistře, 

uctívám ďáblův odkaz, 

krev je mi lahodným mokem, 

dejte mi napít své mízy. 

 

Mistře, co je to? 

Nechte mě být! 

 

Pán přichází. 

Všecky Vás ztrestá! 

Vím, kde je mé místo, 

budu navěky žít, 

jsem obrazem zkázy, 

přichází uchvatitel Krista. 

 

/Ošetřovatelé odvádí Renfielda zpět do blázince / (Matylda + Lucie) 

 

Vypravěč - Záznam doktora Sewarda: 

Ze zoologické zahrady utekl vlk, 

poblíž viděli Renfielda, 

musím si s ním promluvit, 

sám si vyžádal slyšení,/zaklepání/, 

měl v rukou nůž a zranil mi krk, 

pak dovnitř vtrhla Matylda, 

Renfield jak šakal začal výt, 

chytla ho ve chvíli poslední. 

 

/Renfield vyje a zraní Sewarda, Matylda ho chytá a hovoří k doktorovi/ 

 

Matylda: 

Pane, jste v pořádku, pane? 

Měla jsem o Vás strašný strach, 

hnal se sem jako šílený, 

šla jsem mu zrovna léky dát, 

musím Vás ošetřit, krev se z Vás řine, 

 kdo by si pomyslel, že je to vrah, 

scházely pouhé vteřiny, 

a mohl jste navěky spát. 

 

Renfield 

Hm, krev, krev je život 

mňam, to si dám, 

poslechl jsem, Mistře, 

budu věčně žít, 

krev, krev je život, 

patřím pouze Vám, 

jsem oddán temné víře, 

musíme zvítězit. 

/Renfield omdlel/ 

 

Matylda: 

Dala jsem mu silné sedativum, 

nemůžete si dovolit ztrácet krev, 

odvedu ho, ale nejprve Vám to ošetříme, 

jste zcela vyčerpaný, 

tak pojď ty jedno individum, 

zkonejšíme všechen hněv, 

teď ptáčka hezky uzamkneme, 

do klece pozlacený. 

15. Obraz - Na prahu smrti 

• Dům Westenrových 

Zaklepání na pokoj Lucy: 

Matka: 

Měla jsem o tebe starost, miláčku, 

slyšela jsem, že nespíš, 

lehnu si na chvilku k Tobě, drahoušku, 

přikryj se, ať se nenachladíš. 

 

Proboha, co to bylo za hluk? 

Jako by rozbilo se okno 

a přitom bezvětrná noc, 

Bože v tom okně, to je vlk /maminka se pokouší posadit a divoce tápe rukama kolem                             sebe, strnule ukazuje na vlka/ 

točí se se mnou dítě všechno, 

a moje srdce  bolí moc 

mi-lu-ji Tě /maminka umírá/ 

/Lucy vykřikne zděšením/ 

 

Lucy: 

Vlk zmizel a netopýr za oknem, 

umírám slabostí, 

nemám už téměř sílu psát, 

maminka nehybně leží, 

dnes obě v objetí spočinem´, 

nezvané, ukrutné smrti. 

Ach drahý Johne, už cítím chlad, 

samota do srdce sněží, 

kéž bys směl při mně teď stát. 

/Lucy omdlí, Drákula vchází do pokoje, vtiskne Lucy poslední polibek smrti a se  smíchem odchází/ 

• Pracovna Dr.Sewarda 

Matylda: 

Pane, přišel Vám telegram. 

poštmistr však den zpoždění, 

jedná se patrně o madam, 

vidím Vám v očích zděšení. 

Smím Vám jej citovat? /John přikývne/ 

 

Telegram od doktora Abrahama Van Hellsinga Antverpy, Johnu Sewardovi. Carfex. 

Doručen s 22 hodinovým zpožděním. 

Dnes večer určitě jeďte k Lucy. 

mám neblahé tušení, 

myslím, že v noci se něco stát musí, 

jen žádné prodlení. 

Váš přítel van Hellsing 

 

Záznam Johna Sewarda: 

• Dům Westenrových 

Okamžitě jsem se rozjel k Westenrovým,  

to co jsem našel, nebudu popisovat, 

matka a dcera v objetí, 

obklopen bolestí v pokoji stojím, 

bezradný, strnulý, nevím , co dělat, 

Van Hellsing dorazil v zápětí. 

 

Hellsing: 

Takže můj telegram přišel pozdě, 

proč jsem se za Vámi nerozjel? 

Lucy má sotva hmatný tep, 

tady už transfuze nepomůže, 

zmizely stopy po jizvě. 

Proč jsem jen tolik otálel? 

cítím jen nahý zmar a hněv, 

když krása zmírá, vadnou růže, 

umírá, nic už nepomůže. 

 

Lucy: 

Johne, Johne 

John: 

Lucy,miláčku, ach Bože./John propadá v pláč/ 

Helsing: 

seberte se Johne, potřebuje Vás silného 

John: 

Jsem u tebe, nic se nestane. 

Hellsing. 

Když krása zmírá, vadnou růže, 

Lucy: 

Johne, má lásko, má oporo,  

 

Vypravěč - Zápisník Johna Sewarda: 

Náhle jako by zkrásněla, 

ve tvářích měla rozednění, 

chvíli poklidně dýchala,  

 a pak se změnila k nepoznání. 

 

Chtěla se se mnou líbat, 

cenila na mě své bílé zuby, 

necítil jsem už tep srdce, 

začala sípavě dýchat 

slast, která zvala do záhuby, 

napřáhla po mně své ruce 

 

Lucy: 

Hm,Hm,Johne, Hm, miláčku,  

polib mě, mám ústa z třešní, 

pojď ke mně, pojď blíž, Johne, 

život je kouzlem okamžiku 

a krev je jako víno mešní, 

můj mužíčku, můj Johne. 

 

/Lucy se sápe po Johnovi a ten se sklání k políbení, Hellsing je odtrhne/ 

 

Hellsing: 

zadržte, za nic na světě 

pro spásu Vašich duší, 

říkám Vám Johne, 

líbat ne, 

vzpápětí všecko pochopíte, 

had jed má skrytý pod kůží, 

a vždycky uštkne nečekaně 

 

John: 

No dovolte příteli,  

je to má snoubenka, žádný had. 

Proč ji mám polibek odpírat 

a zvláště v této téžké chvíli? 

 

Lucy: 

Nezlob se na něj, Johne,  

je to náš opravdový přítel, 

chraňte ho, až tady nebudu, 

za chvíli prach se ze mě stane, 

život je obzor, který zmizel, 

kůň běžící vstřici osudu. 

 

Hellsing: 

Slibuji, moje drahá Lucy. 

Johne, vemte ji za ruku 

smíte ji políbit na čelo, 

srdce se láme na dva kusy, 

život nám nedává záruku, 

zachráníš duši, zemře tělo. 

John: 

Sbohem, má drahá Lucy 

Lucy: 

Sbohem můj miláčku, 

člověk vše přetrpět musí, 

pro lásku, 

vždycky se dívej i nazpátek. 

John: 

Je konec 

Hellsing: 

Nikoliv pouhý začátek 

 

Vypravěč - Ze zápisníku Johna Sewarda 

Zemřela svěží a líbezná. 

Hellsing rozložil květy česneku.: 

na ústa křížek jí položil, 

 

Hellsing: 

viděl jsem usínat krásu, 

v náručí smrti lapená, 

stáli jsme tu bok po boku, 

a  každý z nás se pomodlil 

za její duši a spásu. 

 

Zůstal jsem stát na chodbě, 

služebná ještě vešla do pokoje 

dojemná věrnost až za hrob, 

do rána bděla při paní, 

byly tak blízké sobě, 

modlíc se, přála jí pokoje, 

jak vzácné za těchto dob, 

jak krásné je to vyznání. 

 

Služebná: 

Má vzácná paní duši Tvou 

ať blízkost Boží provází, 

když bosá kráčíš roklinami, 

ať dojdeš oddechu, 

kéž andělé tě k sobě zvou, 

a láska roste bez hrází, 

oděná květinami, 

uléháš do mechu. 

 

Namísto česneku přináším květy, 

ústa ať netíží žádný kříž /služebná odnímá křížek z úst Lucy, česnek vrací do krabičky a vše zdobí liliemi/ 

jen květy liliové, 

ozdobím Vás i parapety, 

ať je Vám lehká zemská tíž 

a milosrdny dnové, 

v nichž nebesům jste blíž. 

 

/Lucy procitá a zakousne služebnou, poté opět uléhá / 

 

Ze zápisu Johna Sewarda 

/ženský křik/Probudil nás ženský křik, 

běželi jsme do pokoje Lucy, 

byla tu služebná – dodýchala, 

Lucyino tělo jinak nic. 

Který to spáchal bezbožník? 

Všude kolem stopy hrůzy, 

kdo se moh´ dotknout toho těla? 

 

16. Obraz - Picadeli 

Vypravěč - Deník Míny Harkerové 21. Září 

• Vycházka po Picadeli  

Šli jsme se projít po Picadeli, 

zahlédli jsme vysokého, muže 

měl uhrančivé oči, kterými mě propaloval, 

Johnnatan ustrnul v zděšení, 

doteď byl zdravý a plný síly, 

náhle mu zesinala kůže, 

sunul se k zemi a cosi mumlal 

a šeptem odříkal modlení. 

 

Jonatan: 

Míno, má drahá Míno, 

podívej, ten muž, 

Bože, odpust nám naše viny, 

hrabě, zdá se, že je mladší, 

pravda je jako víno, 

je ostrá jako nůž, 

paměť zná mlhoviny, 

lež bývá mnohem sladší. 

 

Mína: 

Můj ubohý miláček byl tak rozrušený.  

Jakou měl podivnou vzpomínku? 

Raději jsem se na nic neptala, 

vzala ho za ruku a šli jsme dál 

• Doma 

listuji v jeho deníku, 

ačkoliv jsem nikdy nechtěla, 

svírá mě děs a žal, 

z toho, co prožíval. 

 

Přišel mi telegram od pana Hellsinga, 

/s údivem/vůbec ho neznám a žádá mě o schůzku, 

ubohá paní Westenrová, ubohá Lucy, chudák John. 

Rozumu všecko se  vymyká, 

otázka střídá zas otázku 

a do toho všeho přišel on. 

• Tržiště /Drákula přichází na scénu/ 

Mína: 

Tajemný muž s uhrančivýma očima. 

Kde jsme se jenom setkali dřív? 

Srdce mi bušilo jako zvon, 

cosi mě k němu poutá a váže, 

v těch jeho očích jsem ztracená, 

má vlasy tkané z koňských hřív 

a v hlase zní mu jemný tón, 

chci konat, co mi káže. 

 

Oslovil mě na tržišti, 

medovým hlasem zval mě blíž, 

Drákula: Míno, Míno 

Mína: 

šla jsem jak smyslů zbavena, 

a jeho blízkost byla štěstí, 

ach Míno, že se nestydíš, 

máš muže, jsi tak zvrácená. 

/Mína a hrabě tančí + Hudba/ 

Vlad: 

Má paní, byl jsem v zemi cizí, 

a objevuji krásy měst, 

bez Vás mé srdce svíral chlad, 

vy oplýváte krásou ryzí 

okvětních plátků padlých hvězd, 

navždy jsem s láskou Váš hrabě Vlad. 

 

 

Mám ve Vás stálou průvodkyni, 

po zdejších stezkách, světlem, tmou, 

mě provázíte den co den, 

jste loukou, která rosou voní 

a budete mou hraběnkou, 

jste stokrát krásou tkaný sen. 

 

Mína: 

Mám muže drahý příteli, 

svědomí kvete kamením, 

mé srdce tíží bol a žal 

nad ztrátou přítelkyně, 

když kroky se nám protnuly, 

byl jste mi spásou, znamením 

a ve zlém stále při mně stál, 

teď jít však necháte mne. 

/Mína pohladí hraběte po tváři, otáčí se a odchází, hrabě skloní hlavu do dlaní/ 

• Píseň: Jak si zasloužit princeznu 17. Obraz - Porada 

• Jídelna u Westenrových -Porada 

Vypravěč-Zápisník Johna Sewarda 

Dnes přijeli Johnatan s drahou Mínou, 

pohřbili jsme Lucy i matku 

v rodinné hrobce v Hampstedu, 

poslední rozloučení, 

tři ztracené životy. Ale čí vinou, 

kdo pošpinil jejich památku? 

Záhada střídá záhadu, 

kde najít rozuzlení? 

• Dům Westenrových 

V: Rubrika Westminsterských novin 25. září - Hampsteadská záhada 

Hellsing: Pánové: V okolí Hampsteadu se za poslední dny  

ztratilo několik malých dětí, 

byly nalezeny vždy druhého dne 

v časných ranních hodinách, 

byly prý ve společnosti kvavé dámy, 

na krku mají dvě kousnutí, 

všecko je velmi záhadné, 

šíří se panika a strach. 

 

Hellsing: 

Musíme zohavit Lucy tělo, 

zde spisy paní Harkerové, 

nic jiného už nepomůže, 

odejmem mrtvé hlavu i srdce, 

už vím, co tady všem ublížilo, 

mají v tom prsty upírové. 

 

John: 

Upírové, to jsou jen báchorky 

Zbláznil jste se příteli? 

Jste přeci vědec uznávaný. 

Proč mrzačit to ubohé tělo? 

Věříte snad i na bosorky, 

na bludičky a na víly? 

Jste z toho všeho pomatený 

a myslím, že to stačilo. 

 

Hellsing: 

Vím, Johne, jste její milý a lékař. 

 

To Lucy saje dětem krev, 

 teď už je družkou upírovou, 

musíme jednat ve spěchu, 

jen tak jí zachráníme duši, 

nenechte sebou cloumat hněv, 

spasíme spolu Vaši milou, 

než natropí větší neplechu, 

nasadím pro to vlastní kůži. 

 

Johnatan: 

Věřte mu, drahý můj příteli, 

stanul jsem upírům tváří v tvář, 

Drákula nejhorší je z nich, 

v rakvi a hlíně musí spát, 

vím, kam bedny s hlínou přepravili, 

vedu si účetní kalendář, 

zničit tu stvůru, není hřích, 

Mínu však musíme vynechat, 

na to ji mám až příliš rád. 

 

John: 

Promiňte pánové, tolik to bolí, 

věřím Vám, zdá se máme plán. 

Jak ale ublížit upírovi? 

Nejprve musíme za Lucy, 

pro její klid dám cokoli, 

oželím rozbřesk nových rán, 

potom se postavím Drákulovi 

a rozsekám ho na kusy. 

 

18. Obraz - Hapsteadská záhada 

• Hřbitov a hrobka Westenrových 

Vypravěč - Zápisník Johna Sewarda 27. září 

 

Přelezli jsme zeď hřbitova, 

našli jsme hrobku Westenrových, 

pak páčili jsme víko rakve, 

k našemu údivu, byla prázná, 

došlo na slova Hellsingova, 

Lucy snad skutečně vstala z mrtvých, 

do rána prý v hrobce setrváme, 

náhle se zjevila krásná i strašná, 

prozatím tiše se ukryjeme. 

 

/do hrobky vchází Lucy s děťátkem, zpívá mu a vede ho k rakvi, dítě pláče/ 

Lucy: 

Houpy hou, děťátko, 

nastal čas snit, 

krvavá dáma musí pít, 

mé malé robátko, 

zakrátko, nebudem žít, 

musím život ti vzít, 

život ti vzít. 

 

Hellsing: 

Lucy, odstupte od rakve, 

to dítě ihned propustíte, 

káži Vám z moci kříže, 

odveďte děcko,Johnatane,/Johnatan odvádí dítě z dosahu Lucy/ 

ve jménu svatých a církve 

zpřetrhám pavoučí sítě, 

víra zná spásu i mříže, 

zlo budiž zatracené. 

 

/Lucy couvá před křížem k rakvi, náhle se pokouší ovládnout Johna/ 

Lucy: 

Pojď ke mně, Johne, 

nech je být a pojď ke mně, 

má náruč po tvé vroucně touží, 

pojď ke mně blíž a pohlaď mě, 

jsou to jen duše proradné, 

jejich myšlenky jsou temné, 

mé srdce po Tvé lásce souží, 

vem mu ten kříž a polib mě, 

navěky v lásce spočineme. 

 

/John se pokouší vytrhnout Hellsingovi kříž, Johnatan zasahuje a odtrhne Johna, Hellsing zahání Lucy do rakve, dítě pláče v koutě/ 

 

/Hellsing postupuje s křížem k Lucy, ta couvá a pomalu uléhá do rakve/ 

 

Hellsing, John a Johnatan: 

Je s námi pán 

a jeho svatá vůle, 

jsme děti jeho krve 

jsme silní jeho mocí  

krev z jeho ran, 

je s námi vykupitel sám, 

je slabá každá zvůle, 

ulehni do rakve 

a spočiň s dnešní nocí. 

Hellsing: 

Je to na Vás Johne, 

kůl do levé ruky, 

dejte ho přesně na srdce, 

ve jménu Boha udeřte, teď,  

Vy Jonathane tněte, 

prošla si mnohými muky, 

čistá jsi holubice, 

Tvá duše může již odletět 

do Božího náručí, 

kde čeká klid  

a bezpečí, 

pánové, můžeme jít. 

19. Obraz - Poznání 

• Dům Westenrových 

Mína: 

Tak Lucy již došla pokoje, 

tolik si toho vytrpěla, 

budiž jí navždy lehká zem, 

musím dál všecko zapisovat, 

láska jsou schody do ráje, 

na Johna ještě se pousmála. 

Copak je asi s hrabětem? 

Musím jej stále v mysli chovat. 

/do pokoje vchází Drákula, přichází k Míně a zakryje jí oči/ 

Drákula: 

Jsem s Vámi moje něžná paní, 

dívám se na Vás každý den, 

před Vámi panovník se sklání, 

jak luna světu do oken, 

s Vámi mám opět vůli k žití, 

jste krásná jako byla ona, 

jste to vy, stačí vzpomenouti, 

má láska, moje Adriana. 

 

Já proti toku času šel, 

a nevěděl kam směřovat, 

pak obraz Váš jsem náhle zřel 

a začal opět milovat, 

má drahá, lásko, nemám stání, 

stačí jen jediný polibek, 

buďte mi opět hradní paní, 

na život smrt je věčný lék. 

 

Mína: 

Proboha, kdo vlastně jste? 

Jaká to prapodivná slova 

linou se z vašich blízkých úst? 

Všecko mi jistě vysvětlíte, 

od Boha jsem si Vás vymodlila, 

ač naše láska měla půst, 

být opět s Vámi jsem si přála. 

Drákula: 

V tomto těle, není život, 

bez Vás jsem nikým, 

jen tělo bez života, 

schránka bez duše, 

v prokletí vězí můj původ, 

smrt je mým živobytím, 

mé jméno je bolest a prázdnota, 

jsem už jen stínem muže, 

jsem Drákula, temný kníže. 

 

Mína: 

Proboha, vy jste Drákula, 

to vy jste zabil drahou Lucy, 

vy zvíře,/Mína začne do Drákuli tlouci rukama/ já Vás miluji,/pohladí Drákulu po tváři/ 

život je zlý, jsem slabá žena, 

všechno jsem o Vás přečetla, 

a Vaše činy se mi hnusí, 

na všecko již si pamatuji, 

jsem to já, jsem Vám souzena. 

Tím polibkem chci Vám být zaslíbena. 

/Drákula vtiskne Míně smrtelný polibek a dá jí napít krve ze své paže/ 

Drákula: 

Uprchnem spolu, napij se, lásko, 

zůstaneš stálá a věčná, 

navěky v lásce budme žít, 

k nohám ti složím bohatství všecko, 

budeš však jako já zatracena, 

Tvé přátele ponechám žít. 

 

/do pokoje vrazí Van Hellsing s přáteli/ 

Van Hellsing: 

Ve jménu otce i syna i ducha svatého, 

nemáš kam utéci, nestvůro, 

našli jsme každý Tvůj úkryt, 

jsou zničeny do jednoho, 

životem zaplatíš, mizero, 

jdeme tě usmrtit. 

 

Drákula s výsměchem: 

Myslíš, že mě zničí vaše modly. 

mě, který bojoval za svou říši, 

mě, který velel národům, 

považ, vždyť zřekl jsem se Boha, 

to čím jsem, lidé zavinili, 

to Bůh ukradl mi mou duši, 

teď hrobka je můj rodný dům, 

zvaž svoje činy i svá slova. 

 

Hellsing: 

To jsou již ale stovky let, 

tvé armády jsou poraženy 

mučil jsi a vraždil lidi 

ve jménu samozvaného práva, 

dnes opustíš navždy tento svět, 

vraždil jsi děti, vraždils´ ženy, 

hrdina, co jen tak se nevidí, 

nadutec s velepýchou páva. 

 

/Drákula zčistajasna zmizel/ 

Hellsing: 

Vichr a tma, Drákula se vytratil, 

na něco jsme však přišli, 

ten netvor z nás má strach, 

zaplatí za všecko draze 

svou mysl s myslí Míny spojil, 

že bychom toho využili, 

když dáme se mu po stopách, 

podrobím Mínu hypnóze. 

 

Míno, pohlédněte do světla svíček, 

pozvolna zavřou se Vám oči, 

chce se vám spát, 

jen klidně spěte, 

zkuste mu nahlédnout do myšlenek,, 

co všecko vidí jeho oči, 

co chtěl by vykonat, 

říkejte vše, co pocítíte. 

 

Mína: 

Musím jít za ním, 

můj princ mě k sobě volá,  

pluje přes moře ledová, 

do své vlasti milované, 

a tam jak vím, 

sil nabude znova, 

před světem zlým se na hradě schová, 

se mnou tam na bolest zapomene. 

• Píseň - Zatmění
•  
• 19. Obraz - Po stopách 

• Ve vlaku 

Vypravěč - Zápisník Johnatana Harkera: 

Dali jsme se mu po stopách, 

vlakem jsme ve Warně za tři dny, 

lodí to trvá nejméně týden. 

Plán je dostat ho do setmění, 

dokud se plaví na vlnách, 

zůstává více zranitelný 

nesmí se přiblížit k rodným zdem, 

Mína se s každým dnem mění.  

 

Hellsing: 

Upír ji pokřtil krví svou, 

její krev umírá, 

tady transfuze nepomůže, 

jeho smrt bude jí záchranou, 

jen neochvěná víra, 

všecko zlo přemůže. 

/Hellsing s Mínou odjíždějí/ 

 

Johnatan: 

 Drákula čte Míně myšlenky  

 a nyní směřuje do Galatzu, 

Warna a Galatz jsou vzdáleny 200 milí, 

můžeme ho dohnat na koních, 

dříve než dorazí do soutězky 

u Borgoského útesu. 

 

Van Hellsing s Mínou se oddělili, 

počkají u zdí hradebních. 

 

John: 

 

Příteli, nesu špatné zprávy 

cikáni Drákulu naložili, 

řítí se do průsmyku Borgo, 

kde máme Mínu s Hellsingem. 

Hellsing je přepadne ze zálohy, 

kdybychom se snad opozdili, 

kdyby se zhroutilo všecko, 

Mína se stane upírem. 

 

20. Obraz - Poslední rozloučení 

 

• Průsmyk Borgo a hrad 

V: Průsmyk Borgo, 5. listopadu 

Prošli jsme konečně průsmykem 

na útesu čněl Drákulův hrad, 

pod ním jsme v noci tábořili, 

Mína už stává se upírem,  

necítí bolest a hlad, 

změní se jistě každou chvíli. 

 

Mína: 

Doktore, cítím hrozný chlad, 

cosi mi brání k ohni jít, 

jídlo i spánek se mi hnusí, 

jako bych byla na dva kusy 

Hellsing 

Míno, není se čeho bát, 

zkuste si ještě deku vzít, 

tak to teď zůstat musí, 

vzpomeňte drahé Lucy. 

 

 

Hellsing 

Nakreslil jsem kolem Vás kruh, 

na něj jsem rozsypal hostie, 

abyste v bezpečí byla, 

před každým nezvaným hostem, 

nebojte, jsem dál Váš oddaný druh, 

to kdyby přišly ty bestie, 

kterým poroučí Drákula, 

a kvůli podobným okolnostem. 

 

Hellsing: 

Sotva jsem dokončil poslední věty, 

koně se splašeně rozeržáli, 

ve sněhu tři ženy stály, 

začal mě jímat hrozný strach, 

ty bílé zuby a krvavé rety, 

úšklebky ve tvářích zlobou jim plály, 

nejradši krev z mých žil by sály, 

byl jsem jak ve mdlobách. 

 

/ženský krutý smích/ 

Drákulovy nevěsty 

Pojď za námi, sestřičko rodná, 

už jsme se na tebe těšily 

nejprve ukoj žízeň však, 

jen s námi budeš svobodná, 

svedeš ho jistě za chvíli, 

zbav se ho, budeš volná jak pták. 

 

Mína: 

Doktore, jste ke mně tak laskavý, 

vím, že o Vás Lucy tajně snila, 

znám po čem se muži v skrytu souží, 

nikdo se o tom nedoví, 

tak ráda bych Vás políbila, 

mé srdce po Vás vroucně touží. 

/obejmou se/ 

Taky mi useknete hlavu  

a probodnete srdce, 

tak jak jste s Lucy učinil 

odporný, sprostý vrahu, 

rozbřesk již nespatříte více, 

nyní se nasytím z vašich žil. 

Hellisng: 

Odstupte Míno, zde je kříž! 

Nikdy Vám nehodlám ublížit, 

zde, v tomto kruhu je svatá zem, 

se mnou jste stále Bohu blíž, 

vždycky se za vás budu bít 

zůstanu Vašim ochráncem. 

 

/Mína upadá do mdlob/ 

Vypravěč-Ze zápisníku Van Hellsinga 

Mína hrůzou zemdlela, 

ženy se s výkřikem rozutekly, 

ráno jsem našel hroby v hradu, 

v každém z nich snila jedna z žen, 

krása se na nich jenom skvěla, 

mé ruce sotva poslouchaly, 

jakobych páchal strašnou křivdu, 

když jsem je navždy umlčel. 

 

Vrátil jsem se k Míně, 

nebylo již třeba setrvávat v kruhu, 

po cestě přejel vůz s Drákulou 

a za ním Jonathan a John. 

/na scénu přijíždí cikáni s Drákulou, Johnatan a John/ Křik/ 

O všem se rozhodne ve vteřině, 

každý si neseme vlastní tíhu, 

blíží se něčí jistý skon. 

 

Jonathan a John: 

Zastavte vůz, jsme ozbrojeni! 

Nemáte šanci na útěk, 

jen spravedlnost chceme konat, 

nechceme mařit životy, 

jak vidíte, jste poraženi, 

i smrt je někdy vlastně lék, 

jen temnou sílu chceme zdolat. 

Jděte si najít úkryty! 

Vypravěč: 

Cikáni opustili vůz, 

slunce však náhle zapadalo, 

víko od rakve povolilo, 

Drákula z vozu seskočil, 

nastala chvíle plná hrůz, 

Jonathan Drákulu tnul v hrdlo, 

jak rychlý konec všecko vzalo, 

John do srdce kůl zarazil. 

/Mína zastoupí cestu a chrání Drákulu vlastním tělem, křičí/ 

 

Mína: 

/Křik/Až nadejde můj čas, 

taky mě probodnete? 

Nechte nás jít, už ani hnout! 

Na tomto místě všecko končí, 

/Smířlivě/jen smilování, prosím Vás. 

Navždycky odtud odejděte, 

zbavte se nenávistných pout! 

Zloba je zažehnutou loučí, 

která již musí pohasnout. 

 

/Mína namíří pušku na své přátele a odvádí pomalu Drákulu do bezpečí hradu/ 

Johnatan: 

Ne, nechte je, jen ať si jdou, 

svůj úkol již jsme vyplnili, 

teď záleží pouze na ní, 

jsme také zatracení, 

všichni jsme ztratili tvář svou, 

jak štvanou zvěř jsme ty dva hnali, 

jsme žalobci i odsouzení 

vlastního svědomí. 

 

/Drákula a Mína jsou v bezpečí hradu a spočinou v obětí, Drákula dopadá na zem/ 

• Hrad 

Drákula: 

Má drahá Míno, vzývám Boha, 

tvá láska vrací mi mou duši, 

došel jsem spasení, 

to tys mě cele zachránila, 

v mém srdci klečí zvláštní touha, 

jsi zázrak, upír s čistou duší, 

jenž nesmí dojít zatracení. 

 

Je na čase si sbohem dát 

A dokončit to dílo zkázy, 

jež proudilo by v žilách mých, 

pak Tvé prokletí pomine, 

největší dar je milovat, 

Tvá blízkost je mi pevnou hrází, 

jen díky Tobě smývám hřích, 

co má, to ať se stane. 

Mína: 

Poslední pošeptání lásce, 

má stejnou hloubku jako prvé, 

Tvé přání musím vyplnit, 

ač sama nevím, jak dál žít, 

vše krásné trvá vždycky krátce, 

naše láska měla příchuť krve, 

teď čistou vodou může být, 

naposled smím Tě políbit. 

 

Mína naposled k Drákulovi: 

Kéž Tvá duše dojde rozhřešení, 

láska má, nezná zapomnění 

 

/Poslední políbení a Mína zarazí Drákulovi do srdce zbytek kolíku a utíná mu hlavu jeho vlastním mečem, pláče/ 

/Prokletí pomíjí, Mína se rozběhne za Johnatanem a obejme ho, Vladova duše se setkává s duší Adriany/ 

 

 

• Závěrečná píseň 

 

 

KONEC