Chlupatá buchta

Už to bude pár let, přesto cítím pachuť tvarohu v ústech jakoby to bylo včera.
Na střední škole jsem asi 3x v týdnu dojížděla na praxi do místní nemocnice. Ranní vstávačky mě fakt zabíjely a většinou jsem nic nestíhala. Takže snídaně v poklusu při cestě na zastávku, či přímo v autobuse nebylo nic ojedinělého. To ráno bylo jako každé jiné, asi po pátém vyzvánění jsem konečně vytípla budík, oblíkla jsem se, spáchala ranní hygienu a nalíčila se. Poté jsem si začla do baťohu dávat věci a šla jsem si do kuchyně pro nějakou tu svačinku. Tenkrát jsme s přítelem bydleli v garsonce a já ho nechtěla budit, proto jsem v kuchyni po tmě sáhla po takových těch vakuově balenejch buchtách na tácku. V balení byly asi tři buchty, ale mě se nechtělo tahat je i s tím táckem, proto jsem si vzala svačinový pytlík a dvě si do něj přendala. Znuděně jsem se vydala na zastávku. Asi jsem šla až moc znuděně a autobus mi pochopitelně ujel. Začala jsem přemýšlet, jak si v té zimě zkrátím čekání na další autobus. Pozorovat nasraný a ospalý lidi na zastávce mě přestalo bavit asi po dvou minutách. Rozhodla jsem se tedy, že si to čekání trošku zpříjemním a zatím se nasnídám. Bylo opravdu brzo ráno a ještě zima, takže byla tma. Líně jsem v ústech převalovala snídani a najednou se mi v puse rozlila zvláštní pachuť. Vše jsem přičetla tomu, že jsem si ješte před chvíli čistila zuby a jako každé ráno jsem si neodpustila svou pravidelnou dávku nikotinu. Když autobus přijel byla už buchta dávno ve mně. Praxe probíhala jako vždycky. O pauze na svačinu začala spolužačka kňourat, protože si doma zapomněla rohlík. Přátelsky jsem jí proto nabídla svou buchtu. Spolužačka ji odmítala přijmout celou a řekla že ji rozpůlí. Jak řekla tak udělala. V tom pronesla ,,ty vole, vždyť je to zelený." Začala jsem hystericky brečet a řvát že jsem ten chlupatej a zelenej tvaroh ráno sežrala a že budu mít rakovinu (no asi nějakej defekt z práce ve zdravotnictví).

A ponaučení ? Buďte trochu sobečtí a klidně si to světlo zapněte. Nechcete přece dopadnout jako já :-).