Svět je plnej bláznů a internet zas redardů

Jednu dobu jsem se cítila tak strašně sama. Přišlo mi, že jsem na světě jediná bez partnera. Kámošky mě sice zvaly na posezení, výlety a jiné akce, ale já jsem věděla, že dřív nebo později tam dorazí jejich kluci a já jim nehodlala dělat křena. Proto jsem se tak nějak uzavírala do sebe a místo toho abych lovila kluky někde venku, lovila jsem na internetu. Lépe řečeno na interntových seznámkách. Byla jsem zaregistrovaná na alespoň deseti různých seznamovacích stránkách. No a série mých trapných schůzek mohla začít. Tak moje první schůzka, na fotce vypadal celkem normálně, dokonce pravopis měl obstojnej a četl !!! Ach, vždycky mě strašně rajcuje když chlap čte (teď ale myslím kvalitní knihy, né pornáče a jiné pánské chuťovky :-D). Sraz jsme měli na zastávce, když jsem ho spatřila bylo mi do breku, ale neměla jsem to srdce utéct. Na profilu psal že má 185 cm, ale realita byla jiná a naproti mně stál oslizlej skřet s vrkounem u nosu. Znali jsme se asi půl hodiny a už začal plánovat společnou dovolenou. Vymluvila jsem se na bolest hlavy a utekla pryč. Další schůzka byla ještě horší, ten kluk strašně huhňal a mě bylo hloupý se pořád ptát : ,,cože“, takže jsem na všechno pouze kývala hlavou a přihlouple jsem se usmívala. Sešli jsme se v kavárně, trapná chvilka nastala při placení, číšník řekl 98 Kč a můj ,,nápadník“ mu podal stokorunu a zahuhňal, že chce ty dvě koruny vrátit. Já to ale nevzdávala a scházela jsem se dál. Následovala další řada schůzek v podobném duchu jako první dvě. Jeden dokonce utekl po prvních patnácti minutách. S výmluvou že si skočí jen na parkoviště do auta pro mobil, vzal roha a mě přišla SMS :promiň, ale nejsi můj typ. Na jeden čas mě to přestalo bavit, pak jsem ale narazila na Martina a po nějaké době psaní jsme se konečně sešli a vyrazili do ZOO. Kámen úrazu však přišel už ve frontě u pokladen. Pokladní se tam hádala s nějakou matkou, protože její dítě nemělo žádný průkaz kterým by se prokázalo že ještě studuje. Martin nastražil uši, zlomyslně se usmíval a pak se rozchechtal na celý kolo až se po nás otáčeli lidi. Podobně probíhala celá návštěva ZOO, stačilo aby před náma zakopl cizí člověk nebo aby někomu upadlo víčko od pet lahve a Martin prožíval záchvat smíchu. Rande skončilo opět velkým fiaskem. Další se jmenoval Hynek, už jenom podle toho krásnýho jména jsem myslela že bude normální. Opak byl pravdou. Choval se naprosto nemožně. Asi škoda mluvit, teda psát. Po pár dnech jsem se sešla s Michalem, bylo to v létě a byly šílený vedra. Pečlvě jsem se nalíčila a učesala, ale vedro a stres udělalo své a já se začla roztejkat. Cítila jsem jak se mi zpocené pramínky vlasů lepí na čelo a jak mi prostě celý make up roztejká. Seděli jsme na terese před hospodou, ale mě bylo tak trapně zvednout na něj svůj zpocenej obličej, tak jsem raději natočila hlavu na stranu. Něco mi vyprávěl a ptal se mě, jestli se na něj můžu alespoň podívat když na mě mluví, já se pořád styděla a proto jsem sklopila hlavu k zemi. Nenapadlo mě nic lepšího, než sebrat pivní tácek ze stolu, opět natočit hlavu na stranu a začít se ovívat. Ještě se mě několikrát zeptal, jestli se mu můžu podívat do očí a pak se prostě zvednul a nenechal mě tam sedět. Pochopilně jsem řvala jak kráva na celý kolo :-D. Během jednoho roku jsem absolvovala cca 22 schůzek a všechny měly podobný scénář: zklamání, znechucení a slzy.

Co říci závěrem ? Dneska už jsem štastně zamilovaná a na tyhle seznamovací eskapády vzpomínám s úsměvem :-). A seznamování po internetu rozhodně nezavrhuji. Skutečně se tam dá najít někdo normální, jen ho musíte najít a přebrodit se přes pochybné existence :-).