Psaní jedné paní

I.
Už dlouhou dobu nevěnuju svým myšlenkám mnoho pozornosti. Řádově jsou to měsíce, ale možná už i rok nebo skoro dva. Zdá se mi, že na myšlení prostě nemám čas a věci zkrátka dělám a… a zkrátka dělám.
Poslouchám debilní hihňání sousedky. Sem tam si zaheká při pohlavním styku a tuhle už mě to tak vytočilo, že jsem jak šílenec začala mlátit dětskou vaničkou o zeď v koupelně. Sousedský ruch se ztišil, jako když utne a já plna vzteku na důkaz totální nasranosti párkrát zlostně třískla dveřma. „Chi, chi, chi…“ a byl klid. Srdce mi sice tlouklo až v krku a měla jsem po chvíli výčitky svědomí: „… neměla bych napsat omluvný dopis a připíchnout ho (přilepit) na sousedovic dveře? Jak se asi budou tvářit, až se potkáme? Svedu to na Zděnka. On je takovej blázen!“ Ale nakonec jsem se na to vykašlala, svědomí zmlklo a o čem se nemluví, se vlastně nestalo.
Alespoň nějaký vzrůšo! Zatracenej stereotyp. Kolikrát si říkám: „Tohle není život pro Tebe!“ Matka, manželka, zaměstnanec? Typické role, které nám život diktuje a společnost vyžaduje. Život plný konvencí, který paradoxně začal nekonvenčně. Takže se ptám sama sebe: „Co vlastně chceš?“ „Svobodu!“ Ale v zápětí si uvědomuju, že to všechno dělám pro něj! Ten, který mi hodně vzal a mnoho dal, spoutal mě, i osvobodil. On je ten důvod, abych plnila svoje role a nepřemýšlela proč.

II.
Jako správná mamina jsem neustále nespokojená s tím, jak vypadám. Nejhorší na tom je, že vypadám hůř a hůř a přitom se neustále snažím vypadat líp a líp. Zapisování jídla, které jsem ten den snědla, vážení toho, které teprve sním… Když ho sním, dám si něco s pořádnou dávkou cukru, což si samozřejmě nenapíšu, zeleninu, kterou jsem měla sníst a nesnědla, píšu už automaticky a to všechno pořád dokola. Článků na téma jak zhubnout jsem přečetla tolik, že by dohromady daly oddělení v knihovně, ale jsem pořád tlustá, tlustá, tlustá! To je můj každodenní boj, můj každodenní smysl života. Už se z toho hroutím, ale jistým způsobem si v tom libuju. Proč být normální, když můžu být blázen? Proč být normální a hubená, když můžu být šílená a tlustá?
Cítím se tak skvěle, když se v létě potim a hodiny se natřásám před zrcadlem, abych si vybrala něco soudnýho na sebe. Většinou jsou to legíny. Ty jsou totiž neobyčejně elastické a zvládají nápor mýho obřího zadku. Díky tomu, kdož´s je vynalezl! A k tomu si vemu nějaký tílko, který je volný v oblasti břicha a upnutý na prsou. Dávno jsem se přestala stydět za své tučné paže! Ty mi totiž připadaj na mym těle nejkrásnější. Asi tak po lokty… Proto když se stalo, že mi jednou večer, když jsme seděli venku na zahradě, grilovali a popíjeli alkohol, otekly prsty na rukou a kupodivu i kotníky a nárty, letěla jsem hned v pondělí k doktorovi, aby mi diagnostikoval nějakou zákeřnou metabolickou poruchu nebo vážnou nemoc a strašně jsem se těšila, jak se vlastně zjistí, že jen zadržuju vodu a v žádném případě nejsem obézní… To se ovšem nestalo. Pan doktor mě ujistil, že: „ …v tomto počasí je to normální,“ a pro jistotu mi udělal preventivku.
Protože jsem ženská prase, měla jsem boty samý bahno, který jsem částečně odrolila v čekárně. Moje máma (taky blázen) začala trojčit, vzala papírovej kapesníček a odrolenou hlínu z mých bot začal sbírat. No mezi tím vylezla sestra, máma se plazila po zemi a já spocená, jak vrata od chlíva, říkám: „Dobrý den… Chcete kartičku pojištěnce?“ Pak už to byla klasika. Můj problém se zavodněním se stočil na problém týkající se dlouhodobé obezity, vyzvídání doktora na nějaké závažné rodinné choroby, měření tlaku, zkouška zraku, vážení, atd. Mezitím jsem se potila jak kůň, čůrky, který mi tekly z čela, jsem se snažila nenápadně otírat hřbetem ruky a cítila jsem se hódně trapně a hódně tlustě. No, ještě se tam chystám v pátek na lačno a s močí. Hurá! Mámu beru s sebou a boty si neumyju!