Já... jinak

Nevím, jestli volat o pomoc, ale stalo se a mně se rozkutálely oči. Barvu měly stejnou,trochu modré, co ti šedou připomíná a zelená se ve slunci, ale už se dál nechtěly dívat jedním směrem, na značce přikázaným. Jeden by z toho "zešvidral".

A hned na to, možná jsem o rozum přišla. Teď už si tím nemůžu být jistá. Ale jaká ztráta? Vždyť kdysi zdálo se, že sebraný je do hrsti a já mám pouze dvě, jaká smůla.

Na nástěnce nálezů a ztrát visí moje fotka a u ní tučný vykřičník a slovo " NEHLEDAT!" Ještě aspoň chvíli, pár let...

Jen asi pro slibovanou záruku – téměř od početí do posledního úderu,a to pro každého, se mě drží srdce. Přijít o něj, tak to bych se na to podívala, i když momentálně není čím. A do reklamačního protokolu bych uvedla, že po celou dobu jsem byla schopna citu, i strachu, především z toho, že jednou o něj příjdu nebo se zlomí.

Snad nikdy se mi neomrzí slova jako "mami, lásko,miluji,promiň, děkuji a odpouštím..." Pro většinu ostatních se snažím využívat obě uši, jedním sem, druhým tam. Možná právě proto, ten tam vedle, je hluchý (ke mně), ale může si za to sám, když včas nepřešel na druhou stranu...sem? (Ano, stále jsem...)

Ještě by se hodilo přiznat, že mám ráda sladké....oči,rty, paže,...zkrátka,od hlavy až k patě a nejen kolem dokola,ale i stále. A že mi chutná! Se všemi těmi vůněmi, už nějakou dobou, neodolatelně...

V životě, jak na bankovním účtu, jednou dole, jindy nahoře...nač počítat drobné. Jen záporným číslům nepropadat a pocitu, že dlužím..... ani den (mně vyměřen). :-)