Pro Klauna

Milý Klaune!
Dnes píšu déle. On totiž ten Totemník potvora mi zkameněl nohu a kus ruky. Naštěstí odpad. Ta Tvá moravská má teda děsný grády. Usínal a mumlal něco jako - Znojmo, vidím tě dvojmo....no to nevim kde natrefil na Ivu Husárkovic..asi někde popíjeli. Pavouk Fó se tomu hrozně řehtal. Konečně ho přešly chmůry. A už líčí na nějakou okřídlenou kozu. Ony totiž v chalupě čarodějky Fulimíny žijou okřídlený kozy Fofrndy. Já vím, je to divný jméno. Když si odmyslíš to Fo. Ale to se nedá nic dělat. Jednou se tak jmenujou a jak jednou dostaneš jméno - nic s tim nenaděláš. S Fulimínou jsme byly rády, že je Fó zasejc při chuti a nějakou Fofrndu si chytne. On je chytá do lasa. A pak se s nima kouká na televizi. Sleduje kolem dokola pohádky a nikdo s nim nevydrží. Furt u nich bulí.
Fulimína připravila sklenice na poháry, dala do nich čerstvou rosu z rána, přisypala hvězdy co jsem nasbírala, do toho vrazila kus dýmu z komína na chuť a posypala drcenýma hovínkama z mraveniště. Barevnýma. Joj...to ti byla chuť! Ouplně hvězdnatá! Protože ty hovínka měly červenou barvu. A Fulimína říká - poslyš, Anděli, vidíš tu barvu? Docela taková, jako má klaunovskej nos. Povzdechla jsem si. Jo - máš pravdu. jenže kdoví, kde ten nos pochoduje...nebo lítá...nebo pluje...no kdo ví? Ví - Klaun. Taky by se moh už objevit. Ty jeho básně sakra chybí. Protože v nich je ten nos! Je tam vidět a cítit...tomu, kdo chce. A my s Fulimínou sakra chceme. I S pavoukem Fó a s Fofrndama...
Klaune....zase napíšu.
Anděl