Pro klauna

Milý Klaune!
Zdravím tě z planety Cirk. Na mýtině, kam jsme všichni došli, byly hromádky tursu Bejvoníků. Jsou to zvláštní tvorové. Vypadají jako trpaslíci, a mají všichni nohy číslo dvanáct. Jako chodidla myslím. Chodí tedy velmi, velmi pomalu. Všechno dělají hrozně pomalu. A kadí výhradně na mýtině. Tam si mohou hezky ty nohy roztáhnout. Podrobnosti vynechám. Fraparatka kopla do první hromádky trusu aby posbírala křivule, když se zpoza jednoho Očokolíku vynořil kocour Nemociatus. Znám ho. Párkrát jsem s ním mluvila. Je to módní ikona. Potrpí si na zvláštnosti. Chtěl by mít ponorku a být senátorem ve starém Římě. Proto to jméno. Upřímně, co by dělal v ponorce netuším, pěstuje si dlouhé vousy, všelijak je namotává do šišek Strukovníku - to je strom na kterém rostou všelijaké struky, on má rád kozí. Jsou pružné a když je namotá na noc, netlačí ho a prý se mu s vědomím že má u sebe něco kozího dobře spí. Nojo, ale on už je má strašně dlouhé, spíná si je nad ušima, vypadá jako pankáč. A hned spustí - rušíte mně! Očokolici vyznávám lásku a zrovna když má vyznat ona mně, klidně se tu zjevíte a rýpete se v trusu. Co když mi načichnou vousy? Ha? Co pak? Ha? Povídám v klidu - Nemociate! Mám u sebe vůni Z Cickulína. Nejnovější odrůda lesních jahod. Stříknu tě. Nemociatus vykouzlil blažený úsměv a povídá - na tebe Anděli je vždycky spoleh! Stříkni teda - a nastavil hlavu. Stříkla jsem. Z flakonu. Tedy z flašky. Jsem chlejstla na jeho hlavu. Očokolice se nadechla a roztouženě povídá - Nemociate! Ty můj kocourku milý...ty jsi tak krásný, hebký, máš tak dlouhej krásnej ocas...ách...pojď ke mně ať si čuchnu víc...mazliku!
Všichni jsme zjihli. A ztichli. Každý se zasnil. Vyznání lásky. Všichni chtěli najednou být kočky, kocouři nebo Očokolíci. Zaběhnout do lesa, na mýtinu, a dočkat se. Ta touha...je...neskutečně živá.
Zase napíšu.
Anděl