Pro Klauna

Milý Klaune!
Zdravím Tě z planet Cirk. Jak jsme tak všichni stáli a užívali si kouzla srdíček, Bejvoník říká - víte co? Já jdu domů napřed. Zvu vás ke mně. Pohostím vás. A mrknul při tom na Fraparatku. Ta se zarděla, no bodejť by ne. Takové mrknutí okem, to je závazný slib. Odkráčel rychle lesem a my ostatní jsme se vrátili do chalupy Nemociata, dojedli jeho Amanetky, pochválili mu je, a houfně šli k Bejvoníkovi. Byla to cesta lemovaná Citrajzema, to jsou žluté stromy jako citrony, ale citrony na nich nerostou. Rostou na nich houby Citrajzky. Místo nohy maj jednu ruku, tou se drží za větev a hlavou visí dolů. Mimochodem hlava se pitvoří. Podle toho jakou má barvu. Červená se pitvoří ďábelsky, modrá se pitvoří mořsky, zelená jako zakrslá borovice, a tak bych mohla pokačovat dál, ale to bychom prošvihli tu hostinu. Totemník byl z těch srdíček úplně mimo. Tvářil se - promiň - klaunovsky, jazyk mu visel ven z huby a očima koulel na všechny strany, co chvíli mi šlapal na paty. A to už jsme docházeli k obydlí Bejvoníka. Byl to dům ve skále. Pod skalním převisem byla vrata, obrovská kulatá dřevěná vata dokořán. Uvnitř byl připraven stůl s hostinou. Byly na něm pokrmy - no to vyžaduje samostatný dopis. Bejvoník stál u stolu s kyticí tranturín - ty rostou v nejhlubší jeskyni a jsou celé bílé - když došla i Fraparatka poklekl a řekl slavnostním hlasem - vílo Fraparatko - vezmeš si mne? Fraparatka se zarděla a špitla - ano. Všichni jsme začali tleskat - to jakože jo - Bejvoník vstal a dal jí pusu na tvář. Ten hrubián trpaslík se styděl! A pak už jsme začali hodovat. O tom příště. Zase napíšu.
Anděl
Mimochodem.....jedu pro barvy. Musíš přece vědět, jak kdo vypadá. Tak se nech překvapit.