Deník Abstinenta II

Den pátý

Emoční kolotoč.

Po zkušenostech z předchozích třech dnů si beru v práci dovolenou. Na celý měsíc.

Což samozřejmě můj šéf neslyšel úplně rád. Vlastně bych řekl, že byl docela nerad.
Ale já mu to vysvětlil.
Že tou jízdou na abstinenčních příznacích ohrožuji plynulý chod našeho podniku.

A vzhledem k tomu, že při našem rozhovoru jsem byl třikrát ochotný skočit z okna naší sklepní restaurace a dvakrát brečel jenom pro to, že se ta láhev rumu vzadu na baru na mě hezky usmála, se nade mnou smiloval a dal mi dva dny na zotavenou.

Vím, že jindy bych ho ještě teď proklínal do sedmého kolene, že se mnou zase tak vyjebal ale víte co, ten nedostatek alkoholu v krvi začal zmírňovat moje agresivní výstupy.

Jaká to škoda.

Že se nemůžu napít.


Den šestý

Spánková deprivace pokračuje.

Z mého kdysi velmi ochotného, spolupracujícího a na všechno odkyvnušího těla se teď stala Al-káida.

Mučí mě každý večer, noc, tím, že nechce usnout. Jak z láskou asi vzpomíná na ty prokalené večery, kdy usnulo tak, že ani neví jak.

Moje tělo mě nesnáší stejně jako Al-Káida Ameriku.
A mstí se mi za všechny ty roky. Vyvolává ve mě emoce, o kterých jsem myslel, že už neexistují a nejsem jich schopen.
Přitom já svému tělu dával vždy jen to nejlepší.
Rum, zelená, whiskey a hektolitry piva. Jak krásně nám společně bylo.
Hlavní heslo: Střízlivé nás nedostanou!


Ale abych nebyl jen negativní, zjistil jsem, že mám nějak moc energie. Kdysi jsem tyhle problémy neměl ale najednou už nejsem unavený, nejsem podrážděný(teda když nejsem v práci nebo v kontaktu s jinými lidmi) a dokonce začínám mít i hlad.

Nevěděl jsem, že abstinence bude mít až tolik závažných dopadů.

Ale držím se.
Čehokoliv můžu.

I když už vlastně ani poradně nevím proč.