Deník Abstinenta IV

Den osmý

Tak kampak, Kuzmo Kuzmiči?

Toho kdo vymyslel ranní vstávání zalejt do betonu a poslat na dno Mariánského příkopu.
Já úplně zapomněl, jak moc mi ranní vstávání vůbec nechybí.

Po ranním probuzení, někdy kolem poledne, jsem teprve docenil následky mého rozhodnutí odjet pryč.

Čtyři hodiny zavřený v autobuse s cizími lidmi. Boha jeho, to byl očistec.

Naštěstí můj kolega a kamarád je natolik blízký mým zdrojům zájmu, že jsme si krásně celou cestu přitakávali, jací že jsou ostatní blbci.

No tak hlavně, že my jsme letadlo.


V Rakousku nás přivítalo nádherné počasí a po dlouhé době ve mě probudilo tu správnou cestovatelskou vášeň.
Myslel jsem, že už ji nemám.
Možná její ztráta měla společného něco s tím, že jsem na každé cestě chlastal jako duha.

Po ubytování a obědě, ke kterému jsme si, jako správní objevitelé, dali Currywurst, vyrazili jsme na naši hlavní náplň, kvůli které jsme přijeli.
Tenis. Ženský tenis.

Měl jsem velký ale skutečně kurva velký strach, že to nedám bez kapky alkoholu.

Mno překvapil jsem sám sebe úplně neskutečně.
Nejenom, že jsem to dal, ale já si to i užil.
Devět hodin v hale, čtyři zápasy s velmi nevyrovnanými výkony( ženský tenis ), ani kapka alkoholu a já se bavil.

Dostal jsem strach, že se mi ta abstinence snad ještě bude líbit.

Malá poznámka pro všechny, co si snad mysli, že hloupí a blbí lidé jsou jen v Čechách.
Nejsou.
Jsou všude.
Bohužel.

Stejně jako alkohol.

Můj střízliví pohled na ty některé opilé lidi mě donutil se zamyslet sám nad sebou.
Jestli vlastně někdy není až ostudou, být pod vlivem mezi ostatními střízlivými.

Děsí mě moje nové já se svými novými myšlenkami.

Nebo ne?