Deník Abstinenta V

Den devátý

Guten morgen.

Morgen.

Po pár povinných pozdravech v jazyce, který já vlastně bytostně nesnáším, což mě vede k otázce, zda bych někdy souhlasil s cestou do Rakouska, kdybych nebyl střízlivý, a po dobré( to je za tři ) snídani, jsme se, ještě před začátkem druhého dne tenisového šílenství, vydali na průzkum města.

První překvapení bylo, jak úžasně prázdné město bylo, tím myslím bez turistů.
Oproti Praze jak víkend u babičky na vesnici. Kterou jsem nikdy neměl ale znám u vyprávění jiných. Zdravím paní Němcovou.

Pro mě jako milovníka historie se našlo pár krásných a zajímavých kousků, které stáli za ty prochozené boty.

Ale přes veškerou snahu najít klasickou restauraci jsme skončili na obědě u Číňanů, nebo Vietnamců, nevím přesně.
Pochutnali jsme si, o tom žádná, a k obědu první nealko pivo od začátku abstinence.
Takhle, Rakušani umí lyžovat, ale pivo vařit neumí.

Naštěstí tento neuvážený čin neměl žádné drastické následky v neukojitelné touze po pivu s alkoholem.
Jaké zklamání.

Druhé překvapení byla podzemní tramvaj a tramvajobus.
Vypadlo to jako tramvaj, jezdilo to na elektřinu jako tramvaj ale mělo to kola jako autobus. Kdybych nebyl střízlivý tak bych si myslel, že mám halucinace.

Ale počasí nám přálo, slunce jasně hřálo prohlídku města jsme si náležitě užili.

To samé se dá říct o druhém dni tenisového turnaje.

Sice bylo více lidí, takže přibylo více takových těch WTF momentů ale opět jsem překvapoval sám sebe, jak jsem zůstával klidný a nad věcí.

A dokonce jsem se bavil s jedním starším pánem německy a anglicky.


Začínám v sobě pozorovat, probouzet, něco, možná sám sebe, někoho jiného.
Jiné pohledy na věci a svět.

Zmizeli růžové brýle, přichází realita.
Vždy jsem se snažil před ní utíkat.

Už neutíkám.