Deník Abstinenta VI

Den desátý

Domov je jen Eden.

Další velmi brzké ranní vstávání ale tentokrát jsem vyskočil z postele jak kluci dědy Lebedy. Akorát ta šňůra s kalhotami, do kterých bych skočil, chyběla.

A děda Lebeda.
I když teda kamarád zrovinka tuto noc trošku pochrupoval.

Oba jsme nemohli včera po návratu na hotel usnout a povídali jsme si jak dvě děti na letním táboře dlouho do noci.
Cítil jsem se jak když jsem si šlehnul.
Jak opojná je někdy energie těla, která jen je. Neovlivněna žádnými zákeřnými látkami dobrovolně konzumovanými.

Na návrat do Prahy jsme zvolili vlak. Miluji vlaky a to pohodlí v nich.
Jeden poznatek jsem si odnesl.
Zatímco v Rakousku i to nejzapadlejší nádraží či zastávka je krásně upravené, přechod do Čech byl patrný hned na první pohled.

A já nechápu, jak při podobné velikosti našich zemích, my nejsme schopni ani po více než třiceti letech od revoluce s tím něco udělat.

V Praze mě čekal tvrdý střet s pražskou realitou. Davy turistů, legie bezdomovců a jiných individuí hned před nádražím. Jaký to obrovský rozdíl.

Ano, Linz má cca dvěstě tisíc obyvatel zatímco Praha asi šestkrát tolik. Ale ten rozdíl mě úplně praštil přes nos. A oči.

Já miluji Prahu ale bez lidí.

Tak ve čtyři ráno. To je nejhezčí.


Čas mezi příjezdem a fotbalem, na který dnes mířím, trávím prohlídkou centra a psaním těchto řádků.

Vždy jsem volný čas zabíjel alkoholem.
Je zvláštní pocit, vyplňovat ho něčím jiným.
Něčím konstruktivním.

Věřím, že tak jak pro mě kdysi bylo normální všude pít, tak se stane normálním nikde nepít.

Něco ve mě mi říká, že mi to našeptává moje skutečné já.

Držím a teď chci o to víc.

A i ten fotbal bez piva si určitě užiji.