Deník Abstinenta VII

Den jedenáctý

Neštěstí ve hře, štěstí v lásce.

Eden považuji za svůj druhý domov. Počasí nám dopřála o něco lepší verzi sebe než v prvním jarním kole a já si to ve společnosti ostatních z našeho sektoru náramně užil.

Bylo pro mě asi kdysi nepředstavitelné, že bych si na fotbale či hokeji nedal pivko. Ale asi už z té abstinence opravdu přicházím o rozum.

Na cestě zpět jsme málem dostali přes držku od břńaků.
Protože jsme v Čechách a toto je možné jen u nás.

Kdekoliv jsem byl na fotbale, je úplně normální, že hostující fanoušci odcházejí dlouho po domácích. Zvlášť když mají pověst jako ty zvířata z dálného východu.

O to větší bylo moje překvapení, když na nástupišti v Edenu byl kordon policie, který hlídal pár zvířátek, aby si svoje frustrace z prohry neřešili na nás. Skutečně báječný zážitek.
Tímto zdravím pána policajta, který neprojevil ani kousek smyslu pro humor.


Další den mě čekal turnaj v mé oblíbené hře, která je známa jen několika tisícům vyvolených. V Lóře.

Však tentokrát byl celý vesmír proti mě. Tento turnaj mi šly karty asi tak dobře, jak bezrukému žonglování.

No nebudu vás napínat, byl jsem první.
Od konce. A ještě i nejhorší skóre ze všech zúčastněných.
Ale já si to i tak náramně užil.
Protože když nejde o život, tak jde o hovno.

A navíc jsem si říkal svoje klasické heslo, když mi nějaká hra nejde.
Neštěstí ve hře… však to znáte.

Takže já čekám Vesmíre.
Vyzývám tě Vesmíre.
Doufám, že už je na cestě.
Ne, já věřím, že je na cestě.

A budu na ní čekat sedm dní v kuse v práci.
Ještě minulý týden bych se toho bál.
Ale už se nebojím.

Protože normální je nepít.