Nová Conanova dobrodružství

Conan ujížděl z Tiluka. Měl už ho za těch pár dní, které tam strávil, plné zuby. Pověst o něm tvrdila, že je nejkrásnějším na celém jihozápadě, ale jak se Conan přesvědčil, byla to odporná díra, kde by se unudil každý. Snažil se ze všech sil dodat městu trochu vzrušení a tak se nejdřív pokusil zorganizovat bitku v hospodě, ale všichni byli tak ožralý, že se nikdo na nic nezmohl. Jediný zlý muž, sotva uviděl záblesk čepele Conanova meče, dal se na zbabělý útěk.
Pak chtěl Conan vyloupit chrám, ale už před ním ho navštívili sběratelé starožitností.
Prchal před nudou jako před písečnou pouští a už se těšil na volný a nespoutaný život v přírodě, který mu nejvíc vyhovoval. Volnost a dobrodružství – to byl jeho život!
Lepší poušť než Tiluko. I v této pustině měl větší naději, že zde něco prožije, než v tom zpropadeném městě. A taky, že jo!
Na obzoru se objevil obláček prachu a Conan věděl, co to znamená. Jsou to píseční piráti. Rekrutovali se z těch nejkrutějších, nejnemilostrdějších hrdlořezů, jaké tato zem kdy nesla. Vyprávěly se o nich historky, při kterých lidem naskakovala husí kůže jak štamprdlata, za ušima pupínky a na jazyku, při vyslovení jejich jména, vyrážka.
Conan ihned strhl koně na opačnou stranu a hříva jeho černých vlasů za ním vlála, jeho kůň pádil ze všech sil, ale pohledem vzad se ujistil, že jejich pozornosti neušel. Nyní ho tedy pronásledovalo dvacet těch nejobávanějších pirátů. Conan se otočil v sedle a řekl: „Hele, jsem hrdina, ale dvacet, to je přece trochu moc, ne? Uber Karlíku!“
„ No dobrá,“ na to autor.
...nyní ho tedy pronásledovalo deset chlapů...
„Deset, to už by šlo – to zmáknu.“
„No proto. Neubral bych ti už ani jednoho. To bych tě raději nechal hnít v Tiluku.“
„Nééé! Tiluko néé!“
„Neječ mi tady, ať se můžu soustředit a vymýšlet ti nějaký dobrodružství. Jestli mi do toho budeš moc kecat, připíšu ti tam hroznou osmirukou potvoru se spoustou chapadel, kusadel, makadel, která plive oheň, vrhá laserový paprsky a olomoucký syrečky!“
…....a všichni měli ty nejlepší koně. Conan věděl, že honička nebude dlouho trvat. A opravdu. Každým okamžikem se vzdálenost mezi nimi zkracovala, ale Conan byl příliš zkušený bojovník na to, aby propadl panice, nebo si nevěděl rady.
„Tak to si napsal pěkně – za to ti je rozsekám na fašírku.“
„Koukej jet a nekecej furt.“
Conan zajel do úzkého údolíčka, které bylo vytvořeno ze dvou vysokých dun. Za jedním z ohybů prudce strhl koně a téměř na místě se otočil. Kůň zaržál: „Hele, ty blboune, tak se mi zdá, že si viděl, jak sena koni jezdí, leda tak v televizi a ještě to rušila reklama. Jinak by jsi nemoh napsat takovou pitomost. Dyť jsem si moh zlomit všechny nohy!“
„Neruš koni!“
„Jestli se chceš hádat, tak ho shodím a máš po hrdinovi!“
„Ne, jedem dál.“
„Prosím?“
„Prosím!“
„No proto.“
Prudkým tryskem vyjel naproti svým pronásledovatelům. Ti byli v úzkém prostoru namačkáni jeden na druhého a tak je jeho atak překvapil. Conan rozrazil klubko nepřátel. Bylo to, jako když se rozzuřený šavlozubý tygr ocitne uprostřed drůbežárny. Než se vzmohli na obranu, byli tři z nich mrtví. Conan se oháněl svým mečem, a ačkoliv byli všichni obratní šermíři, Conanovi se nikdo z nich nemohl rovnat a tak netrvalo dlouho a stál tu sám (tedy, když nepočítám koně, že jó) obklopen deseti mrtvolkami, z nichž některé měli uťaté ruce, nohy, uši, hlavy, boltce, bradavice, případně jiné potřebné části těla.
„To by byly príma transplantáty,“ řekl s drsným humorem, pro který si ho ve všech putikách tolik cenili a chraptivě se zasmál. Poté už se nezdržoval, obral mrtvoly o majetek, nezapomínajíc ani na hodinky. Některé s opovržením zahodil do písku řka: Takovej šmejd. To si nemohli koupit něco pořádnýho? Dyť měli slušný živobytí.“
Už se chystal nastoupit na svého koně, když tu uslyšel dlouhé táhlé zavytí, při kterém by každému z nás zamrazilo. Conan byl však hrdina, který nezná strach a tak ho nemrazilo nic.
„Tak teď sis to u mě vyžehlil, Karlíku,“ řekl Conan a zaposlouchal se do zvuků. Určil odkud vycházejí, a vydal se na opačnou stranu, neboť netoužil po setkání se smečkou vlků.
Měl štěstí. Hnali se sice v jeho stopách, ale narazili na bojiště. Tam se na malou chvilku zastavili, větřili, ale pak běželi dál. Mrtví piráti byli totiž natolik morálně zkažení, že o ně ani vlci nestáli. Toto jejich zaváhání, však Conanovi stačilo na to, aby si vytvořil dostatečný náskok.
Vlivem těchto událostí se dostal daleko do pouště, do míst, kam již dlouho lidská noha nevkročila. Spalován nemilosrdným sluncem, postupoval dál a dál. V měchu mu již ubývalo vody a taky zásoby jídla bylo pomálu....
Naštvaně zavrčel: „Už toho mám plný zuby. Koukej s tím něco udělat.“
„No jó, hned to bude, už se na tom pracuje.“
..., když v tom jeho orlí zrak spatřil v dálce oázu. Přijel blíž a zjistil, že jde o malý ostrůvek zeleně tvořený hájem palem. V jeho středu, u malého jezírka, byla velká budova. Conan seskočil z koně a vrhl se nedočkavě k vodě. Poté, co se osvěžil, vydal se na prohlídku tajemné budovy. Byla vysoká, s mnoha štíhlými, ale polorozbořenými věžičkami. Vše dávalo tušit, že se jedná o nějaký chrám dávno zapomenutého božstva. Před chrámem bylo vyvýšené ploché prostranství, jehož podlaha byla vyložena drobnými barevnými dlaždicemi, které tvořily podivné a znepokojivé obrazce.
Conan se otočil a zeptal se: „ To tam mám vlízt a vypátrat, co tam uvnitř je, že jo? Tedy, že by se mi chtělo, to se mi tedy nechce, ale jelikož jsem hrdina Conan, tak se očekává, že to udělám a nemůžu přece svý fany zklamat. Tak jdem na to!“
„Já tam s ním mám jít taky?“ zeptal se kůň.
„Conane, prosím, dej mu něco k jídlu, ať zavře tu svojí tlamu a nechá si ty kecy od cesty.“
Conan odvedl koně kousek stranou, kde bylo trochu trávy, pak se vrátil a vydal se po schodech vzhůru na plošinu. Pod navátým pískem místy rozeznával podivné, chobotnicím podobné bytosti. Jinde byli ptáci s blanitými křídly a ostrými zuby v zobácích. Další zvíře připomínalo draka, kterého kdysi zabil předtím, než prožil děsivé dobrodružství v tajemném domě- městě.
Připomněly mu to mosazné hřeby, s kterými byla přibita masivní závora přes mohutné dveře. Uchopil ji a najal svaly. Dřevo zapraštělo, ale nepovolilo. Opřel se do toho celou silou nového Palmexu ( co to plácám!)... silou své obrovité postavy. Dveře ten nápor nevydržely a vylomily se. Překvapený Conan zavrávoral.
Po několika krocích šlápl na slupku od banánu a... (Počkej, co to píšeš za pitomost. Kde by se tam vzala slupka od banánu? Tak znova.)
…… po několika krocích zakopl o jednu z vyčnívajících dlaždic a ztratil rovnováhu. Vzápětí byl zasypán hromadou bytelných fošen. Když se prach začal usazovat, trosky se pohnuly a postupně se z nich začala zvedat obrovitá, šedavá a totálně naštvaná postava, která příšerně klela.
„Teda, teď si mi dal, Karlíku! Víš ty vůbec jak jsem si namlátil hřbet? Co když mě chytne houser? Co budeš dělat?“
Conan se začal oprašovat.
„Neremcej a běž už dovnitř, čtenáři jsou zvědavý, co tam najdeš.“
„Co takhle noční klub se striptýzovým programem?“ navrhl Conan nesměle.
„Když máš takový myšlenky, tak to s tebou nebude zase tak zlý. Tak už jdi.“
Zevnitř byl cítit chlad a zatuchlinu a ještě cosi neidentifikovatelného.
Otočil se a vracel se zpět.
„Co je?“
„Co když jsou tam myši?“
„Nejsou.“
„Jak to můžeš vědět? A co ten nei...nedifi...nefikova... zkrátka a co ten smrad?“
„Jako autor to musím vědět a ručím ti za to, že myši tam nejsou.“
Conan vešel. Vnitřek chrámu byl osvícen otvory v kopuly chrámu Jeho oči si zakrátko zvykly na pološero a začaly vnímat vnitřní uspořádání. Střed byl velkým kruhovým sálem, okrouženým dvěma řadami sloupů z obrovitých monolitů. V pomyslném středu, tam kam dopadalo nejvíc světla, byla velká plochá deska, černá jako autorovo svědomí.
Okolo bylo rozestavěno několik sedátek. Přímo u středu pak bylo jedno větší. Conanovi bylo jasné, že je to místo pro velekněze.
Léta v divočině, v neustálém nebezpečí, zaostřily Conanovi smysly, víc než patentní brousek, a tak zaslechl z dálky zvuk kopyt. Bylo ihned jasné, že k oáze se blíží početná skupina jezdců. Řídíc se autorovým heslem, že kdo uteče, ten vyhraje, vrhl se skokem za nejbližší sloup. To už postavy zahalené do pestrých přehozů vystupovaly dovnitř. První byl asi vůdce, protože měl přes sebe přehozený přepychový froté ručník. Jeho druhové ho následovali, vlekouce za sebou jakýsi zmítající se balík.
Vtipný čtenář již jistě vytušil, že se v něm skrývá lepá dívčina, kterou Conan zachrání, aby mu pak ráda dala to, co si ti lotrasové chtěli vzít násilím. To vše zatím Conan netuší a tak mu to neprozraďte.
Tak postupně vstoupilo do chrámu deset...
„Nebude to na tebe moc, Conane?“
„Žádnej strach, to jsou mniši, ty uměj akorát podřezávat bezbranný oběti, ale ještě nepotkali správnýho chlápka. Na ty jsem vysazenej.“
... postav. Z pod přehozů svítily do šera jen jejich krvežíznivé, vražednické, násilnické a zvrhlé pohledy, které se ostražitě rozhlížely na všechny strany. Snad kůň nebyl dokonale skryt, nebo mniši tušili nezvanou návštěvu, či trudný osud, který pro ně má autor přichystán. Těžko říci.
Conana však nikdo neobjevil a tak se postupně uklidnili a zasedli na své kameny, naříkajíce, protože od nich měli všici zlatou žílu. Byla to ukázková sbírka zločineckých typů. Vůdcovo gesto a čtyři kmáni přivlekli doprostřed tajemný balík a rozbalili ho. Na podlahu nešetrně dopadla dlouhonohá, dlouhovlasá blondýnka v minišatech.
„Už zase blondýnka,“ povzdychl si Conan, „vždyť víš, že jsem vysazenej na macatý rusovlásky.“
„Já vím, ale to víš, kněží. Nemají ponětí o skutečných hodnotách a tak z tradice preferují blondýnky. Ber co je.“
„No dobře, dyť vona docela ujde.“
Dívka sotva uviděla kámen uprostřed, odtáhla se od něj. „Tam ne! Vždyť je to studený a nastydnu!“
Zvrhlý smích jí byl odpovědí: „Až s tebou budem hotový, tak už ti to bude fuk.“
Čtvero surových rukou ji uchopilo, položilo na kámen a připoutalo ke kruhům po obvodě. Marně sebou dívka zmítala.
Kněží se chvíli pásli na jejím zoufalství a duševních mukách. Pak jí jeden ztrhl šaty a mniši se pásli dál na jejích vnadách. Dívka ječela: „Ty šaty byly pěkně drahý, dala jsem za ně dva talenty a vy jste mi je rozškubali. Hovada blbý!“
„Nyní budeme losovat, kdo ji bude mít jako první po mě,“ rozhodl vůdce.
„Nééééééé!!!“ ječela dívka.
„Neřvi tolik, bolí mě z tebe hlava.“ napomenul ji autor, „ za támhletím sloupem je schovanej Conan a když chvilku vydržíš, tak tě osvobodí.“
Dívka ztichla, autor si oddychl a Conan se připravil ke skoku. V momentě, kdy se mniši začali dohadovat, jakým způsobem se bude losovat, vzniknul menší zmatek. Conan toho využil a s hrozivým výkřikem vrazil mezi ně a začal rozsévat smrt a zkázu. Kosil je jak přezrálé obilí a jen několik z nich se vzmohlo na odpor. Conan se mezi nimi pohyboval jako blesk, ve své rychlosti téměř nepostřehnutelný. Jediným trochu rovnocenným soupeřem mu byl mohutný velekněz.
Máchal kolem sebe mečem docela obstojně, ale Conan ho zasypal takovou sprškou ran, že ho přinutil ustoupit za sedátko, odkud podnikl několik zbabělých výpadů, čímž Conana naštval a tak mu při jednom z jeho rozmachů usekl ruku. Meč zazvonil o podlahu, velekněz zařval a omdlel.
Po chvíli Conan odhrnul do kouta to, co z velekněze zbylo a obrátil se k dívce, aby jí osvobodil z pout.
V tom se chrám zachvěl v samých základech, dlaždice se začaly bortit a otevřel se otvor vedoucí někam velmi, velmi hluboko. Conanovi se zdálo, že vede snad do samotného středu země. Otřesy pokračovaly a z hlubin k němu doléhal řev. Zároveň se odtamtud vyvalil neuvěřitelný puch.
„To zase chemička vypustila nějaký svinstvo.“ ulevil si Conan a snažil se zachytit obraz tvora, který stoupal vzhůru po strmé cestě. Jak se blížil víc a víc, rozeznával Conan, že je to osmiruká potvora se spoustou chapadel, kusadel, makadel, která vrhá laserový paprsky a olomoucký syrečky.
Conan začal ustupovat, až narazil zády o jeden ze sloupů. Obluda konečně pořádně zamířila a jeden ze syrečků se rozpleskl o Conanovo inteligentní neandrtálské čelo. Lopatkama se snažil zahrabat do země, ale nepovedlo se mu to.
Dívka řvala z plných plic. V uzavřeném prostoru chrámu byla obdivuhodná akustika a její jekot se rozléhal a vracel se stonásobnou ozvěnou. Obluda se zastavila, zaposlouchala se do podivuhodně disharmonických tónů, dala si chapadla v bok a povídá: „Teda ať se na mě nikdo nezlobí, ale v tomhle bengálu se nedá pracovat. To jsme si nedomluvili. Já nevím jak kdo, ale já to tady balím.“
S těmito slovy se otočila a vracela se zpět do svých hlubin, kde bylo ticho a klid.
„Počkej!“ volal autor.
„Dejte mi všichni pokoj. A tebe Karlíku budu chodit strašit. Jen počkej na mojí hroznou pomstu!“
S těmito slovy zmizela zcela.
Conan se odlepil od sloupu, kde se snažil být co nejvíc placatej a oddechl si: „Fuj! To jsem se lekl!“
Přistoupil k dívce, která se na něj dívala s neskrývaným obdivem, a začal jí zbavovat pout. Sotva byla volná, vrhla se mu okolo krku a štkala: „Můj hrdino! Můj zachránče! Pojď ke mě!“
Zaťala do něj drápy a pověsila se na něj jako pijavice. Conan by v té chvíli dal raděj přednost osmiruké příšeře.
Zmítal se jako potápěč, který se snaží vysvobodit z obětí chobotnice, ale vše marno. Dívka si ho už zpracovávala podle pravidel jihu- jitsu. Chvatem obouruč plavmo s ním plácla na černý oltář, až v něm kosti zapraštěly. Conan jen hekl. Už se chystala na něj nasednout, když se do toho vložil autor: „ Hele, vy dva, nezapomněli jste na něco?“
„Aha, no jo,“ odvětili svorně. Dívka Conana pustila, on vyndal z příruční taštičky kondom s citrónovou příchutí, navlékl si ho a zazubil se na čtenáře: „Zdraví, jistota a bezpečí především a za jakýchkoli okolností! Nezapomínejte na to ani Vy přátelé!“
Pak se obrátil k autorovi a nevrle se zeptal: „Stačí? Už nám dáš pokoj?"
„Půjdu si zatím dát kafe.“
Po pravdě by si Conan po té cestě a boji dal raděj šlofíka, ale i hrdina má své povinnosti....
Rád by si zdřímnul. Už, už se mu zavíraly oči, když štěrbinou spatřil, jak dívka hmátla vedle oltáře, vyňala odtud sekáček na led a rozmáchla se. Hrábnul pro svou dýku, kterou měl za všech okolností vždy u sebe a bleskově vykryl její útok španělskou kvartou. Zaútočila znovu a on to zkusil s Aljechinovou obranou. Poté zavrhl všechny humánní zábrany, které měl vůči ženám a při dalším pokusu ji bacil do brady. Hekla a zplihla jako hadr.
Conan si oddychl: „Tedy s tou holkou jsi to nevymyslel dobře. Málem jsem přišel o krk.“
Nechal dívku v náručí Morfeově, sebral svoje věci a ztěžka vyšel ven. Byl rád, když vyšel na prostranství ozářené sluncem.
„Kde máš zachráněnou krásku?“ zeptal se ho oř.
„Dej mi s ní pokoj a snaž se, ať už odtud vypadnem.“
„A co takhle chrámovej poklad? Nechtěl by ses po něm podívat Conane?“ popichoval autor.
„Budou jiný chrámy a jiný poklady,“ na to Conan.
„Kde bereš tu jistotu?“
„Máš mojí důvěru Karlíku.“
Conan vyskočil na koně a tryskem vyjel do pouště. Jel stále rychleji a rychleji až z něj zůstal jen malý bod. Přesto bylo slyšet jeho úlevné: „A mám to protentokrát z krku.“
Autor pozoroval odjíždějícího jezdce. Clonil si oči před oslepujícím sluncem, které se již klonilo k západu. Pak si chtěl jít dát sprchu, když v tom ho něco velice pevně uchopilo. Osmiruká potvora!, napadlo ho, ale nebyla to pravda. Skutečnost byla ještě horší. Zezadu se ozval cukrující hlásek: „Conan, to byl primitivní barbar, ale VY mistře jste sečtělej člověk, to se hned pozná. Ten inteligentní výraz! Ty hlubokomyslné oči!“
Autor se udiveně díval kolem, o kom je tu řeč, ale nikde nikdo. Posléze mu došlo, že se tu mluví o člověku, kterého se vždy lekne, když se letmo podívá do zrcadla.
„Hele dámo, tady došlo jasně k omylu. Potřebujete nutně k očaři, aby vám předepsal pořádnou porci dioptrií.“
Ale dívka se ho držela jako klíště. Autor nejdřív tiše, ale potom stále hlasitěji začal volat: „Hej Conane! Vrať se! Pomoc, prosím!!“
Osmiruká potvora se z podzemí ozvala: „To máš za to, že píšeš takový slátaniny! Užij si to!“ a dunivě se smála.