Odfoukávám prach,
který pokryl zašlé desky
a na půdě si prohlížím
díla brouků z Liverpoolu.
Sedám ke knihám a čtu
osudy čtyř kluků
co si dovolili ovlivnit
spoustu srdcí a životů.
Skoro vnímám ty časy,
tolik slávy a štěstí,
a v duchu se vracím
do doby, kterou jsem nezažila.
Krásu střídá únava,
místo radosti hněv
a místo dokonalé budoucnsti
jen spoustu hádek a rozporů.
Se zatajeným dechem čtu,
jak se celek rozděluje
a každý, možná v neštěstí,
jde svou cestou osamění.
A když pak křehký Johny.
nyní už v podobě cedníku
odchází bez rozloučení,
hltám řádky dál.
Když pak odchází i
další "tichý" brouk,
člověk si tak říká
už jen dva.
A když pak Paul se slzami v očích
zpívá Here Tomorrow,
tajně pláču s ním,
a chápu, jak sám se cítí.
Schovávám desky zpátky do krabice
s pocitem, že se na věc dívám jinak,
co vše za deset let dokázali
čtyři brouci z Liverpoolu.