Odraz sebe sama

Emoce, arteterapie a já. Obraz jako zhmotnělý odraz sebe sama. V semestrální práci zkoumám možnosti technologie obrazu. Na dřevěném rámu napínám prostěradlo, na níž škrobem vypínám hedvábné papíry. Vklady přes sebe vytvářím další podtóny a sleduji vědomě proces vzniku. Využívám veškerý potenciál, jež mě v procesu zaujme. Druhá strana plátna, monochrom, vypnutí svlečeného plátna, oboustranné plátno i řez vněm.  A díky tomu poznávám své já i proces, jež mě učí a ovlivňuje.

V mé semestrální práci se od začátku zabývám analýzou své osobnosti. Obrazy mi byly a jsou zrcadly mé duše. A urychlují můj proces vnitřní transformace a pomáhají mi se vstupem do nové etapy života. Čím dál tím víc si uvědomuji, že společnost je zvyklá své emoce potlačovat a bojí se je ukázat. Já jsem v tomto ohledu velmi otevřená a nebojím se omluvit o vnitřním světe a tím dělat vnější svět „lepší“. Všichni se neustále hledáme a zdokonalujeme.

Práce navazuje na techniku mé maturitní práce, kdy přes tenké plátno na rámu vypla škrobem hedvábný papír a dále na něj kreslila tuší. Výsledkem mi byly ilustrace k básnické sbírce „Opálové fluidum“. Vyjmula jsem kresbu a na tomto podkladu stavěla. Hledala možnosti techniky. Díky tomu jsem uklidnila svou vnitřní energii, zpomalila a vědomě pozorovala přítomnost a proces tvorby. Následovala „chování“ pláten. Když jsem chtěla proces urychlit tak mi obratem ve zpětné vazbě ukázal, že to tak dál nejde. Zkroutily se, či praskaly a já musela začít nanovo.

Můj začátek zde byl velmi pozvolný vnitřní rozervanost, nevědění a pocit urputného nátlaku z okolí
o stálou obhajobu sebe sama, zda si toto místo zasloužím. Vypla jsem 16 rámů tenkým prostěradlem
a nainstalovala před svou bytost. Popravdě pár dní jsem kolem toho chodila a měla strach z neznáma. Strach z toho co se s nimi stane? Kam se uberou?  Neboli co s nimi. To samé pociťovala uvnitř sebe. Čistá bílá plocha „platforma“ pro nový začátek. Zůstala jsem však při zemi a vyhověla své potřebě vidět vše jen ze dvou kontrastujících stran. Vypla tedy černou a bílou a nic mezi tím. Napínala s urputnou energií, plátna hladila dlaněmi při škrobení a vkládala do nich energii a svá „zbrklá“ gesta. I v monochromu toho na nich bylo „moc“.

Koukala jsem na černobílá plátna jak pokrývají zeď, všímala si textur, přechodů a skladů přes sebe. Zvětšil se mi úhel vnímání a přidala se estetika druhé strany plátna. Přišla potřeba a chtíč ze sebe dostat víc. Strach z neznámého pominul a přišla náklonost ke svobodnému proudění, důvěřovaní sobě samé, společnosti i místu.

Přijmula do života barvy. Však prudce na mě zaútočily svou výrazností. Vždy přitahovala přírodní tóny. Však tyto byly syté, razivé a nechci říct až umělé (je to pro mě skoro jako sprosté slovo). Snaha je utlumovat však vyhrála. Kladla je přes sebe a tak využila dalších barevných tónin.

Když jsem se uvolnila a přijala vše nové, započala si vše láskyplně užívat. Úhel pohledu se znásobil
a přede mnou se rozevřela brána nekonečných možností. Reprezentovala jsem to tedy oboustranným pokrytím rámu. Dostala se na pomezí několika technik kresba, malba či objekt. Nechci to zařazovat,
je to vše.

V posledních týdnu jsem využila srolované, svlečené monochromní „papíroplátna“ a vypla je do sítě obarvenou nití. Je to pro mě symbol vyrovnanosti i určité svobody a prostoru kolem sebe k naplňování. Hned jsem na to narazila slovy „jdu s kůží na trh“. A s klidným srdcem se mohu teď postavit a stát si za tím co jsem a co jsem doposud vytvořila…

Ráda bych touto komunikační kompozicí, mezi obrazy na zdi a objektem v prostoru, předala zastavení se v přítomnosti zamyšlení se na tématem „sebe sama“. Nechat na sebe obrazy působit a plně se projevit, se všemi emocemi „dobrými i zlýmí“. Však co je to „zlé“?