Nezapomenu!

„Nezapomenu!“ moje slova se šíří po prázdné tmavé místnosti. Sedím v rohu a tupě zírám před sebe. Bez duše, bez naděje, bez smyslu života, bez tebe.

Už nikdy neuvidím tvoje hnědé oči, ve kterých jsem se ztrácela den co den, neucítím tvojí vůni, nespatřím úsměv na tvé tváři a nikdy se už nebudu moci schovat v tvojí náruči. Stačila jedna hloupá chyba a všechno je pryč. Ty jsi pryč. Napořád. Zůstala mi po tobě jen vzpomínka v srdci.

„Byl to omyl, stalo se to jen jednou! Odpusť mi to prosím! Nechci tě ztratit, nevím, co bych si bez tebe počala…“, prosila jsem. „Omyl? Vyspala ses s ním, lhala jsi mi, podvedla si mě! Nechci tě už nikdy vidět, nechci tě už ve svém životě. Nechci. Nesnáším tě!“ promítám si náš poslední rozhovor pořád dokola, jeho slova, která nikdy nezapomenu. Ublížila jsem mu. Zničila jsem naší pohádku. Zbořila náš svět. Zabila tebe…

**
S oteklýma očima a s pocitem vyčerpání zvedám drnčící telefon. „ Ano?“ řeknu rozespale. Dál už nevnímám. Z druhé strany se ozývají ty nejhorší slova. Most, tělo, mrtvý, je nám líto…Nestačím je vstřebávat, moje tělo padá bezvládně na podlahu.

**

Sedím v koutě pokoje. Je tma. Ve mně je tma. Čekám tu na tebe. Vím, že nepřijdeš. Už nikdy. Vzpomínám na naše šťastné chvíle. Promítám si je v hlavě jako film. Odpusť mi. Nechtěla jsem. Miluju tě. Nezapomenu. Nikdy!