...

Sedím tu nad prázdným cárem papíru a přemýšlím jak začít a hlavně kde...
Miluju Tě? Nevím, zda toto právu mám... Mám vůbec nějaké? Na Tebe? Pobláznil si mě a říkal mi přitom kamarádko, proč jsem to nemohla brát jen jako žert? Bral jsi mě aspoň jako kamarádku?
Sedím tu uprostřed samoty v davu lidí a čekám. Na co? Až přijdeš a chytneš mě za ruku, jak jsi to dělal, když jsem se bála. Já se teď totiž bojím. Bojím se, že ztrácím něco, co pro mě bylo důležitější, než jsem si dokázala sama přiznat. Něco, co jsem nikdy ani nevlastnila. Bojím se a bolí to...
To jsem znamenala tak málo v Tvém životě? Další naivka s kterou sis jen hrál? Jsou to teprve čtyři dny a přesto mi chybíš. Chybí mi Tvá vůně, Tvůj hlas, sladký smích, věčně studené ruce, to chmýří na bradě, ty známé vrásky, když se usmíváš, ty božsky smaragdové propalující oči, dvojmyslné narážky, Tvůj ojedinělý humor ládící s tím mým, ve větru vlající havraní vlasy, Tvé přátelství,... Chybíš mi TY!
Zde nehraju ani roli věrného přítele, už jen milenka bez lásky.
Být básník - napíšu sonet, v němž vyznám všechnu svou lásku, být malíř - vystihnu každý dokonalý rys Tvé tváře na plátno, být sochař - udělám bistu anděla... Je mi líto... Ani jedno neumím... Lépe než slovy MILUJI TĚ svůj cit nevystihnu...