To, co předcházelo zázvorovému čaji

Sedíme uprostřed sálu. Je ticho. Druhá věta. S jejími prvními tóny se opět rozechvívá vzduch. Chvěje se i v nás, v těch, kteří pokradmu sledují, zda se druhý dívá. Ruce se nevědomky pohybují do rytmu a sem tam o sebe zavadí loktem. Jen lehký nechtěný dotek. Tak jemný, jako pavučina. Jakoby skoro ani nebyl a přitom je reálnější než cokoli jiného. Zatoulané myšlenky se pomalu vracejí k finální části. Pootevřeným oknem fouká dovnitř čerstvý vítr, závěs tančí do rytmu a vše se zdá být dokonalé. Tahle chvíle jednou skončí. Ticho a bouřlivý potlesk. Usmějeme se na sebe? Jednou jsem řekla něco, co bylo pravdou v danou chvíli. Teď bych to řekla jinak nebo neřekla vůbec.