Stýskání

8.8             7:00     Je ráno, obyčejné, šedivé a fádní. Jako vždycky. Snídala jsem vajíčka a bylo to fakt dobrý. Musím vzdát mámě hold za její kuchařské umění. Snažím se zavalit prací, abych na něj nemusela pořád myslet a asi doufám, že se to zlepší.

 

9.8             13:21   K obědu byly bramborové šišky. Opravdu se už musím tomu věčnému nezajímavému koloběhu života. Nic se tu neděje. Najednou zjišťuju, že pro mě byl něčím jako vzpruhou. Dokázal mě probudit z mojí věčné a příšerné nudy.

 

11.8           7:09     Každým dalším dnem je svět o něco tmavší, jakoby do něj někdo přiléval šedivou. Tohle upršené léto mi dělá skoro těžší hlavu než to, že ho ještě dlouhou dobu neuvidím.

 

12.8           14:15   Myslela jsem, že to co cítím je nuda a nechuť cokoliv dělat. Jenže je to spíš samota. Nemám náladu se bavit s lidmi, nemám náladu na nic. Jen si prostě uvědomuju, jak mě to všechno strašně žere. Toužím odtud vypadnout.

 

13.8           21:05   Málokdo ví, jak je těžký vstát, když nemáte žádnou motivaci. Dneska už se mi to málem nepodařilo. Říkám si, že tyhle hrozný stavy přejdou. Ale vlastně to nevím jistě. Stýská se mi čím dál tím víc.

 

15.8           00:31   Ponocuju dlouho do noci a včera jsem se kvůli tomu chytla s tátou. Moje pokusy vysvětlit mu, že se v tomhle zasraným světě snažím něco dělat, ztroskotaly poměrně brzo. Ani nevím, co jsem vážně řekla. Jenže já fakt cítím tu potřebu práce tak silně, že můj denní režim je v troskách. Čekám chvíli, kdy začnu vstávat k obědu.

 

18.8           12:56  Je mi mizerně. A ještě se mi všichni snaží vysvětlit jak je svět krásnej. Naučila jsem se je ignorovat víc než předtím. Nemám potřebu jim vysvětlovat, že mi tu někdo chybí. Stejně by se mi akorát smáli. Každém, kdo se dokáže radovat z toho, že kytky kvetou a slunce svítí je pro mě teď idiot.

 

19.8           10:24   Bravo, pocity osamělosti a méněcennosti začínají překračovat únosnou mez. Cítím se tu k ničemu a ještě mi to všichni dávají tak najevo…

 

21.8           15:17   Ráno mi bylo fakt divně. Měla bych asi něco dělat, třeba si kreslit nebo tak, ale bůhví proč to nejde. Jen jsem si sedla na židli a v pyžamu jsem civěla do zdi, dokud mě nezavolali k obědu. Potom jsem četla naše starý konverzace a nechtěla jsem, ale ty slzy se mi prostě tak nějak vedraly do očí. Probrečela jsem den. Nemůžu na něj přestat myslet. Všechno kolem mě se točí stále rychleji a rychleji. Připadám si tak malinká. Je to asi deprese, ale to si nesmím připustit. Večer plánuju jít na chvilku ven s kámoškou, doufám, že mi to pomůže.

 

22.8           02:54   Po probrečeným dni taky probrečená noc. Já ho miluju, ale bože jak. Je to strašně těžký, bože, milovat někoho jako on. Ale už nedokážu přestat. Všechno to strašně špatně dopadne. Stačí si jen vzpomenout na to jak vypadá, na jeho oči. Už si ho ani přesně nevybavím. Připadám si kvůli tomu provinile a ptám se, jestli na mě taky tak myslí. Asi ne.

 

23.8           05:07   Jeho fotka ne mě přiblble civí z poličky nad nočním stolkem. Už mě začíná iritovat. Štve mě, že se ještě neozval. Strhla jsem jim a vyhodila do koše. Ze mě pitomce nikdo dělat nebude.

                             

                  23:35   Na usínání potřebuju už druhý den prášek. Je to dryák. Ukradla jsem ho mámě. Poslouchám jak bezbožně prší. Chladné léto…

 

24.8           15:19   Začínám se pomalu vracet zpátky do světa. Včera jsem byla poprvé mezi lidmi. S jednou známou jsme si udělaly hezké posezení v kavárně. Ale cítím změnu. Jako bych se vracela zpátky do věčné prázdnoty, která mi nemá co nabídnout. Moje nitro už je roztrhané na cáry. Myslím, že začínám blouznit, termín k psychiatrovi už mám.

 

25.8           01:45   Prší. Stále. Pochybuju, že letos přestane…

 

26.8           17:24   Léta se už asi nedočkáme. Probíraly jsme to dneska s mámou. Ani jedna z nás se netěší do školy. Ráno jsem si na něj vzpomněla, poprvé po dlouhé době. Překvapilo mě to, ale už nic necítím. Ani to nebolelo. Jen jsem teď jedna z nich. Dokud se nevrátí budu tu muset žít tenhle jednoduchý život s přesným řádem. Ale jen já vím, že do mého srdce se už cestu zpátky nenajde…