Ruce

Ohlížím se za sebe a jediné co vidím, je zmar.
Ohlížím se a jediné co vidím, je bolest. Ale čí bolest? Moje nebo lidí, které mám ráda?
Změnit budoucnost, ale na co?
Pro to, abych se opět spálila?
Abych cítila znovu tu bolest, která mě sžírá?
Dívám se na své ruce a nevidím vůbec nic. Vidím jenom dvě paže, které nemají sílu na to, aby pohnuly s čímkoliv, natož s budoucností, ať už s mou nebo někoho jiného.
Toužím po tom mít sílu. Toužím změnit, nebo aspoň pohnout s budoucností. S mou budoucností. Vyhnout se té apatii a zase žít.
Svírám ruce v pěst a cítím, jak mi mezi prsty teče krev. Pohlédla jsem dolů a viděla své srdce. Necítila jsem nic, žádnou bolest, žádný cit, prostě nic. Prohlédla jsem si obsah svých dlaní a došlo mi, proč jsem jako bez citu. Mé srdce bylo rozdrcené, ale ne mnou. Věděla jsem, kdo za to může. Věděla jsem to, a přesto jsem k němu nemohla cítit žádnou zášť. Pohlédla jsem na jeho fotku a cítila jsem jenom lásku. Ten cit, který člověka dokázal zahřát i zmrazit. Miluju ho a vždycky budu, s tímto se nedá nic dělat.