Panenka

Panenka. Byla jsem jí. Nechtěla jsem ale býti tou z porcelánu. Nevěděla jsem. Pak, když se porcelán naťukne, musí se s ním zacházet opatrně. Je mnohem křehčí. Když se pak nebere do dlaní s určitou něhou, rozbije se. Jsou to ale velké kusy, které se dají ještě slepit. Což o to, nemůže to být jako dřív, ale není to zcela ztracené. Taková porcelánová panenka už není tak krásná. Pro toho, kdo ji miluje má však stále stejnou hodnotu, ne-li vyšší. Je přeci poučen z chyb předešlých, bude mnohem opatrnější. A jemnější. Každý ví, že panenky mají srdce a city, to je jasné. Stačí ji hladit a občas přivinout k hrudi. Ona bude vděčná, ucítí-li upřímnost. Ví moc dobře, že stačí trocha nešikovnosti a stane se to znova, ale věří. Chce věřit. Když je pro někoho tolik důležitá, nemůže ji zklamat přeci …

Ale nehody se dějí. V posledním okamžiku doufá, že přistane do měkkého. Už ji jednou slepoval, pád jí nesvědčí. Porcelán se tříští na desítky malých kousků. Ostrých jako ledové slzy. Je bez šance, všechny nenajde. Může ji znova slepit, aniž by bylo patrné, kolik škody napáchal? Těžko. Když opravdu nenajde každý kousíček porcelánu, bude to ještě ona? A má vůbec cenu, znova ji slepovat?