Zázrak nad propastí

Jdu už dlouho, les nechce skončit. Proč se mi muselo auto rozbít zrovna v téhle pustině. Ani mobil tu nemá signál a já musím být za hodinu na jednání. A to se muselo rozpršet. To snad není pravda, jakou já mám smůlu. Nejdůležitější jednání v životě a já na něj ani nedorazím v čas. Déšť mi dávno promáčel oblečení, boty mám taky mokré a je mi už velka zima. Ze bych se vrátil do auta a počkal až někdo pojede? Ale co si to namlouvám, já bych v noci taky nikomu nezastavil. A vracet se nemá cenu. Kdybych nejel podle navigace tak vím kde jsem a kde je nejblíže město. Matně si zkouším vzpomenout kde je. No, po silnici musí byt už něco blízko. Po půl hodině chůze jsem došel na kraj lesa. Z lesa mám respekt ve dne, v noci strach. Chvilku jsem jsem stál na kraji a přemýšlel, jestli mám jít dál. Odhodlal jsem se a z nepříjemným pocitem v žaludku jsem vykročil. Po době, kdy jsem si myslel že les neskončí, jsem konečně uviděl světlo před sebou. Konečně auto a snad mi zastaví. Doufám v to, jinak se zblazním. Děs nočního lesa mě přistoupil každou časti mého těla. Stíny, které vrhá měsíc a moje fantazie, udělala hodně. Všude vidím příšery z hororů, vrahy a šílence z motorovou pilou, nožů místo prstů. Světlo auta je pronikavé a zdá se mi, že se nehýbe. Vydal jsem se světlu, doufal jsem že stojí, třeba si řidič udělal přestávku. I když nevím kdo by si dělal uprostred temného lesa přestávku, i když by potřeboval sebe víc na záchod. Zarazilo mě, že se silnice stačí opačným směrem než vidím světlo. V první chvilce mě napadla myšlenka, že se silnice stačí do lidově řečeno esíčka. Mám to risknout a jít přímo přes les? Je to kousek, možná jen par minut rychlejší chůze, nebo jít dál po silnici a prodloužit si cestu. Vydal jsem se přes les, kdyby náhodou řidič neodjel a já musel pokračovat pěšky. Risknul jsem to a vyrazil přes les. Strach ve mě byl velký, ale naděje ze budu za chvilku u auta byla silnější než strach. Najednou jsem měl dívky pocit. Že je něco jinak. Předtucha, nejistota, strach z neznáma. Jak jsem se blížil, bylo to pořád silnější. Zastavil jsem se a snažil najít ve tmě obrys silnice. Světlo me osvětlovalo a já si začal byt jistý, ze opravdu něco není v pořádku. Zadíval jsem se do míst odkud vycházelo světlo a hledal detail auta. Vypadalo to jako by stalo světlomety přede mnou ale já nevidel nic. Strach utéct přemohla zvědavost a já pomalu a opatrné vyrazil. Jako v tranzu jsem upřeně hleděl do světla a šel. Stromům jsem se vyhýbal automaticky, ani jsem si to neuvědomoval. Najednou jsem strhnul. Jeden krok, jeden jediny krok a já bych spadl do propasti u které jsem se ocitl. Neviděl jsem ji a málem do ni vkročil. Vykřikl jsem a děkoval jsem bohu, že jsem nespadl. Na dno propasti jsem nevidel, byla tam tma, hluboká temná tma. Zarazil jsem se. Co to je za světlo, ke kteremu jsem šel. Zvedl jsem hlavu a strnul jsem. Asi deset metru ode me se vznášela malá koule světlejší než slunce, ale zářila čistě bíle. Nevím jak dlouho jsem na to zíral, pocity ve me se míchaly a když se začala ke mě přibližovat, chtěl jsem utéct. Neumím si to vysvětlit, ale nemohl jsem se hnout z mista. Čistý strach to nebyl, neumím to popsat, bylo to jako všechno dohromady. Zastavila se kousek před mým obličejem a já přestal cítit strach a zděšení, a začal cítit jen krásu. Jako polibek který nikdy nekončí, jako pocit z věci, kterou jsem vždy chtěl a poprvé ji měl. Stál jsem v eufórii a užíval si to celým svým tělem. Trvalo to sice par vteřin, ale připadalo mi to jako hodiny, dny, roky. Nechtěl jsem, aby to skončilo. Poprvé v zivote jsem se cítil šťastný. Ale najednou byl konec. Světlo se od me tváře oddělilo. Byl jsem smutný, chtěl jsem se za tím překrásným světlem rozletět. Už jsem skoro skočil když najednou se to stalo. Měnilo se, zvetsovalo, nabývalo a formovalo se do tvaru. Rostlo a zvetsovalo se. Díval jsem se na to jako na zjevení když to přestalo. Přede mnou se vznášel anděl. Nevím jestli to byl Božský anděl ale bylo to překrásné stvoření. Dokonalost jejího tela, je nosit jejího obličeje krasne zlaté vlasy sahající po ramena me zahambovala a do duše se mi dostal stín závisti před moji nedokonalostí. Žárlit na ženu jak vypadá muž by neměl. Nevím proč jsem to tak cítil ale okamžitě me ten pocit opustil. Bylo to chvilka zaváhání, kterou by udělal každy člověk. Díval jsem se do jejich modrých oči a myslel jsem jen na jedno. Tu bytost jsemm miloval a chtěl jsem už byt navěky s ní. Nic jsem neříkal, nemohl jsem mluvit a ona taky nemluvila. Anděl to nebyl, ti nejsou ani muz ani žena. Já věděl určitě ze toto žena je. Chtěl jsem promluvit, už jsem se chystal říct.... Nevím. Něco říct cokoli, ovšem ona jen zakoupila hlavou. Ustála se na mě a já pocítil strach. Láska v mém srdci byla zasažena strachem z opuštění. Smála se krasne ale i smutně, když jsem si všiml slz u jejich očích. Brečela a usmívala se zároveň. Cítil jsem ze i já brečíma směji se. To nejsou slzy smutku, ale slzy štěstí a já pochopil. Ona tu čekala až ji někdo s čistým srdcem osvobodí. Já netušil, ze mám čisté srdce, ale ona mi to řekla. Ne slovy, ale jediným pohledem. Miloval jsem ji a věděl jsem jedno. Můži ji tady nechat, zadržet ji tu aby byla se mnou. Věděl jsem ze by ale nebyla šťastná. Miloval jsem ji tak, ze jsem ji propustil. Potichu jsem vydechl:"Miluji tě". Zmizela. Byla pryč. V mém srdci byla díra. Podíval jsem se do propasti a chtěl jsem skočit. Bez ni nemá smysl žít. Neudělal jsem to. Uvědomil jsem si, ze mi dala ten největší dar. Dar opravdové lásky. Milovat neznamená mít, ale znamená i umět nechat jít milovaného tam kde bude šťastný. A já jsem ji dodnes za to vděčný.