Chybíš...

Člověku je líto, když ztratí něco, co měl rád.

Já ztratila tebe.

Sice ne úplně, někde v dáli tu ještě stále jsi.

Jenže ne pro mě.

Tak aspoň vzpomínám.

Jak jsi mě hladil, když jsem si pokládala hlavu na tvé rameno.

Jak jsi z ničeho nic vypustil z úst, že mě máš rád.

Jak jsi vzal mou tvář do svých rukou a řekl, že jsem krásná.

Teď už vím, proč jsem ti tvrdila, že tě nemiluju.

V hloubi duše jsem tušila, co se stane.

Tys mě taky nemiloval.

Miloval jsi jen mé tělo a bezstarostnost, kterou jsi se mnou zažíval.

Jenže já jsem víc, než ta, která pouze dává.

Dává tělesnou lásku, pohlazení, pochopení...

Jsem taky ta, která potřebuje brát.

A cos mi dal ty, můj milý? Jen pár slov, nic víc.

A tak přišel čas se rozloučit.

Trhá mi to srdce, ale to ty se nedozvíš.

Snad si na mě aspoň občas vzpomeneš..jako já na tebe.

Každou bezesnou noc, kdy bych umřela pro okamžik tvé přítomnosti.