(Ne)křehká

To zjištění, že už není křehká, nebylo zas tak nepříjemné. Stala se tvrdou a pevnou, připadá si teď nerozbitná. Tenhle stav by jí mohl závidět kdekdo. Nemá to chybu. Až na ten způsob, kterým na to přišla. Ale jinak by to asi nešlo, to je jasné. Myslel si, že s ní může takhle zacházet, panenka nepanenka. Že s ní může mrštit silou o zem z výšky, jako už tolikrát. Jenže ona se tentokrát nerozletí na malé a menší kousky, neroztříští se. Nejspíš to je jakýsi druh asimilace, přizpůsobila se jako lvi a lední medvědi v pražský zoo. Ano, to bude ono. A za to by mu měla být vděčná. Stalo se to kvůli (nebo díky?) jeho zacházení.

Poprvé, při nočním polykání slz, si uvědomila, že i když je pouhou panenkou, přeci jen víc miluje sebe. Jen na jediný moment ji napadlo, jestli může umřít na bolest, jestli to jde. Byl to zlomek sekundy, ba ne, setiny. Té nejkratší setiny, jakou si lze představit. Ráno vstane s úsměvem, ano. Je téměř panenkou z oceli. Pousmála se svým novým úsměvem a shrnujíc nohavici, která měla zakrýt drobnou prasklinku na její porcelánové nožce, po tolika dlouhých, černých, probděných hodinách usnula.