Dopis Mému světu
Dopis Mému světu
Krásné odpoledne, celý Můj světe,
myslím na Tebe, co právě teď děláš a jakou máš náladu. Je pozdní odpoledne, dorazila jsi ze školy, nebo už z práce? Ať už tak či onak, máš před sebou víkend, určitě nabereš nové síly. Chystáš se večer vyrazit někam ven, za kulturou, za písničkou či jen tak s přáteli na sklenku vína? Jestli ano, vím, že Ti to bude slušet. Pro ostatní budeš krásná tak akorát, ale pro mě nebude existovat ve vesmíru hezčí bytost. Oblékneš si šaty, které zvýrazní Tvoji ženskost. Nalíčíš se. Ale jen jemně, protože víš, že to nepotřebuješ a že já na Tobě miluji přirozenou krásu. Hezky se bav, nezmrzni mi. A občas si na mě vzpomeň.
Nebo snad zůstáváš doma? Nedivím se Ti. Venku je stále větší zima. Čím se zabavíš? Vezmeš si do ruky knížku? Že by tu moji? Ne, to bys mě upřímně rozesmála. Oba víme, že to není zrovna čtení pro ženy. Nebo si snad sama něco čmrkáš pod rukou? Vkrádám se Ti do veršů? Ať je to radostné psaní, Můj světe.
Také přemýšlím, jak se právě teď cítíš a co prožíváš. Doufám, že Tě netrápí žádné nemoci, jako mě v posledních týdnech. Ale neboj, už mi to brzy skončí. Snad se Ti vyhýbají chmury a jsi šťastná. Tedy až na to, že Ti chybí moje maličkost. Vím, že se těšíš na to, jak Tě budu každou možnou vteřinu držet za ruku, jak Tě budu líbat do vlasů a dívat se na Tebe, i když budeš zrovna spát. Dočkáš se, Můj světe.
Víš, mně zrovna teď není příliš dobře. Sedím si na své lavičkové rezidenci na Špilasu a cítím, jak obrovsky mi chybíš. Je to sotva pár dní, co mě opustila žena, kterou jsem miloval. Ale já se na ni nezlobím. Neumím cítit nenávist, i když ve mně přetrvává skličující bolest. A pak taky vím, že odešla proto, aby udělala místo Tobě. Jen se teď cítím sám.
Pozoruji západ slunce. Je to kýč, ale vím, že by se Ti to strašně líbilo a že ho teď na nějakém jiném místě ještě pozoruješ beze mně. Modlím se denně za to, abych Tě našel co nejdřív, Můj světe. A pak už Tě nikdy nepustím.
S čekající láskou
Tvůj svět.
myslím na Tebe, co právě teď děláš a jakou máš náladu. Je pozdní odpoledne, dorazila jsi ze školy, nebo už z práce? Ať už tak či onak, máš před sebou víkend, určitě nabereš nové síly. Chystáš se večer vyrazit někam ven, za kulturou, za písničkou či jen tak s přáteli na sklenku vína? Jestli ano, vím, že Ti to bude slušet. Pro ostatní budeš krásná tak akorát, ale pro mě nebude existovat ve vesmíru hezčí bytost. Oblékneš si šaty, které zvýrazní Tvoji ženskost. Nalíčíš se. Ale jen jemně, protože víš, že to nepotřebuješ a že já na Tobě miluji přirozenou krásu. Hezky se bav, nezmrzni mi. A občas si na mě vzpomeň.
Nebo snad zůstáváš doma? Nedivím se Ti. Venku je stále větší zima. Čím se zabavíš? Vezmeš si do ruky knížku? Že by tu moji? Ne, to bys mě upřímně rozesmála. Oba víme, že to není zrovna čtení pro ženy. Nebo si snad sama něco čmrkáš pod rukou? Vkrádám se Ti do veršů? Ať je to radostné psaní, Můj světe.
Také přemýšlím, jak se právě teď cítíš a co prožíváš. Doufám, že Tě netrápí žádné nemoci, jako mě v posledních týdnech. Ale neboj, už mi to brzy skončí. Snad se Ti vyhýbají chmury a jsi šťastná. Tedy až na to, že Ti chybí moje maličkost. Vím, že se těšíš na to, jak Tě budu každou možnou vteřinu držet za ruku, jak Tě budu líbat do vlasů a dívat se na Tebe, i když budeš zrovna spát. Dočkáš se, Můj světe.
Víš, mně zrovna teď není příliš dobře. Sedím si na své lavičkové rezidenci na Špilasu a cítím, jak obrovsky mi chybíš. Je to sotva pár dní, co mě opustila žena, kterou jsem miloval. Ale já se na ni nezlobím. Neumím cítit nenávist, i když ve mně přetrvává skličující bolest. A pak taky vím, že odešla proto, aby udělala místo Tobě. Jen se teď cítím sám.
Pozoruji západ slunce. Je to kýč, ale vím, že by se Ti to strašně líbilo a že ho teď na nějakém jiném místě ještě pozoruješ beze mně. Modlím se denně za to, abych Tě našel co nejdřív, Můj světe. A pak už Tě nikdy nepustím.
S čekající láskou
Tvůj svět.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
TiskKomentáře
Každý večer je jiný, stejně jako každý muž. Dnes večer já zůstanu doma a budu si uhlem na čtvrtku črtat západ slunce nad Troskami nebo možná pastelkami vázu s posledními letošními slunečnicemi, kterou mám na stole vedle své pravé ruky. Z nemocí celkem nic mě netrápí. Jen do duše občas vkrade se bolest, že bydlím tak daleko nejen od Kladna, ale i od jiných měst, kde mám kamarády. Avšak ještě vždy mohu vyrazit do Prahy a projít se po svých oblíbených a turisty nevyhledávaných místech, usednou na lavičku kousek od Belvederu a vzpomínat, koupit si třeba lístek do některé divadla na večer a až se budu po představení vracet k příbuzným mohu mylset na květen 2007. Pěkný den, světe.
19.10.2013 08:16:56 | Haviko