Je to už rok. Vlak těžce spočíval na kolejích, podobně jako ty v mém srdci, a zběsile uháněl jarní krajinou, podobně jako myšlenky mou hlavou.
Byl si blízko. V jednom kupé. Na sedadle těsně vedle mě. A přesto mezi námi byla dálka světů. A pak jsi přitisknul prst na sklo a ukázal na dům se žlutou omítkou. Chtěl si ho jednou mít. A mě to dojalo. Prvně jsi se mnou něco sdílel, což se zalíbilo mé naivní mladé mysli. Jen my dva a dům se žlutou omítkou, proletělo mi hlavou a blažený úsměv se uvelebil na mých rtech. Pevně jsem stiskla tvou ruku a zavřela oči.
Tenkrát jsem nevěděla, že toužíš jen po něm a prstem jsem směle kreslila vzdušné zámky. S každou další cestou kolem něho jsem tušila, že je vše jinak. Z milenců byli přátelé...z přátel známí... A ze známých? Ze známých se staly dva stíny, které se míjejí, ale spolu už nikdy nesplynou. Dům se žlutou omítkou však stojí dál.....