Když srdce pláče

rozervané srdce v mých dlaních
úsměv usíná na kamenné tváři
probdělé noci v hodinách ranních
odpouštět pravdu-zrcadlu, lháři

pofoukat rány, i když to nepomůže
nevím jak dál, jsem v sobě uvězněna
pošlapala jsem krásu růže
křičím, však tiše jako pěna

mám strach z mlčení, z výčitek beze slova
snažíš se posbírat střepy minulosti
lžeš mě nebo sobě?
láska je odstínem pitomosti

drž mě pevně, nech mě jít
touhy zaplétám do vlasů noci
miluj mě prosím, dovol mi žít
chodím po špičkách v poutech tvé moci

ždímám štěstí z bolesti světa
díváš se, jak zakopávám o iluze
nechal si lásku v mém srdci hnít
když poznám pravdu zatáhnu žaluzie

jsi zloděj mého svědomí
sbíráš mé slzy, dáváš je pod polštář
kdo pravdu z mých rtů setřít smí?
jen blázni malují andělům svatozář

tancuji blues v rytmu odříkání
tisíce chutí složené ve skříni
vybledlé barvy včerejšího milování
ze sbírky neřestí si sousto nabídni

v očích obnošený odlesk lítosti
duha vybledla v tichém rozjímání
píchám si do žíly trochu té radosti
z kapes jsem poztrácela zbytky odhodlání

topím se v hloubce tvého objetí
na vůni šeříků nechci zapomenout
navěky bloudíš mojí pamětí
ztratil si klíč od mých pout

nemáš odpovědi na svoje otázky
pravdu jsem si už včera odlíčila
nechci každou noc usínat bez lásky
mám strach, že jsem si tě vymyslela

utéct mi přišlo jako dobrý nápad
naposledy a pak ještě jednou
nečekám, že mě budeš někdy chápat
tak už zapomeň a buď se mnou