Květnová romance

Byl květen a já seděla za stolem, zavalena prací a probírala s kolegyněmi, kdy kdo bude jak sloužit. Pracuji na finančním úřadě a tohle období je tu díky dani z nemovitosti vždycky blázinec. Na pokladně jsme se střídali z celého oddělení, jinak by nás po týdnu museli zřejmě odvézt do Bohnic. Květen, to je čas, kdy trénujeme naši toleranci a trpělivost. Musí se odbavit zástupy důchodců, kteří si raději vystojí tří hodinovou frontu, než aby si připlatili nějakých třicet korun na poště za složenku.

Cítila jsem se psychicky vyšťavená. Neustále ty samé fráze dokola...Byla jsem proto ráda, že jsem si nemusela přehodit službu s kolegyní. Měla jít k doktorovi, ale něco nad námi tomu chtělo, abychom si každá odpracovaly svoji rozepsanou službu a lékař ji přeobjednal na jiný termín.
Seděla jsem za svým zpomaleným počítačem a lenivě přepínala tlačítko VSTUPTE - NEVSTUPOVAT. Připadalo mi, že vidím pořád ty samé tváře, vedu monotónní, zdvořilou konverzaci, slyším neustále ta samá slova...Jediné, co mě drželo nad vodou, byla vidina, že se blíží konec května a já si užiju zasloužené volno.
Poslechla jsem si všechny druhy nemocí, kterými trpí stařík, co mi přišel zaplatit za svůj domeček, na který určitě celý život tvrdě pracoval a abych ho popohnala, přepnula jsem si tlačítkem na VSTUPTE.
Ten, kdož se objevil ve dveřích, nevstoupil pouze do místnosti. Vstoupil i do mého srdce. První, co jsem spatřila byl odzbrojující úsměv a trochu překvapený výraz v očích, ve kterých byla nějaká jiskra, ze kterých se mi tajil dech.
Podal mi složenku, podle které jsem provedla platbu, ale i přesto tam stále nervózně přešlapoval a začínal klást otázky, na které musel znát odpověď. Poté pronesl slova, která jsem tak trochu čekala: ,,Nešla by jste někdy na kafe?"
Tou větou mi spustil v hlavě spoustu koleček, která mi v hlavě začala šrotovat, co mám odpovědět. Taky jsem věděla, proč tomu tak je. Měla jsem dlouholetého partnera, měsíc před stěhováním do vytouženého baráčku a v podstatě mi nic nechybělo. Až postupem času jsem přišla na to, že naopak. Chybělo mi to nejdůležitější: důvěra a bezmezná láska.
Snažila jsem se získat ještě čas na odpověď, trochu přihlouplou otázkou: ,,Vy chcete jít na kafe? Se mnou?" Ale v tu chvíli jsem už věděla, že těm očím neodolám. V počítači jsem už nenápadně lovila jméno, věk, bydliště...prostě vše co bylo k dispozici a srdce mi poskočilo- jmenoval se přesně tak, jak jsem chtěla pojmenovat svoje první dítě, pokud by to byl kluk. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Většinou jsem všem příležitostem říkala ne. Zavírala si dveře do nových dobrodružství, k novým lidem a zkušenostem. Teď jsem řekla ano. Měli jsme k sobě trnitou cestu. Všechnu jistotu jsem opustila kvůli němu. Rozhodla se žít okamžikem a řídit se srdcem, které se mi rozpíjelo láskou. Ani jedinkrát jsem nezalitovala. Věřím, že mi ho seslali andělé. Cítím, že je to ten kousek skládačky, který mi chyběl. Už nikdy nebudu pochybovat o tom, že pro každého je na světě někdo stvořený. Zjistila jsem, že nechci jenom přežívat, ale žít.

Díky němu se cítím plna síly, energie, jsem šťastná, volná a...živá.